Rozšíření NATO na Slovensko není v českém státním zájmu
Vize Slovenska v NATO byla předmětem diskuse již před jednáním
států Severoatlantické smlouvy v Madridu. Naši východní sousedé
dokonce v té době po vojenské stránce údajně pro případné
členství byli připraveni lépe než někteří z nakonec přijaté
trojice Česko, Polsko, Maďarsko. Poté, kdy bylo Spojenými státy
prosazeno nejužší rozšíření, jako náhrady byl alespoň učiněn
příslib budoucího přijímání nových členů, kde by měly šance země
jako právě Slovensko a také Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko,
Litva, Lotyšsko a Estonsko. Je však třeba říci, že čím více se
blíží finální rozhodování o takovémto kroku, tím více pochybností
se dostává do popředí.
Jednou věcí je proklamace, která zazněla nejen od Balatonu.
Obdobné myšlenky byly i ve známém vystoupení Václava Havla o
perspektivě NATO v Bratislavě. Slova snad idealistická, snad
naivní, možná nezatížená širším mezinárodněpolitickým pohledem na
souvislosti a zejména nepříliš přihlížející na české státní
zájmy. Do mezinárodní politiky nepatří city, ale zdravý rozum, se
kterým se musíme dívat i na naše nejbližší sousedy Slováky. Je
totiž jasné, že Slovensko i nadále má velice daleko do postavení
standardní demokratické země. Nevidí jen ten, kdo byl živočišně a
až chorobně zaměřen proti Mečiarovi a HZDS a každá jiná
alternativa, jedno jaká, pro něj byla lepší.
Pomečiarovská koaliční vláda však ve svém dosavadním působení při
střízlivém pohledu ukázala, že se nijak neliší od vlád
předcházejících. Již jen třeba tím, že jinak nekonzistentní
protimečiarovské spojenectví bylo pro mnohé zástěrkou přístupu k
výhodám moci a zejména ke zbytku privatizačních případů.
Privatizuje se stejně neprůhledně jako v minulosti, navíc se
ztrácejí prostředky z Evropské unie a tak jedním z mála úspěchů
Dzurindovy vlády jsou luxusní vily mnohých bývalých i současných
jejích ministrů. A s vládou si nijak nezadá ani prezident, který
si jednou nechá pozlatit plot rezidence a jindy spojí se stání
návštěvou rodinnou dovolenou trávenou putováním po Amazonce. To
vše ve chvíli, kdy se stát propadá, roste nezaměstnanost a
sociální problémy společnosti.
Někteří slovenští politici navíc působí i svou odborností jako
velice nepřesvědčivé osobnosti, které jen shoda náhod zavála na
jejich posty. Snad nejúžasnějším příkladem byl dnes již bývalý
ministr vnitra Pitner se svými spikleneckými teoriemi a totálními
neúspěchy v reálné práci, což už nakonec nemohly nijak maskovat
ani aktivisticky provládní sdělovací prostředky. A tak snad
jediným pitnerovským úspěchem je poničená vila V. Mečiara tehdy,
když se do ní za pomocí trhavin dostávaly speciální jednotky, aby
bývalého premiéra zadržely. K úspěšnému konci už samozřejmě
nebylo dovedeno Mečiarovo obvinění. Pro většinu Slováků se Pitner
nakonec stal tragikomickou figurkou. Pohrdání projevované řadě
dnešních politiků Slovenska jeho obyvateli jednoznačně dokazují
tamní průzkumy veřejného mínění.
Samotný Dzurinda svou mimořádnou vůdcovskou ambiciózností, zcela
neúměrnou své postavě, rozbil brzy po nástupu k moci vítěznou
koalici. Ta je dnes mimo dosah reálné budoucí vlády. Naopak se na
scéně za takové situace objevují strany typu Smer bývalého
komunisty a dnes haiderovského populisty Fica nebo snaha o vstup
do politiky mediálního "magnáta" Ruska a jeho ANO se zázemím
televize Markíza s nechvalně známým majitelem, bermudskou
společností CME, spojovanou z dob působení na Ukrajině s tamním
kriminálním prostředím. O Ruskovi navíc mnozí pochybují vzhledem
k nepříliš jasné minulosti, dnešní majetkové neprůhlednosti, ale
i jeho rusky mluvícím osobním strážcům. O co komu v takovýchto
politických tazích jde, lze se jen domýšlet.
Slovensko je rozkolísané natolik, že Dzurindovu vládu varují
velvyslanci zemí Evropské unie a zainteresované politiky
obcházejí diplomaté USA. Takovéto "pomocné" kroky se však stále
více stávají nadbytečné a mnohé Slováky zbytečně iritují. Západ
se totiž velmi necitlivě spojuje s něčím, co je katastrofálně
neúspěšné a absolutně neobhajitelné. Čím více se blíží volby, je
více než jasné, že Dzurinda a spol. vypijí hořký kalich volebního
krachu, odejdou ze scény a ke slovu se opět dostane HZDS a s ním
zřejmě zejména Smer a třeba také nacionalistická Slovenská
národní strana.
Vladimír Mečiar v poslední době vystupuje sice jako prozápadní
politik, podporuje slovenský vstup do NATO a Evropské unie, ale i
když budeme tato slova brát vážně, je těžko zodpovědět otázku,
jaká situace se vytvoří po volbách a jaké budou slovenské, třeba
i oprávněné priority. Navíc Mečiar sází na možnou spolupráci s
křesťanským demokratem Čarnogurským a dokonce pro něj vidí
klíčové postavení v budoucí vládě. Právě Čarnogurský je ovšem
velice zvláštní postavou, která několikrát veřejnými vystoupeními
v klíčových momentech prokázala mimořádnou vnímavost např. k
ruským zájmům v případě Slovenska.
Je toho dost, co dnes s politováním Slovensko řadí na pokraj
společenství fungujících demokratických států, činí z něj zcela
nevypočitatelný a nepředvídatelný subjekt mezinárodních vztahů.
Není však bohužel v řadách o členství v NATO se ucházejících zemí
jednou výjimkou. Vždyť ke standardu má velice daleko Rumunsko,
ale částečně i Bulharsko a některé pobaltské státy. Jsou potom na
místě otázky, jakým přínosem tyto země vlastně pro budoucnost
NATO budou.
Zcela oprávněná je totiž obava, že NATO bude po rozšíření
následovat cestu OBSE, která po rozpadu SSSR přijala do svých řad
řadu zemí, které ve skutečnosti patří do zcela jiných prostorů,
navíc civilizačně zcela odlišných od evropského rozměru. Také z
tohoto důvodu rozmělněné a oslabené OBSE potom už nikdy nebylo
schopno hrát v Evropě podstatnější roli. To samé se dnes může
stát po případném rozšíření s NATO. Vznikne sice početná, ale
zcela neakceschopná vojenská organizace, která se na ničem
nedohodne. Jak by asi dopadlo rozhodování o akci v Jugoslávii,
kdyby byl nutný slovenský souhlas např. od možné ministryně
zahraničí A. Malíkové ze SNS?
Podpora, která se dostává širšímu rozšíření NATO od některých
evropských zemí není ani tak příliš nepochopitelná. Není
vyloučena myšlenka, že právě s rozmělněním NATO někteří politici
počítají. Může být součástí širší snahy o vytvoření vlastních
evropských vojenských sil a "militarizace" EU a odpoutání se od
USA. To by samozřejmě nahrávalo evropským mocenským zájmům osy
Paříž - Berlín v jejich snaze o budoucí odchod USA z Evropy a
její evropskou hegemonii. Mocensky nevyplněný prostor a vliv
Německa na Balkánu na přelomu a počátku devadesátých let však
ukázal, kam až takováto politika může dojít.
Budoucí rozpory v NATO a protiamerická politika některých
evropských politiků, včetně některých politiků českých, by v
budoucnu mohly vést k americkému přehodnocování spojenectví v
NATO. Při jistém americkém izolacionalismu není divu, že o
účelnosti členství v NATO již byla v USA zahájena diskuse.
Američané si navíc uvědomují, zejména po zkušenostech z
Jugoslávie, svůj jednoznačný technologický předstih před Evropou.
Samozřejmě navíc získává slyšení názor, proč by při nechuti
Evropy investovat do svých armád, měly za své peníze evropské
problémy řešit oni. Nemá smysl si zahrávat, protože spíše my
potřebujeme USA než Amerika potřebuje Evropu.
Je možné pochopit, že zejména v případě Slovenska je v uvažování
mnohých českých politiků přítomná emoce a možná také trocha
výčitek z dob dělení Československa. Dnes jsme však Českou
republikou a je povinností jejích představitelů hájit prioritně
zájmy jejích občanů. Je třeba si položit otázku, zda je v zájmu
České republiky perspektiva takovéhoto vývoje, rozložení NATO
zevnitř nestandardními státy s nevypočitatelným vývojem a
následný potenciální odchod USA z Evropy. Dovoluji si soudit, že
v takové chvíli se začne hrát při vzrůstajícím vlivu Německa v
našem geoprostoru o samotnou svrchovanou existenci České
republiky. Z tohoto pohledu není vůbec jisté, že další
rozšiřování NATO je v českém státním zájmu.
Poznámka JČ: Spojené státy už z Evropy odešly.