Globalizace je pro nás dobrá!
Nejlepším způsobem, jak bojovat proti světové chudobě, je rozšířit obchodování
Takto včera argumentoval v deníku Guardian britský ministr zahraničních věcí Jack Straw.
Úpadek banky v jihovýchodní Asii způsobí bankrot továrny ve Skotsku, internet umožňuje lékaři v Ugandě, aby měl okamžitý přístup k drahým lékařským časopisům a obrat takových firem, jako je Microsoft či General Motors, je větší než bohatství celých národů.
Takovéto změny vyvolávají strach a zároveň na lidi dělají obrovský dojem. V Janově jsme viděli, co se stane, když se tyto pocity promění v hněv. Avšak pokud se chceme vyhnout příštím vrcholným schůzkám politiků, konaným za barikádami, musíme učinit více, abychom zaangažovali ty lidi, kteří se zajímají o dialog. Musíme znovu přesvědčit lidi, že má smysl věřit politice a politikům, že dokáží globalizaci ovlivnit v pozitivním smyslu.
Pokusy zvládat změny na globální úrovni jsou teprve v kolébce. Ale vznik globální ekonomiky a globální společnosti vyžaduje, abychom posílili i globální vládu.
Kritikové tvrdí, že důsledkem existence mnohostranného obchodního systému nejsou jen ekonomicky úspěšní lidé, ale i hospodářská selhání, zejména v Africe, kde je jižně od Sahary průměrný příjem nižší, než byl v roce 1971. Avšak jedním z nejlepších způsobů, jak omezit chudobu v Africe i jinde není zastavit globalizaci, ale zvýšit obchod.
Mnoho seriózních nevládních organizací s tím souhlasí. Charitativní organizace Oxfam nedávno znovu potvrdila svou podporu pro "multilaterální obchodní systém, založený na pravidlech", avšak zdůraznila, že "bohaté země a mocné korporace si zajistily disproporčně velký podíl výhod, plynoucích z tohoto obchodu". V tom má Oxfam pravdu. Avšak argumentuji, že je možné napravit tuto nerovnováhu tím, že bude zahájeno nové kolo obchodního vyjednávání, až se Světová organizace pro obchod sejde letos v listopadu v Qataru. Teoreticky existují podmínky pro všechny ekonomiky, aby využívaly na globálním trhu svých poměrných výhod.
V praxi jsou chudé země schopny často uspět jen na malých, specializovaných trzích, většinou zemědělských. Bariéry, které postavila Evropská unie a Spojené státy, zcela zabraňují Africe, aby se šířeji podílela na světové ekonomice. Pokud chceme bojovat proti globální nerovnosti, měli bychom snížit tyto bariéry a dovolit, aby zemědělství učinilo pro Afriku to, co dokázal textil a mikročipy pro Asii.
Vlády se také často stávají terčem kritiky, že jsou zjevně bezmocné tváří v tvář multinacionálním korporacím. Lákadlo spotřebitelských hodnot dokáže zkreslit a omezit míru, do níž jsou lidé schopni poznat moc, kterou potenciálně sami mají jako občané a jako stoupenci určitých idejí.
Globální trh, globální značky, celosvětový přístup k sobě navzájem i k informacím nám zároveň poskytují pocit síly jako spotřebitelé a vyvolávají v nás pocit bezmocnosti před mocí, která tuto situaci vytvořila. Avšak demokratické vlády národních států, když jednají kolektivně a na mezinárodní scéně, představují jediný způsob, jímž můžeme vytvořit účinnou rovnováhu mezi jednotlivcem jako spotřebitelem a jako občanem.
Musíme dělat vše, co je v našich silách, k povzbuzování odpovědnosti velkých firem. Avšak nemůžeme nechat podniky, aby se samy v globálním měřítku regulovaly, stejně jako totéž nemůžeme připustit u našich národních ekonomik. To vyžaduje zákony. Za poslední dva roky jsme byli svědky koordinovaného úsilí zavést regulaci doprav a užívání geneticky modifikovaných plodin, zakázat výrobu nebezpečných zemědělských chemikálií a učinit trestným činem, pokoušejí-li se multinacionální společnosti korumpovat státní úředníky.
Na globalizaci není nic nevyhnutelného. Vzniká a je utvářena volbou a rozhodováním nás všech. Od rozkladu sovětského bloku už neexistuje jiná, ucelená alternativní ideologie. Extremisté z Janova nemají žádnou intelektuální alternativu kromě návratu k izolacionismu a autarkii. Afghánistán a Severní Korea nám dokazují, že pro většinu z nás je to nepřijatelná volba.
A historie nám ukazuje, co se stane, když takové myšlenky zakoření. Když ve dvacátých letec dvacátého století začal klesat objem hospodářské výroby, většina vlád reagovala zavedením ochranářských bariér pro svůj průmysl. Některé si zvolily cestu totality. V důsledku toho se rozložil mezinárodní obchod, recese se proměnila v hospodářskou krizi a ta se stala předehrou k válce.
Vlády čelí první velké výzvě v období po ukončení studené války. Jestliže bude nyní globální ekonomika ochromena, budeme čelit celé řadě velmi závažných rozhodnutí. Mohli bychom přijmout návrhy aktivistů z kampaně Stop the World, mohli bychom ustoupit za hranice svých jednotlivých národních ekonomik a uzavřít své trhy. Ale to by ohrozilo skutečný prospěch, který přinesly globalizace a globální kapitalismus milionům lidí. Správnou volbou je ochránit a maximalizovat tento prospěch a zároveň globálním úsilím minimalizovat riziko: ukázat občanům, že v politice jde o závažné věci, že na politice záleží, a že jejich demokratické rozhodování má skutečný vliv na globální síly, které se vymykají jejich individuální kontrole.
