Balón na české politické scéně: Co nechce vidět Jan Čulík
Pan Čulík (článek v BL) připomíná člověka, který navštívil dům, kde nedávno hořelo, a nemůže pochopit, proč všichni obyvatelé podléhají zvláštním, idiosynkratickým reakcím, kdykoli se řeč stočí na oheň nebo na zápalky.
Je to opačný extrém, než co sám Jan Čulík kritizuje na Svobodné Evropě. V sedmdesátých a zvlášť v osmdesátých letech mělo RFE tendenci stylizovat své zpravodajství a publicistiku do jednoduchých tezí, aby jim totalitou obklopený posluchač mohl snáze porozumět. Nic neexistovalo mezi černou a bílou, komunistický režim nebylo dovoleno pochválit a na západních zemích a na myšlence Svobody nesmělo ulpět smítko kritiky. Médium se přizpůsobilo konzumentovi do té míry, že v očích řady občanů totalitního státu ztrácelo přitažlivost nebo dokonce kredit (vzpomínám si, že sám jsem častěji než RFE poslouchal Radio Svoboda v ruštině, protože mi její globálně-politické komentáře připadaly zajímavější než tlachání o tom, jak je to skvělé, když emigroval Waldemar Matuška).
Jan Čulík naopak odmítá brát na posttotalitní publikum jakékoli ohledy. Nejsou žádné "české špecifiká," existují jen univerzální principy, platné ve Velké Británii stejně jako v Somálsku. Fóbie z komunismu je podle Čulíka východoevropanskou zabedněností, na vnitropolitické scéně vidí obrovský balón, vytěsňující vše od středu nalevo a ponechávající legitimitu jen koncepcím pravým a ještě pravějším. Je to prý iracionální chování, protože komunismus je trvale zdiskreditován a z příslovečného strašidla, druhdy obcházejícího evropský kontinent, zbyl útrpný strašák. Jenže -- vedle polského a maďarského modelu úspěšné integrace postkomunistických stran do mechanismu demokratického střídání vlád je zde alternativa slovenská. Dává něco Janu Čulíkovi jistotu, že je vyloučena "mečiarizace" české politické scény?
Předlistopadoví komunisté se dostali do zvláštního postavení. Nedávno jsem je ve Fóru NP přirovnal ke "zlému hochovi," který předtím terorizoval celou třídu a teď přišel do školy s rukou v sádře. Co s ním, rozvažují spolužáci: Zbít ho? Izolovat? Přijmout mezi sebe? Nebo mu podlézat pro případ, že mu sádru sundají a on se navzdory slibům vrátí ke starým špatným zvykům?
Po osmi letech se dá říct, že v otázce, co si počít s komunistickou minulostí, nejsme dál, než bylo Občanské fórum na začátku roku 1990. Byl přijat bezzubý zákon o protiprávnosti komunistického režimu a kontroverzní lustrační zákon, postihující nesprávně vymezený okruh lidí za nevhodně definované skutky nepřípadnou sankcí. Trumberózní man-hunter Václav Benda předsedá komickému Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Občané se přitom cítí podvedeni: nepřípustnost retroaktivního uplatnění práva způsobila, že komunistická nomenklatura si mohla nejen ponechat majetek získaný pod cenou při konfiskacích, ale mimo dosah právního postihu zůstali prakticky všichni vykonavatelé politiky třídní odplaty z 50. let. Prostředky uvolněné pro rehabilitované politické vězně jsou nepatrné.
Signál, vyslaný občanům České republiky, je jasný: ideály jsou bezcenné, nosí se pragmatismus. Aniž by prošla jakoukoliv sebereflexí, společnost se přeorientovala na "tržní" hodnoty. Absolutní ctností je mít peníze a moc, jediným uznávaným zdrojem autority se stal finanční úspěch. Krádež je běžnou, omluvitelnou věcí. Týž televizní reportér, který den předtím zvysoka vyzpovídal neoblíbeného politika, ani nedutá, když drží mikrofon mladému finančnímu géniovi. Čin, jímž se proslavil? Typický. Právě s kumpány vytunelovali banku.
Komunisté a milicionáři nikdy nebyli souzeni v novém "norimberském procesu," společnost s nimi přesto jedná jako s usvědčenými a odsouzenými -- jinak by nemohla vzniknout aféra Šlouf nebo Valenčík.
Vstupuje Jan Čulík a k této nemocné společnosti přikládá metr britské demokracie, vybírá, koho podpořit a proti komu se postavit. My se na rozdíl od něj nedejme zmýlit slovy: činy ukazují, že politické síly jsou v ČR rozloženy rovnoměrně. Protože však -- víceméně oprávněně -- ve společnosti přetrvává strach z komunismu, je pro dešifrování politických programů potřeba použít jinou kódovou tabulku.
Není balónu, je zde pouze prizma, odklánějící partajní rétoriku od leva ke středu. Jan Čulík o této deformaci buď neví, nebo ji ignoruje. V každém případě podporuje v ČR síly, které se svou rétorikou podobají jeho favoritům na britské scéně, a vzhledem k právě popsané deformaci tak dává hlas krajní levici. Jen tak si dokážu vysvětlit, že i když Čulík rozhodně není komunista, podporuje třeba dvouměsíčník Listy, mezi jehož obdivovatele (sponzory) patří předlistopadoví šéfové SSM pánové Jaroslav Jenerál a Vasil Mohorita. (Viz seznam sponsorů uvedených v Listech č. 5/1997.
Myslím si, že je to škoda. Pro Jana Čulíka stejně jako pro Českou republiku.
Praha, 4.10.1997
Odpověď Jana Čulíka:
1. ČR se svými "českými špecifikami" z mezinárodního hlediska poškozuje sama. Nikomu jinému to nevadí, nikdo jiný se o to nestará. Hloupé je, že na mezinárodní scéně skutečně nyní zuří docela tvrdý, nemilosrdný boj o ekonomické přežití. Vím to, mám určité zkušenosti z podnikatelské sféry. Když se budou lidi v ČR obírat domácími hloupostmi, místo aby sledovali, co se děje ve světě, jaké jsou trendy, a místo aby DOKÁZALI PŘEDVÍDAT, být chytřejší a rychlejší než jiní, dopadne to špatně. Možná, že to skutečně pro Čechy v ČR nejde, neobírat se hloupostmi z komunismu a stát se místo toho občany světa, kde se bude rozhodovat o přežití. Já podle svého svědomí mohu dělat jen jednu věc, totiž poukazovat na rozdíly mezi vnějším a českým domácím hodnocením reality.
Pan Pecina na to pak reagoval: "Vy se zabýváte nějakou fiktivní Českou republikou, která by byla, kdyby nebyl komunismu."
Odpovídám: ANO! PŘESNĚ TAK! Tento ideál je třeba neustále držet před zraky lidí.
2. Nemám žádné britské politické favority. Bylo by zajímavé, kdyby Tomáš Pecina určil, kteří britští favoriti to podle něho jsou. Nepíšu, že je ČSSD obecně pravicovější než britští labouristé. To je snad nedorozumění. To snad vyvodil pan Pecina z výroků Jana Kavana. (Viz taky tady.)
3. Nemohu jako analytik a komentátor věštit z kávové sedliny. S nepodloženou premisou "tito politikové vám lžou, užívají slova, jimiž míní něco jiného", jinými slovy, "česká sociální demokracie vystupuje relativně pravicově, ve skutečnosti jsou to zakuklení komunisté", se nedá pracovat. Bylo by to třeba slovo od slova dokázat. Nebo, až se dostanou k moci, kritizovat jejich konkrétní kroky, budou-li se odlišovat od svého programu alespoň natolik, jak se od svého programu a dosažení jeho cílů odchýlila současná vládní koalice.
4. Seriózní novinář nemůže filtrovat informace podle toho, co by mohly údajně způsobit. Mimo jiné, nemyslíte, že je to urážlivé vůči čtenářům, považovat je takto za děti?
5. Budeme-li se pořád něčeho obávat, zejména mečiarizace české politiky, a přizpůsobovat tomu způsob, jak o věcech mluvíme, a budeme-li si proto určitá témata zakazovat, zmečiarizujeme českou politiku.
6. Nepodporuji nijak výrazně dvouměsíčník Listy. V mnohém se neshoduji s Petrem Uhlem, donedávna jeho šéfredaktorem. V mnohém se shoduji s historikem Jiřím Vančurou, jeho nynějším šéfredaktorem, což je skutečně v českých poměrech velký gentleman. V mnohém se shoduji a v mnohém se neshoduji s Václavem Žákem, budoucím šéfredaktorem Listů.
S Listy mám zkušenost jako s neobyčejně otevřeným časopisem, který několikrát zveřejnil materiály, občas výrazně pravicové, na něž by žádné jiné české periodikum buď z hlouposti nebo z bigotnosti ani nesáhlo.
Zaujímám ten postoj, že píšu pro ty noviny, které o článek požádají nebo ho otisknou. (Našlo by se jen málo výjimek, kam bych psát odmítl, bohužel právě v časopise Republika se před časem objevil bez mého souhlasu jakýsi můj text. Pokud však tzv. "hlavní" sdělovací prostředky se nehodlají zabývat palčivějšími otázkami, je zrovna mou vinou, že se tato témata přesunují do "extrémistických" časopisů?)
Pokud by si mé články chtěl číst i Miloš Jakeš, popřípadě Vasil Bilak, a byli by tito lidé ochotni a schopni se z nich poučit, najít v nich něco nového, byl bych tím potěšen, stejně jako kdyby ty články četli funkcionáři ODS.
Mezi osobami, které pomohly osobním finančním darem dvouměsíčníku Listy, byl nedávno mj. uveden i Milan Schulz, komentátor Svobodné Evropy. Podle logiky pana Peciny by to mělo znamenat, že jsou Listy spojeny se Svobodnou Evropou, americkým Kongresem a CIA.
Já nevím, jestli bych se jako redaktor Listů nerozhodoval odmítnout finanční příspěvek od Vasila Mohority a Jaroslava Jenerála. Ale to se zase vracíme k principu kolektivní viny (Viz taky Britské listy z 12.srpna 1997 a 18.srpna 1997.) Pokud tito pánové svou činností ve vysokých funkcích v SSM před pádem komunismu spáchali trestný čin, měli být odsouzeni. Pokud ne, budeme kolem těchto lidí stále dělat dusno? Co činí dnes? Znamená jejich osobní příspěvek to, že Listy jsou orgánem komunistické strany?
K otázce sponsorování časopisu Listy od těchto dvou čtenářů se vyjádří v následujících dnech v Britských listech Jiří Vančura, šéfredaktor Listů.
Jan Čulík
