Slovensko za mečiarismu a komunismu

Britská kniha o Slovensku, která nejde ke kořenu věci

Kieran Williams (ed.) Slovakia after Communism and Mečiarism (Slovensko po komunismu a mečiarismu). Londýn, School of Slavonic and East European Studies, 2000, 131 str., 23 liber.

Tuto recenzi napsal Jan Čulík anglicky pro dvojměsíčník Europe-Asia Studies.

Zdá se, že Slovensko mělo vždycky smůlu.Z hlediska mezinárodních pozorovatelů bylo vždycky prakticky neviditelné. Od desátého století do roku 1918 vládli na Slovensku Maďaři, v letech 1918-1938 bylo součástí československého státu, který se hlásil k myšlence jednotného československého jazyka, státu i národa, nezávislé Slovensko za druhé světové války bylo loutkovým státem nacistického Německa, který poslal svou armádu do boje proti Sovětskému svazu a z vlastní iniciativy deportoval židovské obyvatelstvo do nacistických koncentračních táborů; po válce pak více než čtyři desetiletí existovalo Slovensko jako provincie v jednom ze států sovětského bloku. Od ledna 1993, tři roky po pádu komunismu v roce 1989, se stalo Slovensko nezávislou zemí: Československo bylo rozčleněno v důsledku údajně nesmiřitelných neshod mezi vítězi všeobecných voleb z  června 1992, českého "pravicového" "thatcherovce" Václava Klause a jeho ODS a slovenského "levicového" "postkomunisty" Vladimíra Mečiara a jeho HZDS.

Bylo-li Slovensko prakticky neviditelné jako součást Československa, zdá se, že od roku 1992, poté, co se do jeho čela dostal populistický demagog a bývalý boxer Vladimír Mečiar, se stalo ještě neviditelnějším. V důsledku některých Mečiarových výstřelků, zejména v oblasti lidských práv, bylo Slovensko vyloučeno z první skupiny středoevropských států, které vstoupily v roce 1999 do NATO, což mnozí lide považovali za signál, že Slovensko "demokratický Západ odmítá". Jak uvádí v recenzovaném svazku Eduard Kukan (str. 20), v roce 1997 "konstatovala se smutkem" americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, že "oblast Slovenska je černá díra na mapě". Až v roce 1998 se Slovensku podařilo osvobodit se od Mečiara: (nepříliš efektivní) protimečiarovská "demokratická opozice" vyhrála volby a začala napravovat styky se Západem.

Je nutno říci, že i když bylo během mečiarovských let Slovensko kritizováno za to, že je to neliberální postkomunistický stát, zatímco Klausova Česká republika byla tehdy chválena jako vzor prozápadní demokracie, založené na ekonomice volného trhu, nyní je zjevné, že postkomunistický vývoj v obou zemích se od sebe z kvalitativního hlediska zase tolik neodlišoval, i když Mečiar spáchal daleko více viditelných výstřelků než Klaus. Například privatizace hospodářství byla provedena dramaticky špatně v České republice i na Slovensku. Jak v tomto svazku zdůrazňuje Karen Hendersonová, Slovensko trpí tím, že vůči němu zaujímají západní sdělovací prostředky zbytečně nepřátelský, stereotypní postoj. Například, během mečiarovských let existovala na Slovensku proti vládě silná opozice v médiích i ve společnosti, zatímco česká veřejnost v tomto období zcela nekriticky podlézala Klausovi. Přesto však získala tehdy Česká republika na Západě pozitivnější image. Proč? Citát ze slovenského satirického autora Petera Pišťanka, který uvádí Robert Pynsnet (str. 104) v trochu jiném kontextu, tento jev možná trochu vysvětluje:

"Tento národ [tj. Slováci] se nikdy nenaučí jak pořádně pracovat; beznadějně ho zmršila desetiletí komunistické vlády. U Čechů je to stejné - mezi Čechy a Slováky není žádný velký rozdíl. Možná že jsou Češi ještě línější a ještě více do sebe zahleděnější než Slováci. Na rozdíl od Slováků má však i ten nejblbější a nejlínější Čech fantastický dar výřečnosti: umí všechno vysvětlit, a tak vypadá důvěryhodněji. Slovák se bude chovat vzdorně, ale pracovat nebude. Čech taky nebude za žádných okolností pracovat, ale zatímco nepracuje, bude vykládat historky. V podstatě jsou Češi a Slováci stejní, jenomže Čech dokáže udělat na povrchního či neinformovaného pozorovatele ze Západní Evropy nebo z Ameriky aktivnější dojem."

Slovakia after Communism and Mečiarism je kniha příspěvků, přednesených na semináři, věnovaném Slovensku, který se konal na School of Slavonic and East European Studies v Londýně v listopadu 1999. Jako taková tedy tato kniha nesplňuje očekávání, vyvolané jejím titulem - je to víceméně náhodně sebraný soubor textu z nějaké konference. Příspěvky účastníků ze Slovenska jsou zvlášť výrazným zklamáním. Projev slovenského ministra zahraničních věcí Eduarda Kukana není ničím jiným než jen konvenční captatio benevolentiae vůči Západu; Robert Fico "jeden z nejpopulárnějších politiků na Slovensku" (Str. 21) a zakladatel nové politické strany vysvětluje, proč je té strany zapotřebí: dosud se politikové na Slovensku jen hašteřili - jeho strana bude dělat skutečnou práci. Ostatní přispěvatelé ze Slovenska si také většinou stěžují, proč různé věci v jejich zemi nefungují, ale nejsou schopnější hlubší analýzy.

Pro toho, kdo se chce něco skutečně dovědět o "Slovensku po komunismu a po mečiarismu" je pravděpodobně nejcennějším příspěvkem úvodní studie Kierana Williamse. Po stručném vylíčení historického vývoje Slovenska se snaží Williams vysvětlit podstatu mečiaristické politicky a ideologie. Mečiarismus se prezentoval jako "ekonomicky centristický, s etnicizovanými rysy" (str. 4 - 5). I když Mečiarova vláda opatrně postupovala směrem k tržnímu hospodářství, to, že většinu státních podniků rozkradli insideři (podniky byly v roce 1996 zprivatizovány jen za 28 procent své účetní hodnoty a v roce 1997 za pouhých 18 procent své účetní hodnoty, str. 7), znamenalo pro slovenské hospodářství katastrofu. Avšak podle Williamse selhali nakonec Mečiar a jeho kamarila proto, protože se jim nepodařilo vytvořit přesvědčivou neliberální ideologii, "přesvědčivý program autochthonní jinakosti", který by se mohl stát alternativou k západnímu pojetí demokracie. Sharon Fischerová, který v knize analyzovala stranickopolitickou propagandu z předvolebního období v roce 1998, naopak argumentuje, že Mečiar volby prohrál, protože si Slováci uvědomili, že Slovensko proměňuje v Evropě v párijský stát. (Je však docela dobře možné, že Mečiar politicky prohrál jen proto, že se nikdy neodvážil plně využívat slovenského nacionalismu a zejména nepřátelství vůči Maďarům.)

Avšak celkem vzato tato kniha neposkytuje vyvážený a všestranný obraz politického a hospodářského vývoje na Slovensku v devadesátých letech, ani řádně neodpovídá na otázku, čím to bylo, že Mečiar byl u tak velké části slovenského obyvatelstva tak dlouho populární. Zajímavější a jaksi plnější než společenskovědní příspěvky v této knize jsou texty věnované literatuře, například docela zábavný výklad Timothy Beasleyho-Murrayho o tom, jak slovenští spisovatelé, trpící ideologickým vakuem po pádu komunismu, se nadšeně dali na vysoce specializované literární teorie ve snaze nahradit jimi marxismus, a podrobná analýza textů satirika-provokatéra Petera Pišťanka od Roberta Pynsenta.

Další Pynsentův článek, který stručně líčí vývoj slovenské literatury a myšlení za poslední dvě století a její inklinaci buď směrem na Západ nebo zase na Východ a který také rozbírá skupinu současných slovenských autorů, jimž dal Pynsent přízvisko "genitalisté", tvoří dodatek k tomuto svazku. Úvod k článku si stěžuje, že když byl tento příspěvek publikován na Slovensku, určité jeho pasáže (v londýnské knize zvýrazněné tučně) byly "zcenzurovány", údajně "protože byly shledány ´neslovenskými´ nebo ´takovým rysem slovenské vysoké kultury, který je přijatelný na Slovensku, nikoliv však v zahraničí" (str. 115). Všechny "zcenzurované" pasáže jsou však vysoce sexuálně explicitní ("Usekl jsem si penis a narval jsem si ho do pusy. Chápeš to? Kvůli perfektní extázi. Budu žít z permanentních orgasmů...") a zdá se mi, že byly odstraněny ze  slovenského vydání nikoliv kvůli nacionalismu nebo politice, ale jednoduše z prudérie.