Kosovo 2001
Sire, podejte mi pravítko
(někde v na jihu sjednocující se Evropy)
V celé historii světa nešlo nikdy o nic jiného než o jeho dělení. Vždy někde probíhala dělicí čára, která měla něčemu bránit. Limes Romanum proniknout Germánům do říše Římské, nebo Čínská zeď proniknutí Římanům (= tehdejším Evropanům) do říše Středu. Tak nějak vznikaly hranice. Většinou brány jako limit (kam až lze beztrestně dojít), a jako meze (za které už beztrestně jít nelze). Tak se dělicí čára stávala zároveň obojím - mezí i limitem. Skoro vždy se tak dělo bojem a válkou. V čase těchto zjevných aktivit se místo střetů stále čistěji nazývalo frontou. V dávné historii měla tato fronta (bojová linie) smluvní tvar, válka měla svá pravidla a kdo je nedodržel, byl NA TO před bitvou upozorněn.
Nedbal-li a prohrál, bylo to přičteno porušení pravidel.
(Zpočátku jen špatné obětině příslušnému bohu - prostí pozůstalí pravidla většinou neznali).
Nedbal-li a vyhrál, přepsala se vojenská pravidla.
Většinou vyhrával ten, kdo pravidel nedbal - jak prostá je historická teorie soutěže.
Tak pro větší úspěšnost začaly vznikat válečné teorie, pak akademie a nakonec doktríny. Ty se ale nutně musely prověřit v praxi.
Teorie se dá prověřit na jednom kopci, doktrína pak už jen v rámci kontinentů.
Pro velkou rozpracovanost některých aliancí postupně vymizela i povinnost panovníka jet v čele vojsk na bílém koni (prostě už nemohl být všude), zato nastala povinnost platit vojáky v konvertibilní měně - nadšenci většinou už padli mezi prvními.
Takže : Prvního syna dáme do učení na vojevůdce.
(je nejstarší a čím víc práce-tím víc zkušeností)
Tam, kde sice byla výše zmíněná dělicí čára, ale zrovna se nic nedělo, probíhala bitva nekrvavá, leč neméně plná obětí. Mečem bylo slovo, štítem zlato, rychlým koněm slib, beranidlem zrada a žena pak terénem s bažinou. Byla to fronta utajená, kde uniformy nebyly od bláta a neměly ani polní šeď. Kvalifikací byl pak silný žaludek. Byla to fronta diplomatů. Bylo to čistší, levnější a tak hezky sofistikované.
A tak : Druhého syna dáme učit diplomatem.
(z prostředního máma kdysi dávno chtěla mít kněze)
Byly říše, kterým se dařilo, ty pak určovaly SVÉ hranice (tím ovšem také ty cizí).
K tomu ovšem potřebovaly mapy.
Jednak aby panovník ocenil úsilí svých generálů (dlouhé a špatné cesty na okraj říše, lepší zábava a plánování dalších expanzí mu leckdy zabránily osobně navštívit vzdálená místa vítězství, kde stejně žili lidé, jejichž řeči nerozuměl) a pak také bylo nutno jmenovat guvernéry nových držav (někdy se jen zbavit nepohodlných dvorských kritiků, někdy prodat úřad aby bylo na nové války, nebo konkubíny) a postavit pohraniční pevnosti s ohledem NA TO, aby se mohly rozvinout ve vnitrozemská města.
A tak pořád dál.. (až do Fašody, Chartúmu nebo Alama o Rýnu, Odře a Dunaji ani nemluvě..).
A tak pořád dál…Sky is the limit…jak říkají novodobí latiníci.
Mezi tím bylo dokázáno, že Země není placatá.
Pro lepší orientaci v příštích bitvách byla rozdělena na čtverce s poledníky a rovnoběžkami.
Tedy : Třetí syn nechť je kartografem.
(nejmladší jako dítě nosil brýle a zavíral se v knihovně - tak nějak se stranil lidí)
Ti tři synové stvořili novou vládu světa a nešlo je zlomit. Navzájem si pomáhali a nad jejich říší nezapadalo slunce. Protože už to pak šlo samo, zlenivěli a žili z tradice. Sedávali u krbu, vzpomínali na staré časy mladosti a povídali si o svém řemesle se svými vnuky. Říkali jim, něco co znělo jako "status quo".
Už jim ani nešlo o moc, byla to už jen hra, která je pomalu přestávala bavit. Chtěli své dílo už jen kultivovat - bylo to dobré pro obchod, alespoň se to zpočátku zdálo.
A zdálo by se, že už jich nebude potřeba.
Mezitím dospěla tato trojjediná bratrstva i jinde - ovšem na sejných principech a neméně lačnější.
A tak se nutně objevil čtvrtý syn - adoptivní.
(o jeho rodičích víme tak strašně málo)
Nebyl tak urozený, neměl tak dlouhý rodokmen, ale nabídl jim starou hru s novými pravidly.
Musel to udělat. Vlastnil banku a továrnu na letadla (na hranice říše už bylo pěšky daleko).
Tak se z těch tří rodných a jednoho adoptivního bratra stali čtyři jezdci z Apokalypsy.
Ve znaku měli čtyřcípou Hvězdu - větrnou růžici Všehomíra.
Takto mohli mít bratři celý Svět, ale bylo výhodné ho nemít. Rozdělen na čtverce byl jak šachovnice, na každém poli opět čtverec semknutý do houfu jak falanga se štíty v ponosu.
Jak krásná hra jsou ty šachy otče - a mají své souřadnice.
Byli tak stále někde žádáni. A být stále žádoucí je sen každého politika (a prostitutky).
!!!! A pak se (v ten tragický okamžik lidstva) druhý syn diplomat, skloněn nad mapou, obrátil na třetího syna kartografa, vyřkl tu osudovou větu : " Bratře, podejte mi pravítko", a vyznačil do mapy novou přímku. Zbylí bratři toho rodu měli radost, že se jim vrací mládí.
Zbylí lidé z jiného rodu měli strach, že mládí ztratí.
A tak přestaly být hranicemi vody řek, hřebeny pohoří a břehy moří. Příroda přestala sloužit lidem té nešťastné planety.
V prach obrácen věčný imperativ i memento.
Kmeny rozděleny vprostřed, staleté rody rozervány přímkami rovnoběžek.
Národy bez území a území bez národů.
Exodus bludných milionů, hledajících alespoň místo pro svůj hřbitov.
A stejně jako na dávných pergamenech dnes znovu bude ruka kartografa vpisovat do míst na mapě Modré planety barvou tak podobnou krvi : Hic sunt leones. (Zde jsou lvi.) Což znamená, že lidé už nevěří, že tam ještě někdo žije. Je vytyčena říše …..
A tak se pod kopyty jezdců Apokalypsy mění úběžník map i dějin.
M
álo si všímají, že čtverce z přímek jejich vlivu mění tvar v elipsu, ne nepodobnou oprátce, jejíž smyčka se stále stahuje ze všech světových stran kamsi k bodu startu té dávné expanze, jakoby Gondvana, Všehomír i Člověk toho měli dost a chtěli začít znovu - snad lépe…
Zatím to však ještě jde postaru. Ale poledníky a rovnoběžky stejně přímé jako koleje vlaků, které je kdysi vezli k světovládě se nutně protnou v posledním údolí na malém nádraží, kde na ně už čeká vlak s nápisem v řeči které rozumí : Last train to Norimberk (nebo snad Haag ??).
A nebude to první třídou.
