Atentáty v Americe a Česká republika: jak jsem se octl v ČR v informačním vakuu

Jan Čulík

Právě jsem tou dobou vstoupil do bytu svého ostravského kolegy. Spustili jsme počítač, ale hlavní světové zpravodajské internetové stránky BBC, Reuters, CNN byly zřejmě zahlceny uživateli: neotevřely se. (Posléze se ukázalo, že počítačový server BBC pod náporem uživatelů zkolaboval.)

Zapnuli jsme televizi a projeli jsme všechny čtyři dosažitelné české terestrické okruhy. Vysílal se běžný odpolední program, jako by se nic nedělo. (BBC, CNN a další zahraniční stanice tou dobou už dávno přerušily pravidelné vysílání a vysílaly nepřetržitý mimořádný program o teroristických útocích.) Jako poslední instanci jsme tedy vyladili anglické vysílání BBC World Service. Tam jsme konečně narazili na první mimořádnou zpravodajskou relaci. Teprve tam se nám dostalo, nedlouho po šestnácté hodině českého času, tedy ani ne hodinu po útoku, jasných informací o tom, co se děje. Překlad částí toho raného vysílání přinášíme v těchto BL na jiném místě. Byl to jeden z prvních mimořádných zpravodajských pořadů západního rozhlasu a bylo zjevné, že reportéři mají také absolutní pocit surreality - jako by se octli v nějakém filmu či románu. Pořad byl však dobrý.

Česká televize začala vysílat mimořádnou zpravodajskou relaci teprve až od sedmnácti hodin. Zprvu ji moderoval Zdeněk Velíšek. Dojem z pořadu, který jsem sledoval asi dvacet minut v jednom ostravském hostinci, byl veskrze otřesný.

Velíšek proplýtval desítky vteřin na začátku vysílání informací, "že tato relace je mimořádná a nezvyklá", což se projevuje i tím, že na sobě nemá večerní oblek, ale jen normální neformální sako. Vím, že Marshall Mc Luhan sice kdysi psal, že "medium is the message", přesto jsem však přesvědčen, že učinit v době, kdy vybuchlo americké obchodní středisko, hlavní zprávou televizní relace informaci, že náš pořad je mimořádný a že nemám večerní sako, poněkud skandální.

Pak se Velíšek, k mé nevíře, jal číst nejnovější informace o teroristickém útoku v USA z kusu papíru a jak to četl, ukazoval si při tom po papíře prstem!. Česká televize tu a tam odvysílala několik krátkých šotů ze scény atentátu na Světové obchodní středisko (anglický komentář při tom do češtiny překládala známým libovým hlasem zadrhující se překladatelka), ale neustále se pořad ČT vracel do pražského studia! Velíšek k věci interviewoval Michaela Žantovského!!

Come on, zuřil jsem u obrazovky, přestaňte s tím kecáním a vysílejte proboha přece živě obrazový a zvukový signál nějaké západní televizní stanice, třeba BBC World anebo CNN - vždyť to můžete simultánně překládat do češtiny.

Ale kdepak. Kromě občasného vysílání sestřihu několika záběrů ze scény útoku na Manhattanu zůstal pořad ČT ve studiu, neměl na místě jediného reportéra a veškerou novinářskou práci nahrazoval žvaněním, nejprve dlouho s Michaelem Žantovským (který o atentátu přirozeně nevěděl nic) a pak s dalšími českými hosty.

Napadlo mě při tom toto:

1. V krizi se vždycky projeví skutečný duch České televize. Loni v prosinci při televizním vzbouření podpořili vzbouřence poslanci z Unie svobody. Jaký je automatický tik České televize, dojde-li k mezinárodní krizi? Pozvat do studia politika z její oblíbené strany, totiž Unie svobody, a nechat ho v době, kdy se na vysílání dívá celý národ, vystavovat svůj obličej veřejnosti. Pro Žantovského a Unii svobody to byla reklama, nedověděli jsme se však nic. Omluvou nemůže být ani to, že býval velvyslancem ve Spojených státech. Opakuji: nechtěl jsem vidět Žantovského obličej, chtěl jsem vidět, co se děje na místě teroristického útoku ve Spojených státech. Proč to Česká televize nebyla schopna zprostředkovat? Je to záležitost na stížnost nějaké vysílací Radě, pokud bude nějaká česká vysílací Rada schopna k této věci zaujmout kompetentní stanovisko.

2. Jak silný vládne v české společnosti paternalismus. Možná, že jde historicky o rozdíl mezi zázemím individualistického protestantismu a paternalistického katolicismu. Na Západě mohl člověk vidět v televizních stanicích, co se na místě teroristických útoků děje, a mohl si utvořit vlastní názor. Česká televize mu poskytla jen útržky a zahltila ho přitom názory domácích "osobností". Jak za komunismu, všechno muselo jít skrze domácí interpretační filtr! Aby divák věděl, co si má myslet. Tyto názory přitom byly většinou tak banální a trapné, že se to nedalo poslouchat. Více o tom Tomáš Pecina na jiném místě těchto BL.

Naopak informační blok v hlavním večerním zpravodajství ČT "Události" byl kompetentní. Nepokoušel se o interpretace v situaci, kdy nikdo neví nic, nežvanil, poskytl zhuštěně všechny základní informace, včetně kontextu a dokonce dokázal interviewovat i vlastní zpravodaje (osobní zkušenost je důležitá: Bohumil Klepetko byl při výbuchu v Pentagonu, Petra Flanderková na místě na Manhattanu, správně byla tato osobní svědectví zařazena do informačního bloku o teroristických atentátech až později).

Zmatené byly informace ve večerních zprávách televize Prima, která na prvním místě o tom, co se v Americe stalo, vlastně vůbec pořádně neinformovala a soustředila se skoro rovnou na česká protiteroristická opatření. Velmi špatná, neupřímnou emocí nabitá byla i úvodní reportáž Televizních novin na Nově, kterou dorazil mladík, čtoucí k vysílaným obrázkům primitivním hlasem kulometnou rychlostí komentář. Uměle se přitom "vzrušením" zadýchával, jak když ho honí chrt. Primitivům v televizi Nova nedošlo, že dopad informací může být daleko silnější, když je člověk podává nevzrušenou, objektivní formou: snaha o emocionální manipulaci autoritativnost sdělovaného likviduje.