Krize vědecké medicíny léčitelům svědčí

J. Šavlík, J. Hnízdil

Naše zdravotnictví se potýká s již déle než deset let trvající krizí, jejíž řešení je stále v  nedohlednu. Kombinace bezplatné, všeobjímající a široce přístupné lékařské péče s tržním pojetím, v němž pacient představuje zákazníka, lékařská péče zboží a lékař prodavače, honorovaného podle počtu obsloužených klientů, je problém, k jehož řešení schází dostatek politické vůle a rozhodnosti. Péče o zdraví přitom je nesporně politikum, věc veřejná, vyžadující institucionální zajištění. Způsob a úroveň zdravotní péče je proto kriteriem hodnotového systému společnosti a lékař je vnímán jako člověk s vysokým společenským kreditem. Jeho ocenění, a to nejen finanční, je tak v současné době neblahým svědectvím morální úrovně naší společnosti, v níž politika neslouží zdravotnictví, nýbrž naopak, zdravotnictví je podřizováno politickým a ekonomickým zájmům. V takto koncipovaném systému však občan ztrácí vztah ke svému zdraví jako nejcennějšímu statku a zaměňuje jej za osobní pohodlí a konzumní způsob života.

Krize současné medicíny však nemá charakter výlučně ekonomický, nýbrž i etický a odborný.

Medicína totiž odráží problémy celé společnosti a  stává se místem konfrontace nových názorových směrů, především otázky vztahu přírodních a společenských věd. Jakkoliv je nutnost změny v pojetí medicíny zřejmá, všichni dosavadní reformátoři kritizující stávající model stojí pevně na pozicích současného stavu. Z chybných východisek však nelze dospět ke správným závěrům, tyto diskuse se ukazují jako zcela bezvýchodné a pouze potvrzují nutnost systémové změny ve smyslu "přehodnocení hodnot".

Konkrétním důsledkem zmíněné bezvýchodnosti je i spor vědecké a alternativní medicíny, probíhající v současné době mezi odbornou i laickou veřejností. Roznětkou, která odstartovala tento konflikt, se stalo přijetí novely živnostenského zákona, podle které nejsou metody alternativní medicíny a léčitelství legislativně ošetřeny a nelze je proto provozovat jako živnost. Přestože se léčitelé této novele tvrdě brání, ve skutečnosti je zásadním způsobem neohrožuje. Převážná většina z nich totiž provozovala a dále provozuje svoji praxi bez živnostenského oprávnění, pro jiné se únikovou cestou stala živnost "Psychologické poradenství a diagnostika". Mnohem vážnější ohrožení však pro léčitele představuje navrhované znění novely zákona o zdravotní péči, podle které může být i poradenská činnost poskytována výlučně osobami zdravotně a odborně způsobilými a to pouze ve zdravotnických zařízeních. K tomuto razantnímu kroku, prakticky kriminalizujícímu naprostou většinu léčitelských metod, vláda přistoupila v situaci, kdy popularita alternativní medicíny dramaticky vzrůstá, v řadě vyspělých zemí je tolerována, či dokonce integrována do medicíny vědecké, vyučuje se na univerzitních pracovištích a v léčebné praxi ji s úspěchem používá i celá řada lékařů.

Jak je ale vůbec možné, že v době převratných pokroků v medicíně v podobě klonování či transplantací počítači řízených tělních náhrad obrací stále větší část veřejnosti svoji pozornost k šarlatánství a mystice? Proč jsou problémy léčitelství nuceny brát vážně i ty nejprestižnější odborné lékařské spolky a státní správa?

Vysvětlením tohoto paradoxu může být prohlubující se krize vědecké medicíny. Ta se svým jednoznačně biologickým zaměřením, přísnou orientací na přírodní vědy a techniku stala v  plynulých desetiletích nositelkou pokroku a vedla k až neuvěřitelným úspěchům v poznání příčin mnoha nemocí, stavby a funkce lidského těla i schopnosti tyto funkce aktivně ovlivňovat. V posledních letech ale tato orientace vnucuje medicíně rychle narůstající problémy, které zmíněnými postupy již nejsou řešitelné. V důsledku její atomizace na úzce specializované obory rozdělující si lidské tělo na jednotlivé orgány či jejich části, se téměř zcela vytrácí komplexní, celostní pohled na osobnost pacienta v jeho jedinečnosti a individuálním způsobu prožívání nemoci. Tradiční přístup biologicky orientovaných lékařů, téměř zcela ignorujících emoce, psychické i sociální souvislosti pacientových obtíží, pak výstižně charakterizuje výrok, o který se současná medicína opírá: "Dříve než označíme obtíže pacienta za psychogenní, je nutné vyloučit jejich organickou příčinu". Mnohdy naprosto zbytečná, nákladná a pacienta poškozující vyšetření i následná léčba se tak stávají jednou z hlavních příčin odborné i ekonomické krize zdravotnictví. V typickém případě, kdy se ani po provedení řady vyšetření nepodaří nalézt organickou příčinu obtíží, které nebyly dány do složité sítě psychických a sociálních souvislostí pacientova života, vhání bezradnost vědecké medicíny pacienty přímo do náručí léčitelů. Nelze se proto divit, že se značný počet pacientů, zklamaných přístupem lékařů i konzumním systémem organizace zdravotnictví, odvrací od špičkových technologií a elit lékařského stavu a svoji důvěru vkládá do rukou zpravidla nevzdělaných a medicínou nedotčených laických léčitelů. Takto ztracenou důvěru si však nelze vynucovat žádným administrativním opatřením, nýbrž důkladnou analýzou příčin současného stavu a zmíněným "přehodnocením hodnot".

Jakkoliv je však podstata krize vědecké medicíny snadno pochopitelná, zdá se být neřešitelná, v důsledku ignorance, se kterou lékaři stavovsky a programově preferují informace biologického charakteru na úkor věd společenských. Současná medicína, zaštiťujíc se vědou a bojujíc proti mystice a iracionalitě, se totiž sama iracionálně a předsudečně brání přijetí vědeckých informací společenských oborů, hovořících mimo jiné o potřebě rituálů, magie a mystiky v základním vybavení lidstva od samotného jeho vzniku.

Současný rozmach léčitelství a alternativní medicíny proto není dán reálnou existencí tajemných a vědou dosud neobjasněných léčebných sil, nýbrž především odlišným přístupem léčitelů k osobnosti pacienta. Ten totiž u léčitele intuitivně vyhledává to, co mu současná medicína není schopna nabídnout: trpělivé porozumění, vcítění, uklidnění, pozornost soustředěnou na člověka jako celek a jeho způsoby stonání. Skutečnou příčinou existence šarlatánských léčitelských metod je tak zásadní selhání vědecké medicíny, na jedné straně proti těmto metodám bojující, paradoxně však vytvářející ideální podmínky pro jejich další šíření.

Diskutovaná novela zákona o zdravotní péči proto nemůže léčitelství ohrozit, pokud vědecká medicína svoje pochybení nepřizná a nestane se jí vlastní vysoce odborný psychosomatický přístup lékaře k pacientovi, založený na vztahu partnerství a vzájemné důvěry, respektující psychické a sociální souvislosti jeho obtíží. V opačném případě si lidé cestu k léčitelům vždy rychle znovu naleznou.

MUDr. J. Šavlík, CSc.
vedoucí lékař psychosomatické poradny

MUDr. J. Hnízdil
vedoucí lékař rehabilitačního oddělení

Fakultní poliklinika Všeobecné fakultní nemocnice Praha