Britské listy

Přestože Česká televize vyslala na středeční tiskovou konferenci Občanských právních hlídek (OPH) svůj štáb, natočený materiál neměli diváci příležitost shlédnout. Důvod je, bohužel, nasnadě: Hodnotící zpráva Výboru pro lidská práva při OSN, zpracovaná na základě Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, kterou tisková konference prezentovala, je nejkritičtějším a nejkonkrétnějším dokumentem, jaký byl o situaci v dodržování lidských práv v ČR v posledních letech přijat.

Není to překvapení: kauza zdi v Matiční, brutalita policie, která vyvrcholila při zasedání MMF/SB v Praze, nevyšetřování trestných činů policistů a chronické problémy české justice a vězeňství nemohly zůstat nepovšimnuty.

Zpráva obsahuje dvě pozitivní zjištění: v českém právním systému probíhají reformy a Česká republika zrušila v roce 1990 trest smrti. Zbytek zprávy je však vesměs kritický.

Přelomovým doporučením je článek 6: Česká republika stále váže majetkové restituce na požadavek českého občanství (a brání tak v přístupu k majetku emigrantům), ačkoli to explicitně protiřečí článku 26 Úmluvy. Vládě bylo proto doporučeno diskriminační legislativu přepracovat a ve zkrácené lhůtě dvanácti měsíců o tom informovat Výbor.

Článek 7 kritizuje nedostatečné mechanismy kontroly respektování občanských a politických práv. Ombudsman je označen za instituci s velmi omezenou pravomocí (a jak víme z praktických zkušeností s jeho fungováním, s výběrovou a politicky motivovanou, účelovou agendou), zmocněnec pro lidská práva je vládním úředníkem - jak několikrát napsaly Britské listy, vlastně zmocněncem kočky pro práva myší - a Rada pro lidská práva má pouze poradní status.

Osmý a devátý článek vyjadřují znepokojení nad nedostatky v oblasti ochrany menšin, zejména Romů, před diskriminací. Doporučuje se ukončit praxi segregace dětí institutem zvláštních škol a věnovat pozornost tomu, aby romským dětem bylo zaručeno právo na vzdělání, včetně možnosti přístupu na střední školy. I zde má česká vláda podat zprávu už během jednoho roku.

Článek 10 kritizuje diskriminaci v zaměstnání a uvádí, že při průměrné míře nezaměstnanosti 10 % je romská nezaměstnanost téměř sedmdesátiprocentní.

Jedenáctý, resp. dvanáctý článek se věnuje rasovému násilí, resp. rovné příležitosti žen. Třínáctý článek kritizuje nedostatečný boj proti obchodu se ženami, následující článek je zaměřen na domácí násilí a konstatuje, že v tomto směru nejsou dostatečně školeni policisté.

V patnáctém článku dokument vyjadřuje hluboké znepokojení nad neustálými zprávami o policejní šikaně, zaměřené zejména vůči romské menšině a vůči cizincům.

Mimořádně důležitý je článek 16. Zpráva konstatuje:

Výbor je znepokojen, že stížnostmi na práci policie se zabývá interní policejní inspekce, přičemž trestní oznámení na policisty řeší Ministerstvo vnitra, které za práci policie odpovídá. Tento systém je neobjektivní a nedůvěryhodný a jak se zdá, zajišťuje beztrestnost policistům, kteří se dopouštějí porušování lidských práv (články 2, 7, 9).
Členský stát [tj. Česká republika] by měl vytvořit nezávislý orgán, který bude přijímat a vyšetřovat všechny stížnosti na nepřiměřené použití síly a další zneužívání pravomoci ze strany policie.

I v tomto případě je uplatněna zkrácená lhůta jednoho roku.

Sedmnáctý článek kritizuje neúměrně dlouhou 48-hodinovou lhůtu, po niž může policie zadržovat podezřelého, aniž by rozhodl soud o vazbě - jde o novinku zavedenou kontroverzní novelou trestního řádu v roce 1998 - stejně jako skutečnost, že zadržovaný nemá v této době právo na advokáta ex offo; jak víme z praxe, situace je ještě horší, neboť policie zpravidla zadržovaným znemožňuje přístup k jakémukoli advokátovi a nedodržuje ani další ustanovení zákona o policii, např. povinnost uvědomit o zadržení zvolenou osobu.

Článek 18 se zmiňuje o chronické bolesti české justice, nadměrně dlouhých vazbách. Výbor se pozastavuje nad statistikou počtu případů, kdy soudce vyhověl žádosti o uvalení vazby (a to patrně nedostal ještě horší čísla, např. že za vazební důvod platí automaticky i romský původ obviněného). Devatenáctý článek se zmiňuje o přeplněnosti věznic, dalším notoricky známém nedostatku.

Dvacátý článek vyjadřuje pochybnosti o vhodném používání institutu trestního příkazu. Přestože v červenci 2001 přijatá novela již nebude dovolovat soudcům trestat pachatele sumárně - bez procesu - nepodmíněnými tresty, ne vždy jsou trestní příkazy aplikovány v souladu se zákonem, zejména není respektován požadavek jasné důkazní situace (viz případ obviněného polského antiglobalizačního demonstranta Kamila M. Olejnika, jejž soudce Pytloun poslal trestním příkazem na rok do vězení a který byl ihned po extradici do Polska propuštěn z vazby a jeho stíhání bylo zastaveno).

Jedenadvacátý článek kritizuje nedostatečně poskytovanou právní pomoc, článek 22 vyjadřuje znepokojení nad odlišným postavením registrovaných a neregistrovaných náboženských vyznání.

Článek 23 se zmiňuje o mnohdy podceňovaném problému, o pohlavním zneužívání dětí a o dětské pornografii. Přestože je všeobecně známo, že Česká republika patří mezi největší světové producenty těchto materiálů, včetně hard-core dětské pornografie, děje se tak víceméně za nezájmu orgánů činných v trestním řízení i médií.

Ve čtyřiadvacátém článku Výbor vyjadřuje znepokojení, že lustrační zákon je uplatňován plošně, čímž vzniká podezření z porušování článku 25 Úmluvy. Česká republika má zajistit, že lustrace nebudou aplikovány paušálně a nebudou bránit rovné příležitosti v přístupu k zaměstnání ve veřejném sektoru.

Pětadvacátý a šestadvanáctý článek vyzývají vládu České republiky, aby přispěla k široké publicitě Úmluvy i Zprávy; na plnění tohoto bodu již Česká televize zapracovala, když reportáž z tiskovky OPH zcela potlačila - zda šlo o přímou intervenci Ministerstva vnitra nebo jen o správně "motivované" redaktory České televize, se zřejmě už zjistit nepodaří...