Myslet o známce není totéž jako ji dát a dostat
Ve školství jsou zmatky v zákonech a předpisech (dáno přilepovací zákonodárnou strategií i slepičí a křiváckou strategií předchozích ministrů při vydávání vyhlášek), dále jsou nejasnosti v pojmech i v samotném myšlení lidí, kteří o vzdělávání uvažují a diskutují (dáno skutečnou složitostí problému a také mnoha tradicemi, mnoha směry, kterými se vyvíjelo myšlení o škole a vzdělanosti za posledních sto let), dále nás inhibuje (umrtvuje) otřesný nedostatek osobních zkušeností s odlišnými modely toho, jak je možné se couvat a jednat ve výuce, při řízení školy i při vedení resortu (dáno totalitně jednotným školstvím posledního sta let - nejen bolševismus, ale i tradice prusko-rakouské vojenské školy).
Není pak divu, že se nemůžeme dohodnout ani o tom, jak říkat jednoduché věci jednoduše.
Jednoduché je říct jednoduchý poznatek, že ministr Zeman nevyužil velké příležitosti při chatu, aby svou osobu a svou politiku, možná i stranu dobře prezentoval před skupinou hodně přemýšlivých a asi i šťouravých lidí - voličů s určitým vlivem na ostatní. Pan Kotrba to ve své analýze chatu řekl.
Jednoduché by bylo říct, že spousta neúspěchů v strategii dnešního ministerstva pramení v rovnostářském pochopení práce učitelů - žádná snaha platit víc těm, kdo lépe pracují, zatím neprošla, a nedivím se ani, odborářští vůdci by ji nepovolili, když mají vliv na MŠMT, protože by ubylo jejich voličů právě mezi těmi, kdo by kvůli chabé práci dostávali málo peněz.
Zjednodušující je říct, že se chystá nový platový řád, a neříct jasně, že víc peněz v něm bude učitel dostávat jen za "vyšší" typy činností - jako zástupce, jako knihovník (?), jako ředitel, inspektor... Tedy víc dostane ten, kdo méně učí! Ne kdo lépe učí...
Ale na mnoho otázek se jednoduše odpovídat nedá, protože myšlení i věc sama je moc složité. Tam pak je třeba hmatat po podstatách jevů, a nemlžit řečičkami kolem.
Například dotaz o slovním hodnocení a odpověď na něj - Podstatou věci není, zda děti dostávají ke své práci ve škole známky (číslice), nebo napsané věty, či nějaké tabulky s vepsanými slovy, body, zvířátky atp. (Všimněte si, že jsem napsal ke své práci, a nikoli za svou práci - to je ta rozmanitost v pohledech, která většině učitelů u nás opravdu uniká.)
Podstatou sporů o hodnocení je, zda zpráva, kterou žákovi takové vyhodnocení jeho práce podává, je pro něj
a) srozumitelná, tedy zda žák 1., 2. 7. 9. 13. třídy po přečtení ví, co se mu to tady sděluje, ale zároveň:
b) přínosná, tedy jestli se žák v jakémkoliv věku (!) přečtením zprávy opravdu dobře dozvídá, co by tedy měl dělat, aby se zlepšil, a zda se taky dozvídá, že to, jaké volil způsoby učení, mělo pro jeho pochopení látky i pro vývoj jeho osobnosti takový přínos, který uznává i učitel a škola.
Srozumitelná a přínosná není známka, když dítěti říká "Z celé třídy jsi tu práci udělala nejlíp/nejhůř/celkem průměrně". Čím je moje práce tak vynikající, mizerná, průměrná? A co je mi do toho, jak pracují druzí? Já přece chci pracovat na sobě a pro sebe (ne pro svůj "zisk", ale pro svůj vývoj ke své budoucí prosperitě...), a potřebuju se dozvědět, kde a proč mi něco nejde a jak to udělat, aby se mi to podařilo líp. Kdyby mi známka na vysvědčení říkala: Jdi se podívat, jak na to šel Karlík, zeptej se ho, co mu bránilo v učení a jak to překonal..., pak by to byla dobrá zpráva využívající učitelova srovnávání dětí! Ale říkat dětem "zase jsi nejblbější, nejchytřejší, nic moc zvláštního, ty nudo průměrná"?
Co se asi o své práci za půl roku dozvídá žák, který dostal "2"? Co se dozvídá žák zkoušený před tabulí, který dostal "3"? Mnozí učitelé ovšem žákovi říkají: "Dávám ti tři, protože jsi nevěděl všechna data, zapomněl jsi promluvit o tom, proč se to a to stalo nebo děje, a navíc drmolíš tak, že tě ostatní nemohou slyšet a nic se od tebe nenaučí." (Ovšem to platí i o mnoha učitelích).
Problém je, že tohle "za co ti známku dávám", je příliš často různé výkon od výkonu, žák od žáka! A my přece chceme hlavně to, aby naše děti ve škole poznaly, jak se pozná dobře provedená práce, co to znamená dobrý referát o významu velkého počtu nohou u stonožky nebo esej o estetickém působení Nerudovy básničky atd.
Dr. Nováčková uvádívá příklad: Kdo z vás by chtěl letět letadlem opraveným "na dvojku"? Jsou pracovní výkony, kde chceme a musíme vědět, jak to vypadá, když to je hotové a správné.
Tak by se dala známkovat spolehlivá letadla, ale smysl má jen stupeň 1 neboli "splněno".
Ale spousta činností ve škole nemá za cíl vyrobit funkční a spolehlivé letadlo. Jsou to práce tréninkové, už s ohledem na věk dětí. Přesto však i tyhle činnosti přece směřují k tomu, aby si děti zvykly, že vždy musíme vědět, o co usilujeme, jak bude vypadat dobrý výrobek, dobrý výkon.
Kvůli tomu, abychom se jako děti učili jednat v životě k věci a s rozumem, musíme tedy při své školní "tréninkové" práci jednak vědět, jak vypadá "jednička" té hotové věci, toho výrobku, anebo toho jasného a srozumitelného výkladu, kterým se vysvětluje, proč se Měsíc na nebi mění od koule v srpek a v nic, nebo jednička toho způsobu ohleduplného chování k druhým, který každý musí projevovat, když chce diskutovat, atp. Jenže to číslo samo nic neříká: důležité je, aby všichni občané věděli, jaké kvality má výrobek, anebo třeba politická řeč, když jsou v dostatečné kvalitě, tedy v té nejlepší možné. Jináč si hrajeme na víru: že automobily značky Huňady mají v reklamě napsanou "jedničku"? Tak si je honem běžte koupit (vy pitomečkové, kteří se tak rádi nechají vodit za nos od nás obchodníků a politiků...)!
Jiná je situace při té zprávě o tom, jak dobře se trénuju jako student či žáček. Tam mají smysl stupnice, protože učící se člověk postupuje od horšího zvládnutí k lepšímu. A tak bych viděl radši stupnice s větším rozsahem než třeba jen pětibodovým, a ještě radši takové, které rovnou říkají, v čem spočívá ta kvalita: Když někdo umí správně napsat žádost, tak není "za jedna", ale je to "s čitelnými písmeny a slušným rozvržením na listu papíru, s větami ucelenými a navazujícími jedna na druhou, s výstižnými a přesnými slovy, podle čehož se čtenář žádosti hned zorientuje v tom, oč je žádán, a čitelným podpisem a adresou žadatele" atd., popř. s náležitými úředními údaji, jako s číslem jednacím ap.
Nevěřte učiteli, který tvrdí "Ale právě tohle moji žáci vědí, když jim dávám za dvě, za čtyři atd." Uvěřte, až uvidíte víc: jak to chodí v jeho třídě, co říkají děti, co visí na stěnách - vůbec, kdo přinesl do třídy tyhle požadavky, právě tyhle kvality dobré žádosti? Sám pan učitel? Ani ho nenapadlo, že by je měl "objevit" spolu s dětmi? Pak se nemůžeme divit, že jim děti nevěří a nedbají o ně.
Je to ovšem moc dlouhé a složité na to, aby se odpovídalo v chatu na internetu.
Ale nemuselo se stát, aby odpověď sdělovala, že slovně se u nás může, když podstata problému je mj. v něčem jiném: Při současné tradici a při drogové závislosti rodičů i většiny učitelů a zejména středních škol na číselné známce nemohou vedle slovních zpráv být používány známky, protože známky zničí pozitivní účinek na přemýšlení dětí a rodičů: nečtou prostě slovní zprávy, když si po zvyku mohou přečíst "je to trojkař" a zastrčit dítě i s jeho snahou a vzrušením z učení do šuplete.
Ve školách snad (!) nikdo nebrání učiteli, aby slovně dětem říkal a psal zprávy, pokud ovšem na napíšou na známku čtyřikrát ročně písemku a jsou vyzkoušeni dvakrát za čtvrtletí, taky na známku.
Jen do třetí třídy může být slovní hodnocení výlučné, bez čísel, ale mnohde si sami rodiče vymohli, že budou mít známky, aby mohli své děti srovnávat se svými omezenými představami a omezenými sousedkami.
Je hodně možností, jak si problematiku hodnocení objasnit, ale to se musí tomu věnovat hodně času, a nikoli vykládat, ale vynalézat to. Děláme to v kursech.
