Proč se všichni tak rozčilují?

Máme-li posuzovat proud preventivní zuřivosti, dochází zřejmě k apokalyptickému rozkladu britských výzvědných služeb. List Daily Mail v pátek vzkřísil Champana Pinchera, více než osmdesátiletého prozrazovatele špionážních historek, a dal mu otázku: "Je Rimingtonová nejzrádnější ženou v Británii?" Deník Times už charakterizoval Rimingtonovou jako "urážku své země". Daily Telegraph považuje její jednání za "neodpovědné" - zradila své lidi. Podle těchto názorů je to tedy pro britskou rozvědku konec.

Že je to všechno nesmysl, si uvědomí každý, kdo si přečte skutečné výňatky z memoárů Stelly Rimingtonové, publikované v deníku Guardian. Není na nich nic zrádného ani apokalyptického.

Preventivní zuřivost britské státní správy a části britského tisku vypovídá výmluvně, jak se Britové nekriticky podřizují kultuře utajování. Už léta je běžným zvykem ve Spojených státech, že odcházející ředitelé CIA - viz William Colby, Stansfield Turner, Richard Helms nebo Robert Gates - napíší své memoáry. Nikdo vážně nikdy netvrdil, že tyto memoáry ochromily operační schopnost CIA. Byl byl to velmi podivný šéfredaktor denního tisku, kdyby kritizoval šéfy CIA za to, že příliš věří v otevřenost. V New Yorku a ve Washingtonu usilují novináři o zveřejňování informací, nikoliv o jejich utajování.

Že je kniha Stelly Rimingtonové doslova neškodná, lze usoudit z toho, že jakýsi činitel britské státní správy umístil výtisk rukopisu do taxíku a nechal ho poslat do bulvárního listu The Sun. Ani on se tedy zjevně neobával, že dojde k poškození operačních schopností britské rozvědky. Byl to primitivní pokus Rimingtonovou zdiskreditovat. Není překvapivé, že to nefungovalo.

Je bezpochyby nemožné, aby demokratická země vedla výzvědnou službu, která je zároveň tajná, ale zároveň se musí ze svých činů veřejně zodpovídat. Utajované akce nebudou nikdy plně zveřejněny a nynější systém dohledu na rozvědku - dohlíží na ni parlamentní podvýbory, soudcové v penzi a různí další činitelé - je neohrabaným kompromisem, nicméně je takový kompromis lepší než dřívější absolutní absence demokratické kontroly nad rozvědkou. Stelle Rimingtonové i jejímu předchůdci Antony Duffovi i nynějšímu šéfovi MI5 Stephenu Landerovi patří určitá míra kreditu za to, že se jim podařilo přeměnit MI5 z jeho někdejší tajnůstkářské, mužské, tvrdě pijácké kultury exkluzivních privátních internátních škol v dnešní modernější a reprezentativnější výzvědnou službu. Rimingtonová si sice publikací vylíčení tohoto procesu dělá trochu sama sobě reklamu, ale samotnou výzvědnou službu to nepoškozuje, naopak.

Stella Rimingtonová splnila všechny oficiální příkazy při přípravě své knihy k vydání, předložila rukopis cenzuře a odstranila pasáže, které se vládě nelíbily. Bylo s ní však při tom zacházeno tak drasticky, že jí lze odpustit, že pochybuje, zda tento systém schvalování rukopisů státních úředníků může fungovat do budoucnosti. Rimingtonová požaduje reformu Official Secrets Act, aby prokurátor napříště musel dokázat, že by potlačené výňatky z publikace mohly způsobit škodu. Je skutečně silně ironické, že reformu utajovacího zákona požaduje bývalá šéfka rozvědky zatímco někteří novináři argumentují, aby se zachoval status quo a utajovalo se více. Pouze v Británii...