Britské listy

Dámy a pánové, nejdůležitější je vztyčovat pomníky. Jakékoli, čemukoli a hlavně všude. Teď hovořím o tom Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Pro úvahu, která bude následovat, mě inspirovala polemika, která svým obsahem vlastně žádnou polemikou nebyla a kterou jsem si přečetl před nedávnou dobou v jednom předním deníku. Její autor dokazoval, že je nutné souhlasit s resuscitací této barokní památky. Už se prý dokonce tesá z kamene dovezeného až z Indie. Ať tedy žije indické pseudobaroko jednadvacátého století v srdci místa, které se snad do zmíněného století nikdy nedostane. Čím více soch v našem hlavním městě, tím hezčí procházka pod plastickými symboly naší historie, jak říká ten dobrý muž. A tato procházka by byla plastičtější, samozřejmě s trochou rozmarné fantazie, jak rozmarně tento autor dodává, kdyby na ni padl za slunného dne i stín letenského Stalina a tanků T-34 všech možných barev. I když na nich nezáleží, protože ty stíny by byly vždycky stejné a nereflektovaly by barvy svých objektů, dodávám já.

Ano, vztyčujme pomníky všemu, co kdy mělo a snad i stále má s námi něco společného. Ostatně Forum Romanum bylo plné soch a i na ty jejich zbytky se po dvou tisících letech stále jezdí dívat miliony turistů. A proto po obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí obnovme i pomník maršálu Radeckému na Malostranském náměstí a pak běžme dál do historie a zase zpět až k dnešku a i současnosti vztyčujme pomníky, protože i dnešek je z pohledu zítřka dokonalou historií. I ti bolševici takhle uvažovali, protože když obnovovali Týnský chrám, z jehož Adama a Evy je tak krásný výhled do středu Staroměstského náměstí, rázem odvrhli hlasy jakýchsi extremistů, aby při rekonstrukci čelní stěny tohoto úžasného gotického chrámu byl z jejího povrchu ztesán reliéf sv. Panny Marie. Téže panny, která teď bude opět slavně vztyčena na hinduistickém sloupu u jeho paty. A nešetřili ti bolševici a praštili se přes kapsu a zlatem koupeným ať už za poctivé nebo ukradené peníze znovu obkroužili ten kousek po Bílé hoře přilípnutého barokního kamene s postavou naší panny, aby tato panna za několik málo let mohla s uspokojením hledět z čela sv. Týna na listopadové tisícihlavé davy bourající komunismus v Čechách.

A proč rozmarná fantazie? Rozmarná fantazie totiž může jednoho svést ke zhoubným myšlenkám. Obnovme tedy sochu Stalina tam nahoře na Letné. Postavme tu sochu, tu frontu na maso, dřív, než ji za nás obnoví někdo jiný. A obnovme i sochu Hitlera nebo nacismu, určitě tu něco takového, co by plasticky odráželo ten teutonský duch, muselo být za těch šest let nacistické zvůle. Ty říšské orlice a hákové kříže v Brně na Špilberku se přece nebudou krčit tak osamoceně. A postavme zase sochy Leninů a Gottwaldů a všech těch dalších bolševiků, i to je naše historie. Nečekejme, až je postaví někdo jiný. A i kdyby je za nás nikdo znovu nepostavil, tímto způsobem my Češi budeme první, kdo objeví stroj času, ten vysněný způsob cestování i do minulosti. Ano, odsuďme jakékoli obrazoborectví - dobré i špatné. Ano, vraťme se do minulosti, protože nechápeme ani přítomnost, ani budoucnost. A když už něco takového vynalezneme, ten fantastický časostroj, měli bychom to dotáhnout do důsledku. Vztyčujme sochy, které byly kdysi zbourány, a vztyčujme i nové sochy naší minulosti, které až dosud nikdo nepostavil. Zrobme sochu českého Kelta, nebo třeba českého Kváda a Markomana. Ostatně ti dva by mohli být podobní soše bratranců Veverčáků. A také postavme sochu Trilobita. Barrandier je přece náš a trilobiti byli součástí naší historie. Pravda, o to méně peněz bude na obnovu barokních soch v Kuksu, ale budeme mít pomník skvělé fosílie. Trilobiti přece vládli Zemi nejdéle ze všech živých tvorů. Obrovská socha Trilobita, nejlépe z bronzu nebo carrarského mramoru. Proč za materiálem až do daleké Asie? Obnova chátrajícího Karlova mostu posečká. A co Lidice a Terezín. Když už dnes může být střelnice v Terezíně, střelnice, kde se skutečně střílí, stále doufám že jen pro zábavu, myslím si, že socha Trilobita není až tak zcestná myšlenka.

A představte si tu úžasnou procházku Prahou, kdy i přes slunné letní odpoledne slunce neuvidíte pro samé stíny, které by vrhali původní nebo zcela nově vztyčení fašouni a liberálové, bolševici a konzervativci, husité a jezuité, anarchisti a monarchové, trilobiti a Hunové, maršálové, morové sloupy a vítězné sloupy, možná i oblouky, kříže a obelisky, busty, sochy koní s jezdci i bez jezdců, piety a pokání, palcáty a děla, Churchillové a svatí duchové, buditelé a trpaslíci a určitě Šípkové Růženky, to aby ty panny Marie měly nějakou dámskou společnost. Ale ty sochy trilobitů by asi byly nejhezčí.

A proto kdo by chtěl přispět na celonárodní sbírku na sochu prvního českého Trilobita, ať tak učiní. Trilobit bude z bronzu, tedy žádná zkamenělina, a slibuji, že udělám vše, aby ten bronz nebyl ze zvonů ukradených z našich kostelů. To bych s ohledem na svůj zápal pro českou mariánskou tradici nemohl připustit. Také slibuji, že s penězi získanými z této sbírky nikam neuteču. Trilobit prostě musí být. A přímo na Staroměstském náměstí mezi Janem Husem a Mariánským sloupem. A kdo by tvrdil, že by to byl až příliš surrealistický obrázek, byl nepřítelem lidu. Takovým bych doporučil, ať jdou hlídkovat nahoru na Letnou. Prý už se tam opět vozí švédská žula a generalissimus bude mít na své uniformované hrudi knoflíky zase o průměru sedmdesáti centimetrů. Ty řečičky o tom, že tam bude jen obyčejné delfinárium, jsou jen zastíracím manévrem.