1.
Nový britský velvyslanec David Broucher se vrací do Prahy jako diplomat znovu po dvaceti letech. Když končil v roce 1978 svou první misi v Praze, sledovalo ho při cestách za branami amabsády pravidelně černé auto. Pamatuje si také, že zaměstnanci velvyslanectví chodili nejraději na pivo do restaurace U Tomáše, že typické české jídlo je svíčková a že se jednou setkal s disidentem Václavem Havlem.
Když se vracel před dvaceti lety z Prahy do Londýna, vládli v Británii stejně jako nyní labouristé a mezi Londýnem a Prahou platila vízová povinnost.
David Broucher ví, že roste počet českých Romů žádajících ve Spojeném království o azyl a že kanadská vláda již obnovila vízovou povinnost.
"Neexistují žádné okamžité plány na zavedení vízové povinnosti mezi našimi zeměmi," ujišťuje české novináře v Londýně a dodává, že Británie považuje Českou republiku za demokratickou zemi, která dodržuje lidská práva.
Když se ho ptám na zákon o nabývání českého občanství, který i podle některých Britů právě Romy diskriminuje, odpovídá diplomaticky a vyhýbavě: Prezident Havel přece říkal, že ten zákon není rasistický.
2.
Spekulace kolem dávno ohlášené výměny ministra vnitra Jana Rumla jsou, žel, příkladem toho, jak se česká novinářská obec snadno nechává svést politiky na falešnou stopu a nechává si (jimi) vnutit spíše bezvýznamnou agendu. Daňovému poplatníkovi a občanovi je jedno, kdo v ministerském křesle sedí. Hlavně je-li to člověk bezúhonný a umí-li mu srozumitelně a čestně vysvětlit za co utrácí jeho peníze. A proč mu za ně právě teď nemůže poskytnout ještě lepší služby.
Britský politický systém se vyhýbá složitým ministerským rošádám uzavřenou džentlmenskou dohodou. Britský premiér si stejně jako trenér fotbalového mužstva může pokaždé v květnu přestavět svůj tým, v podstatě jak je mu libo. Ministři mohou odejít na vlastní nebo premiérovu žádost, věnovat se rodině nebo lukrativnějšímu zaměstnání. Nikdo nic nepotvrzuje ani nevyvrací. Premiér však musí jednat rychle a rozhodně. Jinak je považován za slabého vládce kabinetu. A začne se spekulovat o jeho výměně.
3.
Když neviditelná ruka britského trhu nedoručila do oddělení parfumerie v mém nejbližším supermarketu oblíbený šampón mé dcery, pozdvihl jsem obočí. A zastavil se při odchodu v oddělení služeb pro klienty.
"Omlouvám se, jsem Váš pravidelný zákazník a je mi strašně líto, že u Vás už tři týdny nemohu sehnat oblíbenou značku šampónu," pravil jsem hlasem, který vyjadřoval účast nad tím, že vyřizovat podobné kratochvilné stížnosti není žádný med.
"My jsme ho, pane, objednali. ALE ONI NÁM HO NEDODALI," pravila usměvavá obsluha.
"Hm, ONI asi nevědí, že Vaši zákaznící jsou z toho pak velmi smutní," pravil jsem ještě stále kratochvilným tónem sobotního rána. "Víte, nám by pomohlo, kdybychom to od Vás měli písemně," pravila obsluha a podala mi Knihu přání a stížností, kterou jsem viděl naposledy před deseti lety v prodejnách Pramene.
Teď čekám na odpověď a chystám další zápis. Už při třetím nákupu po sobě byl v regálu, kde obvykle stávají vzorně vyrovnané láhve Plzeňského prazdroje, prázdno a štítek s textem: "S omluvou vyprodáno!".
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku)
