Spíše než dohadovat se o vině mluvit o vůli k novému začátku
Před týdnem mírně rozvířily hladinu mediálního života v Českomoravsku požadavky českých Němců na odškodnění, které pozdvihlo hlasem svým Shromáždění Němců v Čechách, Moravě a ve Slezsku, střechová to organizace místní německé menšiny. Požadavek svým způsobem kopíruje nároky tvrdého křídla českých Němců v zahraničí. Jako celek jsou požadavky nerealistické a nemají naději na úspěch. Je ale možné řešit jednotlivé případy, např. když byli neoprávněně postiženi a perzekvováni jednotliví odpůrci nacismu, ale i sudetští Židé, kteří byli formálně českými Němci, apod. Ale je tu ještě důležitější otázka týkající se českých - sudetských Němců jako fenoménu: ve vztahu k českým Němcům nám "něco" schází. Nevíme mnohdy, jak, a o čem se s nimi bavit, protože sudetství je prošpikováno minami různých "ismů" a "fatálností", takže český člověk vlastně číhá a čeká co bude… Kde dochází k osobním kontaktům a společně spolu opravují příhraniční kapličky, televizní záběry o jejich setkávání a spolupráci mají tak trochu klišé známé např. z utužování vazeb města Ústí nad Labem s družebním městem Vladimir. Dosud se neumíme potkávat. Nevíme co s historií. Jak z tohoto ven? Shodou okolností jsem se setkal při vernisáži výstavy o sudetské kuchyni v ústeckém městském muzeu s Janem Šíchou, který dnes zastupuje Českou republiku jako ředitel Českého centra v Mnichově. Položil jsem mu otázkou, kterou jsem pokládal i sobě: Co k čertu dělat, abychom se s odsunutými českými Němci naučili lidsky všedně potkávat. Jak vy vnímáte historii vztahů k odsunovému fenoménu?
Odpověď může znít jednoduše - vidět české Němce a jejich potomky jako lidi. Obě strany se často soustřeďují na výčitky za léta 1938 až 1945 a v rozhovorech a komentářích se objevují nudné evergreeny, které nudí již i ty, kteří jezdí na sympózia kvůli chlebíčkům…
Nedoceňujeme, nebo si neuvědomujeme, fakt, že máme před sebou léta svobodné komunikace. Bavíme se o tom, o čem si myslíme, že bychom se měli bavit, ne o tom, co nás zajímá. Před více než padesáti lety odsud nedobrovolně odešly tři miliony našich předválečných spoluobčanů. Měli zde svůj domov a důvěrně znali zdejší prostředí. Vytvořili a zanechali určitou kulturu. Dnes o tom s nimi a s jejich potomky můžeme mluvit úplně jinak než v minulých desetiletích.
Hovořit úplně jinak - protože žijeme také úplně jinak?
Jsme v totálně změněné situaci. Rokem 1989 se konečně i nám otevřely nové možnosti jak prožívat historické a kulturní dědictví. Podle mého názoru této možnosti využíváme přibližně z dvaceti procent. Prožívání je dušeno balastem neproduktivních politických frází, pohodlím a podvědomou obavou ze silnějšího.
Také bychom neměli zapomínat na skutečnost, že jsme své Němce naplno či "live" zažili jako nacisty, a že kolektivní paměť přikrmená komunistickou propagandou je zrádná. Žijeme sice úplně jinak, ale vzpomínky se nepřizpůsobily. Nebyl špatný pořad v české televizi. "Sudeten-live, naši Němci jinak*)" - na druhém programu, tak jednou do měsíce, ve středu od deseti hodin večer, přibližně půl hodiny. Mám vlastně velkou výhodu, že jsem si mohl najít své sudetské Němce. Jeden z nich je malíř, naučil se česky, často si stěžuje na opovržení ženami, které slýchá v českých hospodách. Záleží mu na tom, abychom byli dobří a je přesvědčen, že s mačismem to není možné. Rád by nás viděl úspěšné, protože podle jeho názoru na zemi jeho předků něco je.
Chceme-li se oprostit od politických klišé, musíme najít témata, která by politikaření přebila…
Základní téma je jasné. My, Češi (kteří zde zbyli po zplynování Židů, vyhnání Němců a odtržení Slovenska), jsme pokračovateli meziválečného Československa. Chceme z České republiky dále vytvářet otevřenou, spolehlivou a prosperující zemi. Pokud potomci českých Němců chtějí svým jedinečným způsobem přispět a nechat znovu ožít násilně přerušenou tradici, jsou vítáni.
Německo je spojencem České republiky. Chce-li potomek českých Němců, občan SRN, v České republice zažít něco, co by jej obohatilo a nepoškodilo Českou republiku, má mu to naše země umožnit s veškerou velkorysostí a vnímavostí. Bylo by hezké, kdybychom sami a dobrovolně nacházeli krajany.
Často přemýšlím o protekci vůči někomu, kdo je zvláště vítán. Taková protekce má nejrůznější formy. Nejen vládní. Patří sem třeba úsměv průvodkyně, když ze sebe před ní návštěvník krumlovského zámku lámanou češtinou dostane, že jeho předkové bydleli dvě ulice pod zámkem. Myslím, že by bylo milé, kdyby si takový návštěvník na počítači v městském muzeu našel, ve kterém domě to přesně bylo, a našel si dobovou fotografii, pokud se zachovala. Nebo kdyby existovala jiná forma, jak zvláštně oslovit lidi, kteří mají dobrou vůli a něco hledají. Jednat se může o projekty financované společně.
Potkávám mladší sudetské Němce a zjišťuji, že u nich často mám protekci za to, že jsem z Čech a jsem ochoten se s nimi o své Čechy mentálně podělit. Oni mi přinášejí svůj obraz Čech a tím mě obohacují.
Ale existují lidé, kteří tvrdě zpět vrátí pocit: je to fakt taková idyla?
Občas mezi sudetskými Němci narážím na lidi, kteří myslí jako v devatenáctém a v nacionalistické části dvacátého století. Bez problémů jim říkám, že se svou rétorikou a s představami jsou na odpis i vnitrostátně v Německu, natož mezinárodně. Samozřejmě, že existují lidé, kterým se líbí jiné než současné mapy Evropy. Nepovažuji je za nebezpečné. Jako občan věřím, že se o německé pravicové extremisty postarají německé tajné služby, stejně jako se naše služby starají o extremisty české. Jako státní úředník se snažím vyhovět těm v Německu, kdo hledají důvody, proč nás mít rádi. Mezi sudetskými Němci, a jejich potomky, je jich hodně.
Takzvané otevřené otázky z doby před 55 lety mají svá řešení, pokud obě strany najdou dobrou vůli. Kultura přívětivých nadací a vstřícných gest je v poválečné Evropě naštěstí již dlouho etablována. I kultura odpouštění, soucitu a přiznání viny, které není kapitulací či v daném případě zradou na našem odboji.
Jako profesionál se v sudetsko-českém diskursu občas musím zabývat nepříjemnými věcmi. Jsem rád, když jako protiváhu nepříjemnostem mohu uvádět pozitivní příklady, ať jsou to občanské zážitky nebo práce institucí, které začaly česko-německou deklarací.
Mladší sudetští Němci tedy žijí jiný život, než jejich otcové a dědové?
Samozřejmě. A my máme možnost jim nabídnout cestu jak zažít zemi předků svýma očima mladých lidí. Co vidí? Trpaslíky, v příhraniční krajině nějakou ruinu, nějaké holky a v hlavě mají spoustu klišé z rodiny. Důležité je vzbudit zájem a nabídnout styčný bod.
Jak ale pocit zájmu, styčného bodu, získat?
Komunikací. Musíme si uvědomit, že naší cílovou skupinou je druhá a třetí generace sudetských Němců. Zatím jsme neformulovali tuto skupinu jako někoho, kdo nás zajímá. A neformulovali jsme zřetelně ani informaci: oni mají zájem se s námi setkávat.
Pokud mají potomci českých Němců zájem se s námi setkávat, je nutné odpovědět na otázku, co je nejvíce zajímá.
Všechno. Mají pocit, že jejich rodiče něco ztratili, slyšeli vyprávět první generaci, rodiče a prarodiče, jen samé bolestné věci. Ale vyrůstají již ve svobodné společnosti, chtějí si udělat svůj vlastní názor, protože historie proběhla, ale život je přítomný. Je jim jedno zda k tomu přijdou přes literaturu, přes kuchyň nebo přes setkávání s konkrétními Čechy. O formu si neříkají, o kontakt ano. Je v nich velký potenciál zájmu, ale my jsme ho ještě nezačali pořádně vnímat.
Důležitá je tedy naše nabídka spolupráce a naslouchání. Ale jak? Co v našem pohledu na jejich mladší generace chybí?
Už jsme zas u příkladu průvodkyně v Českém Krumlově. Soutěžíme, zda mladší občan SRN pojede k nám, do Itálie nebo třeba do Asie. Prohra pro nás je, když lidé přijedou, odžijí si vzpomínky a nevrátí se, protože se v zemi předků nesetkali s ničím, co by je oslovilo. Čekají něco, co by sami prožili a pochopili, někteří dokonce chtějí být tak trochu adoptováni. Se svou zkušeností a výchovou. Často až právě třetí generace je svobodná. Staří nenáviděli, mladí nechtěli o ničem nic slyšet, nejmladší zase hledají. Nechtějí vidět žádného Čecha - vyháněče jejich rodičů a prarodičů, požadují zážitek pro sebe. Když jen nedostanou, odjedou. Ochuzeny jsou pak obě strany.
Peníze v naší části světa za určitých, ne zrovna příjemných podmínek, vydělá téměř každý. Jedinečný zážitek je dosažitelný hůř. Proto je cenný. Máme klíč k jedinečnému zážitku pro jistě desetitisíce lidí. Jsme dost silní, abychom mohli rozdávat.
Každý z nich chce svůj osobní zážitek, který nemusí být přímo vázán na zkušenost vyhnanců?
Ano. Pro část z nich jsou důležité dějiny mikroregionu, pochopení souvislostí minulosti, jiní chtějí prožít ozvěnu něčeho, s čím se setkali v dětství, pro jiné je cenná atmosféra, která jim chybí v Německu, a kterou mohou prožít v naší zemi, odkud pocházejí jejich prarodiče. A to může být třeba i jiná diskotéka než v Německu. Jde o chuť jim předkládat. Stačí si připustit, že si nepřicházejí něco odvézt, ale prožít.
Je zde ale permanentní nedůvěra. Stačí, když se objeví blbé výroky a je oheň na střeše…
Uvedu příklad. Jeden ze sudetoněmeckých funkcionářů při návštěvě premiéra Zemana v Mnichově vydal letáky, na kterých bylo zmíněno "osvobození sudetských Němců v letech 1938 - 1945". Média se mohou svobodně rozhodnout zda je tento leták pro nás tím nejdůležitějším, co prezentuje sudetské Němce. Podle mého názoru není. A je po senzaci. Nedávno byl v ČR medializován rozsudek nad jiným notorickým vydavatelem letáků. Myslím, že by bylo dobré zdůraznit, že případ spíše vypovídá o síle a rozlišovací schopnosti německé justice, než o sudetských Němcích. S oním pánem se totiž v sudetoněmeckých kruzích nikdo nebaví a byl již před lety vyloučen ze všech spolků.
Máme možnost se rozhodnout, jaké části vcelku zamotaných česko-sudetských vztahů se otevřeme. Doporučoval bych lidskou velkorysost a hrdost.
Hrdost, a velkorysost, tyto prvky dialogu se v politickém žargonu neobjevují, spíše prefabrikované obavy.
Žijeme ve svobodném světě, jsme členy NATO, brzy budeme v EU. Měli bychom si být konečně vědomi síly a kvality našeho státu. Nemusíme se třást před někým, kdo rozdává letáky o době fašismu, jako o osvobození. V tomto případě je nutná zdravá míra sebevědomí a hrdosti. Máme aktivní zodpovědnost za vývoj státu a zpracování témat minulosti.
Ale jako černá nit a nepříjemná ozvěna se stále ozývá: jsme vinni za odsun.
Je mi absolutně cizí pocit viny vznášející se ve vzduchoprázdnu. Naše generace, které bylo v roce 1989 dvacet dva let, má přibližnou představu o tom, co se po válce dělo, a dobrou vůli. Na německé straně tomu není jinak. Naši předkové po válce, která přinesla plynové komory a rasovou teorii (kde jsme si nestáli zrovna dobře) nenašli v sobě dostatek velkorysosti, aby začali znova. Nelze se jim až tak divit, ale žádné národní vítězství se tehdy nekonalo. Ve světě, který vypadá naprosto jinak, bych spíše než o vině mluvil o vůli k novému začátku. I tento rozhovor je vlastně o způsobech, jak tuto vůli uvést do skutečnosti.
Vraťme se ještě k terminologii. Jak o nich a s nimi mluvit? Jsou to čeští Němci nebo sudetští Němci?
Tato otázka je dnes již nepodstatná. Sudetský Němec i český Němec, to je dnes již jenom termín pro kulturní přináležitost a lidské osudy spjaté s Čechami a s tragédií na konci druhé světové války. Dříve čeští Němci byli spíše ti, kdo ctili staré rakouské pořádky, kdežto sudetští byli spíše národovci. Dnes jsou to Evropané s kořeny v Čechách.
Psáno pro Ústecký deník, Neviditelného psa a Britské listy.
Poznámka JČ: Až na to, že jméno pořadu "Naši Němci" je naprosto absurdní, odráží nízkou úroveň myšlení v ČT. Cítíte, že je nemožné, nepřijatelné a směšné hovořit o našich Němcích, Romech, židech, případně Slovácích? Je to absurdní nacionalismus. (Dovedete si představit Angličany, jako hovoří o "our Scots", "our Welsh", "our Asians"? :)) - Nevím, zda je vstup ČR do Evropské unie tak jistý, jak ho vidí František Roček. :(
