Britské listy

Tomáš Pecina se v dodatku k mému článku mýlí hned dvakrát. Nejde o moralizování ani o peníze. V krátkém průvodním dopisu jsem redakci BL svůj postoj vyjádřil takto: "Tím, co jsem napsal, nechci tvrdit, že bych ve dvaceti taky někde nemyl nádobí. S odstupem času se mi ale věci jeví jinak." Pokusil jsem toliko upozornit na to, že Jitčin pobyt v Británii má ještě další a ve svých důsledcích nezanedbatelný rozměr.

Nezpochybňoval jsem žebříček hodnot Jitky ani kohokoli jiného. Poukázal jsem ale na to, že svoboda, kterou její deník naznačuje, není víc než na místě poznaná nutnost. Tomáš Pecina píše, že "Jitka a její přátelé našli v Londýně pocit životní autenticity a navíc něco, o čem netušili, že může existovat: společnost, která funguje a - ať proti ní máme jakékoli výhrady - je založena na principu slušnosti a tolerance.”

Dovolím si tento výrok parafrázovat, na základě zkušenosti s kanadským prostředím: Jitka a její přátelé zjistí (pokud budou žít ve společnosti, o níž se domnívali, že je založena na principu slušnosti a tolerance, dosti dlouho), že tolerance často sahá jen tam, kde nic nestojí, a že slušnost se víc než často mění v obscénnost moci.

Pojem "životní autenticita” je pro moje chápání příliš abstraktní. Jako realista se domnívám, že Jitka a její přátelé (přestože momentálně žijí život ve lži) – shledali takový způsob života z různých důvodů dočasně zajímavým. Co bude pak, je zcela legitimní otázka.

Zmínka o penězích se týkala Jitčina příběhu jen nepřímo. Nemohu posoudit zda mladí lidé typu Jitky odcházejí z ČR kvůli hierarchii vlastních hodnot, nebo aby poznali něco nového. Jsem však přesvědčen, že rychle přijdou na to, že šance ilegálů dosáhnout čehokoli jsou velmi malé.

Pohled Tomáše Peciny je přirozeně jiný než můj. On žije ve společnosti, kterou zmršili lidé, kteří měli všechny mocenské předpoklady k tomu, aby prosadili princip slušnosti a tolerance tak, aby byl neozbrojenému oku alespoň trochu patrný. Z promarněné příležitosti pramení zklamání přikrmené nejspíš vědomím, o kolik vlastně tihle břídilové republiku připravili.

Kdežto já žiji ve společnosti, která je svým způsobem normální. V obchodech se naučeně usmívají, protože to tak probrali na školení, řidičák a pas přijde poštou a vůbec hladce fungují styky s úřady, je-li jejich účelem dostat z člověka nějaký poplatek. Mám tedy víc času i energie pozorovat věci s odstupem. Díky tomu jsem například zjistil, že Cimrmanův filosofický názor, že patrnost a existence jsou dva odlišné pojmy, je zjevně pravdivý. Slušnost a tolerance jsou patrné, ale nepříliš pod povrchem přestávají existovat. To je ta zkušenost, kterou zmiňuje pod Pecinovým dodatkem Jan Čulík.

Tomáš Pecina se ve druhém dodatku pouští na dosti tenký led, když píše: "Je zcela na nich, jak se rozhodnou, tj. jestli zvolí (zatím) posluhování v bufetu ve víceméně normální zemi nebo návrat do České republiky, kde nic nefunguje, stále méně se smí a vrcholem politické svobody je - promiňte populismus - vybrat si mezi dvěma klony Mažňáka.”. Požitek ilegála z normálnosti země, v níž se zdržuje, je totiž sporný a lahůdky v podobě omezeného přístupu k informacím, stejně jako rostoucí brutalita policie, jsou k dostání kdekoli na světě stejně jako zmíněný vrchol politické svobody.

Asi bych nebyl článek napsal, kdybych krátce před tím neslyšel blábol o tom, že si chudí svůj osud zvolili a nebyl svědkem tvrdého postupu vůči chudým (nikoli proti chudobě) v Ontariu a jiných kanadských provinciích.

Poznámka JČ: Jiří Jírovec píše velmi přesně o tom, že zdvořilost a slušnost, i když je na první pohled stokrát intenzivnější než v ČR (kde lidé ve styku s veřejnosti absolutně buransky vůbec netuší, co je služba; požadujete-li ji, domnívají se, hlupáčci, je chcete omezovat jejich občanská práva:)) skutečně nejde v západních společnostech příliš hluboko. Zažil jsem to například několikrát při užívání letecké společnosti British Airways - tato společnost má tendenci se chovat zvlášť arogantně. (Známé jsou její hrubě podpásové útoky na konkurenci, která se v minulosti proti BA snažila etablovat na leteckých linkách mezi Evropou a Amerikou.) Chování stewardek letecké společnosti BA je v normálním provozu naprosto perfektní. Teprve když máte složitější problém či dotaz, vyšlou vůči vám zcela nekompromisní signál: neobtěžujte. - Když jsem byl v červenci v Praze, rozbila se nám v Glasgow pračka. Předtím jsme vždycky kupovali novou pračku v supermarketu Comet - nebyl problém. Zašli jsme do supermarketu, vybrali novou pračku, zaplatili úvěrovou kartou, supermarket ji po dohodě zadarmo dovezl do domu a zapojil, zároveň zadarmo odvezl starou pračku do sběru. Tentokrát použila manželka jinou firmu, Currys, a musela se potýkat s pracovnicí, která třikrát spletla dobu, kdy má být pračka dovezena do domu. Ale zajímavé je, že se nepodařilo firmu přimět, aby si odvezla starou pračku. Po návratu z Prahy jsem tam znovu telefonoval a bylo mi přislíbeno, že za poplatek 4 liber si starou pračku odlifrují. Neudělali to: stojí na dvoře. Na zákazníka kašlou. - Toto se ovšem jen spotřebitelská prkotina. Jsou daleko horší případy: lidí, kteří utrpěli v práci zranění a které odmítla firma řádně odškodnit, lidí propuštěných na hodinu, lidí, jejichž podniky a živobytí se staly obětí neskrupulózních spekulantů, kteří firmu koupili jen proto, aby z ní vytunelovali všechno cenné a pak ji zlikvidovali. Západ bývá tvrdý - i když samozřejmě Tomáš Pecina má pravdu, že ve srovnání s Českou republikou tu normální služby většinou skutečně fungují.

Poznámka TP: Na Jiřím Jírovcovi je vidět, jak dokonale srostl se západním prostředím, že si neuvědomuje, jak nesamozřejmé jsou v Česku všechny ty "maličkosti", na které on si zvykl jako na něco naprosto přirozeného.

Některé dny usínám s pocitem, že 90 % času jsem věnoval naprosto nesmyslným, zbytečným, ba kontroproduktivním činnostem, jako např. dohadování s listonoškou, korespondenci s policií, čekání ve frontách na úřadech, kde nejsou ochotni vyřídit banalitu jinak než osobní návštěvou (pro ně je to tak jednodušší)... V bance, kam nosím šeky od zahraničních sponzorů BL (písemně inkaso prý vyřídit nelze, protože - z tajemných důvodů - potřebují ověřit podle občanky totožnost předložitele), strávím typicky 30-45 minut na jeden šek!

Chudoba této společnosti není primárně způsobena českou leností, ale neobyčejně neefektivním, byzantským fungováním všech jejích struktur, institutů a mechanismů; před časem vystoupil v televizi pracovník finančního úřadu, který si stěžoval, že elektronický podpis je k ničemu, protože jim práci nijak neusnadní - toť medailon českého ekonomického neúspěchu v jedné větě!