Evropský soud pro lidská práva a Výbor pro lidská práva Spojených národů.

Srovnávací studie.

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata pod dojmem druhé světové války, aby kodifikovala lidská práva, a aby uchránila lidstvo od opakování minulých zločinů.

Obě instituce, Evropský soud pro lidská práva a Výbor Spojených národů pro lidská práva od ní odvozují svou existenci. Evropská Úmluva o lidských právech to vyjadřuje v své preambuli:

"Podepsané vlády, členové Rady Evropy, majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948, majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených, se dohodly na následujícím"

Ačkoliv jsou tedy právní normy těchto dvou institucí, které jsou zodpovědné za definování, dohled, uplatňování a prosazování lidských práv založeny na stejné Všeobecné deklaraci, přece mají rozdílnou filozofii, pravidla a jejich výklad. Jejich rozhodnutí se liší, často diametrálně. To musí nutně zanést zmatek do agendy pro kterou byly utvořeny.

Je-li Úmluva takto uvedena, je samozřejmé, že Úmluva, její články a její výklad by neměly být v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv a jejím výkladem, tak jak ji vykládá Výbor Spojených národů pro lidská práva.

Některé články Úmluvy Rady Evropy a jejich výklad Evropským soudem pro lidská práva a články a výklad Opčního protokolu k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech podle Výboru Spojených národů pro lidská práva se značně liší. Tak například:

Výbor Spojených národů: Opční protokol, článek 5, 2b) říká: "Výbor nevezme v úvahu stížnost, jestliže stěžovatel nevyužil všechny dostupné domácí možnosti. Toto pravidlo neplatí tam, kde užívání možností trvalo nerozumně dlouho [lepší překlad do češtiny: nepřiměřeně dlouho-pozn. TP].

Evropský soud: Článek 35 Úmluvy říká, že Soud bude jednat jen v případě, že byly všechny domácí možnosti využity.

Zásadní rozdíl je v slově dostupné. Zatímco Výbor stanovil v svém rozhodnutí 586/94, čl. 6.5, že "jenom takové možnosti je třeba využít, které jsou dostupné a účinné", česká sekce Evropského soudu opakovaně tvrdí, že stěžovatel musí využít všechna možná odvolání až k Ústavnímu soudu, i když nemá žádnou naději na úspěch, jak je tomu v případě Čechoameričanů, kteří ztratili české občanství.

Výbor Spojených národů v rozhodnutí 516/92 prohlásil, že občanství jako podmínka pro restituci zabaveného majetku je neslučitelná s článkem 26 Úmluvy o občanských a politických právech, který zakazuje diskriminaci.

Evropský soud zatím nerozhodl o přijatelnosti stížností bývalých občanů, které byly zamítnuty českým Ústavním soudem, kvůli podmínce občanství.

Výbor Spojených národů v rozhodnutí 586/1994, v čl. 6.3 zkoumal, může-li stížnost být posuzována z hlediska ratione temporis (doby, kdy se věc udála). Rozhodl, že ačkoliv se konfiskace stala před přistoupením České republiky k Úmluvě a k Opčnímu protokolu, nové zákony, které vylučují stěžovatele, kteří nejsou českými občany, mají následky trvající po přistoupení České republiky k Opčnímu protokolu, což může být diskriminace porušující čl. 26 Úmluvy.

Evropský soud rozhodl v rozhodnutí 33071/96 a v některých předešlých, že může zkoumat jen ty stížnosti, které se vztahují k událostem, které se staly po přistoupení smluvní strany. Majetek stěžovatele byl zabaven v červnu 1949 a proto se soud ratione temporis nemůže zabývat tím, za jakých okolností k zabavení došlo anebo tím, jaký dopad to má dodnes. Zde Soud poukazuje na  a potvrzuje zavedený právní názor, že zbavení vlastnictví je v podstatě jednorázová událost, z které neplyne trvalá situace odepření práva.

Evropský soud neuvádí zdroj "legální" zásady, podle které je dovoleno, aby vlastnictví přešlo bez souhlasu majitele oprávněně na jinou osobu nebo na stát jen proto, že majiteli bylo úmyslně zabráněno po dlouhou dobu užívat jeho majetková práva.

Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích 117/93, 117/96, 67/97 a 363/98 znovu a znovu zdůraznil, že ačkoliv nemůže rozhodnout ve prospěch poškozeného, původní vlastnictví se v důsledku zákona 119/90, který zrušil všechny konfiskační rozsudky ke dni kdy byly vysloveny, nikdy neztratilo.

Evropský soud tvrdí, že "naději na uznání toho, že staré vlastnické právo přežilo, i když nemohlo být skutečně užíváno, nelze pokládat za vlastnictví ve smyslu článku 1 Protokolu č.1, a že stěžovatel neměl podle platných zákonů právo nebo nárok, které by bylo možno pokládat za 'vlastnictví' ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 a tedy ani nemohl oprávněně očekávat restituci.

Ví Evropský soud o těchto rozhodnutích Ústavního soudu? Bere je v úvahu?

Uvedli jsme jen několik příkladů rozporů v tom, jak rozumí lidským právům dvě mezinárodní instituce, které mají dohlížet a rozhodovat v záležitostech lidských práv definovaných Všeobecnou deklarací lidských práv.

Domníváme se, že takové rozdíly v názorech těch dvou institucí jsou nejen nepřijatelné ale že znemožňují veškeré úsilí o sladění zákonů v Evropě. V žádném případě v této praxi není nic univerzálního, jak se tvrdí v Evropské Úmluvě.

Také se domníváme, že je Evropský soud nebo Rada Evropy pod vlivem politických tlaků se strany vlád. Od roku 1996 rozhodl soud jen jeden případ, o kterém prohlásil, že je to případ "pilotní", podle kterého se bude řídit v dalším rozhodování. Jelikož je tímto případem stížnost 33071/96, Malhous, důrazně protestujeme, protože to vůbec není typický případ. České restituční případy spadají do různých kategorií podle různých restitučních zákonů, různých podmínek v těchto zákonech a různých rozhodnutí českého Ústavního soudu.

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci českých restitucí budou mít velký vliv na výklad Všeobecné deklarace lidských práv v Evropě a tím i na budoucnost Evropské unie.

Vyzýváme tyto dvě organizace aby se dohodly a odstranily konflikt ve svém výkladu Všeobecné deklarace lidských práv.