Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Krize české totožnosti a krize společných hodnot
(Text na toto téma přednesl Ivan Kytka v neděli 25. října na shromáždění českých intelektuálů v německém Scheinfeldu. Pro Britské listy ho upravil a rozšířil.
Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta, Jiřího Peheho, Petra Janyšky, Lubomíra Doležala a Bedřicha Loewensteina najdete v Britských listech od čtvrtka 23. října 1997. JČ)
Snad každý , kdo prožil nějaký čas mimo svou komunitu a mimo své přirozené sociální prostředí, si začne dříve či později klást přirozené a palčivé otázky spojené s totožností svého národa. Je nucen porovnávat hlavní společně sdílené hodnoty, které vyznává prostředí , v němž se ocitl, a prostředí , ze kterého vyšel. Pátrá po hodnotách , které formují společné vědomí a svědomí obou komunit, a snaží se definovat , co jejich obyvatele - kromě společného jazyka a společného prostoru, který obývají - spojuje.
Dovolte mi přednést mou tezi částečně nezúčastněného pozorovatele:
Česká republika se na konci devadesátých let ocitla v krizi vlastní totožnosti, v krizi neexistence společných pozitivních hodnot, víry v ně a v sebe samu a také v krizi neexistující (společné) vize.
Před třemi lety jsem se dostal do zajímavé diskuse s tehdy nastupujícím britským velvyslancem sirem Michaelem Burnsem. Ptal jsem se ho v průběhu našeho novinářského rozhovoru, psal se rok 1994, co si on jako Brit si myslí o českém národě a o lidech, kteří v českých zemích žijí. Odpověděl bez váhání: Nejvíc mě zajímá, jak je to vlastně s vaší totožností.
A pokračoval: dokud jste ve svých zemích měli Němce, bylo jasné, že Čechem je každý, kdo není Němec, a bylo jasné, co chce - dokázat Němcům, že můžete být stejně dobří nebo úspěšnější než oni. Ale, jaká je vaše totožnost teď?
A skutečně: jaká je totožnost malého národa uprostřed Evropy, který nejméně třikrát v tomto století selhal a nedokázal obhájit svou vlastní nezávislou existenci: poprvé v roce 1938, podruhé v roce 1948, možná v roce 1968 a po mém soudu i v roce 1992? Neměl pravdu právě britský historik a politolog Paul Johnson, když napsal, že rozpad a rozdrobení habsburské říše byl jedním z možných geopolitických přehmatů tohoto století?
Nemáme sice žádné nepřátele, ale máme skutečně právo vůbec existovat jako samostatný národ? Dokázali jsme ho v tomto století vůbec obhájit? Máme právo na vlastní stát po všech těch selháních, která dokážeme tak nádherně omlouvat a bagatelizovat jako zradu okolí, nikoliv nás samých? My ne , to oni. Nestal se tento slogan součástí české národní mentality, která si zvykla omlouvat své vlastní nedostatky poukazováním na nepřízeň historických konstelací, případně na to, že okolí je přece ještě horší?
Paradoxy traumatů české totožnosti a českých povah
Soudím, že česká a slovenská a československá identita prošla v tomto století hned několika zlomy a traumaty, která dosud historikové, spisovatelé a intelektuálové nedostatečně prozkoumali a pojmenovali. Tato traumata přinesla také nekonečnou řadu paradoxů do našich osobních životů.
Vzpomínám si na svou babičku, ročník narození 1902, která byla celý život nadšenou československou vlastenkou. Znala nazpaměť pasáže z Masarykových spisů a československá vlajka, která u ní visela nad kuchyňským sporákem, pro ni byla symbolem hrdosti . "Čechoslovakismus" byl ideál, pro který ochotně a s nadšením posílala svého muže a mého dědečka při mobilizaci v květnu 1938 k pluku horských střelců do slovenského Ružomberku - do války.
Paradoxně: největší zážitky z jejího dospívání však byly spojeny s dobou existence Rakouska-Uherska a se službou na panství rodu Fuerstenberků v křivoklátských lesích. Nejšťastnější byla, když měla jako služebná na Fuerstenberkově panství v neděli odpoledne nárok na taneček s mladým panem knížetem. A jaké to bylo pro ni vyznamenání. Nic takového jí nové demokratické Československo nemohlo poskytnout. Myslím, že moje babička, jinak velká vlastenka, tím celý život poněkud trpěla.
Babička z manželčiny strany prošla jako sudetská Němka očistcem poválečné hysterie spojeného s vypuzením tří miliónů jejích i našich spoluobčanů. Její český manžel za války zemřel na tuberkulózu. Zůstala sama s dvěma dětmi a doručeným příkazem k odsunu. Jenom úplatek kterémusi úředníkovi z revoluční gardy ji zachránil před odsunem.
Paradoxně: celou druhou polovinu svého života prožila v komunistickém Československu, ale nikdy se nenaučila hovořit plynule česky. Na ve své podstatě zločinný systém nedala stará paní nikdy dopustit. Zajistil jí klidné a také spokojené stáří a mohla ho prožít tam, kde se cítila vždy doma - v českém pohraničí.
Vzpomínám si na svou matku, kterou zastihla léta normalizace jako učitelku na základní škole. Dilema, z kádrového dotazníku, který se jí v roce 1970 ptal na to, zda souhlasí se vstupem spojeneckých vojsk, jí přivedlo až do blázince. Trauma roku 1968 se na ní podepsalo tak, že v podstatě nikdy znovu nenabyla plné duševní rovnováhy.
Částečná iluze českého hospodářského zázraku a západoevropanství
Téměř kdykoliv potkám londýnského editora listu Financial Times pro střední Evropu Tonyho Robinsona, připomene mi, že (dnes již bývalý) český hospodářský zázrak z počátku devadesátých let nemá a neměl nic společného s rychlou transformací nebo privatizací, ale s něčím úplně jiným. "Byli jste vždy hospodářsky nejvyspělejší součástí Rakouska - Uherska , s rozvinutým zpracovatelským průmyslem a vzdělanými lidmi. Přes čtyřicet let komunismu jste tuhle devizu ještě stále nestačili úplně prohospodařit."
Snažil-li se Tony Robinson analyzovat relativní příčiny českého postkomunistického blahobytu, hovořil jako o nejvíce "germanizovaných Slovanech" nebo o "Slovanech, kteří došli nejdále na Západ". Obávám se však, že nás stejně jako další britští intelektuálové nepovažuje a nechce považovat za přirozenou součást západní Evropy, jejího myšlení a její filozofie.
Možná by se nám všem ulehčilo, kdybychom přestali mít pocit jakési automatické geografické a duchovní příslušnosti k západní Evropě , smířili se (navždy ) se slovanstvím v nás a hledali svou výlučnost a totožnost v rodící se globální vesnici právě v něm.
Když jsem zhruba před šesti lety přivedl svou dceru k zápisu do londýnské školy, jedna z prvních otázek, kterou nám její ředitel položil, byla , jakého jsme náboženského vyznání. S hlubokým proviněním v duši jsem musel přiznat, že jsem stejně jako většina mých spoluobčanů v tehdejším Československu "non-religious" . Pokývl hlavou a pravil, že na tom není nic špatného. I takové případy se mezi jeho žáky vyskytly.
Soudím, že snad ze všeho nejvíce je to naše otevřené splynutí s intuitivním ateismem, které nás “nejvíce germanizované Slovany" odděluje od západní Evropy a jejích hodnot. Otázkou možná je, jak právě tento příkop nebo propast dokážeme při hledání své vlastní totožnosti překlenout, když vynucený či naučený návrat do náruče církve, která dala tomuto křesťanskému světu civilizační hodnoty, je na konci tohoto století takřka nemožný.
Reflexe, sebereflexe a role intelektuálů
Jeden z největších rozdílů mezi západoevropskou a českou společností spočívá ještě stále v naprosté neúctě k právnímu řádu, k základním lidským a občanským právům a svobodám a také v hlubokém nepochopení jejich samotné podstaty. Snad nejvíce ze všeho nám chybí obyčejná úcta a respekt k druhému člověku.
V hluboké a bolestné absenci existence sebevědomé občanské společnosti a naprosté absenci samostatného analytického a kritického myšlení a osobní integrity , které jsou po mém soudu nejlepší prevencí proti politické nestabilitě a proti možnosti příchodu nového totalitního řádu, z kterého existují v českých zemích možná oprávněně obavy.
Smutné svědectví o stavu českého ducha a poměrů v českých zemích jsem před týdnem nalezl v pravidelném “internetovém" komentáři Jiřího Fraňka, který tak trochu po havlíčkovsku napsal:
“My si to zajisté jen neradi připouštíme, jeden každý z nás však tuší, že občánek zůstal tím kusem trusu, jímž byl za bolševika. Nikdo zajisté netouží dostat se do sporu s někým ekonomicky či politicky silnějším, protože při starém zůstává to, že někteří jsou nedotknutelní, i to, že někteří nestojí žádnému úřadu za odpověď.
Jednotlivé případy vlekutých restitucí, v nichž právoplatní majitelé roky čekají na vyřízení jasného případu, zatímco jejich majetek užívají bolševičtí arizátoři (je to u nás přece "normální", že někdo bydlí po Židech, někdo po Němcích, někdo po emigrantech - a vždycky výhodně a skoro zadarmiko), ty samozřejmě zapadnou.
Stejně tak se nikdo příliš nezabývá osudem lidí, které zranil ožralý činitel za volantem, nanejvýš se přetřásá jeho imunita. Nikdo se nebaví s lidmi v Senovážné ulici, kde 24 hodin denně běsní sbíječky a kompresory při rekonstrukci budovy státní banky. Nikdo se nebaví s obyčejným občanem v tísni. Lampárnu na Hlavním nádraží nám zavřeli, stěžujte si, kde chcete - anebo raději držte hubu a krok!
Ale ještě tu máme Cikány, jejichž síla je v množství a jejichž případ není případem jednotlivým a snadno utajitelným. Jsou s nimi problémy, a tak si nově vzniklá Česká republika hned z počátku dala do vínku hanebný zákon o "nabývání" státního občanství, který si dovoluje kádrovat lidi, i když zde byli dříve než samotný stát.
Jsou s nimi problémy, a tak policii vyhovuje, když jí do řemesla fušují skini. Jsou s nimi problémy, a tak si nejméně polovina tohoto po nejedlovsku vzdělaného a zušlechtěného národa myslí, že Hitler měl mít víc plynu, část té poloviny to říká nahlas. Jsou s nimi problémy, a tak nikdo nebrání fašistické propagandě v oficiálně registrovaných novinách, ani činnosti fašistické strany, která má dokonce zastoupení ve Sněmovně. Jsou s nimi problémy, které zajímají poslance Dostála a publicistu Uhla, kteří jsou národem bráni za mírně pošahané. Bodejť by taky ne, když se zastávají cigorek."
Ano, jako občané, intelektuálové a novináři nečekaně zbaběle mlčíme nad excesy, ke kterým dochází ve vztahu například k rómské menšině v Čechách. Vtipy o Cikánech, které by považoval Brit, Francouz či Němec za nechutné, oplzlé a diskriminující patří v Čechách k běžné společenské konverzaci. Kdo se jim nesměje, je dokonce podezřelý. V Británii by to bylo naopak.
A neodvolávejme se, proboha, a nevymlouvejme na nepřerušenou demokratickou tradici a kontinuitu, která nám v Čechách chybí. Postavit se totiž drobnému každodennímu hulvátství, aroganci a diskriminaci a dovolte mi ten výraz, lidské blbosti a hlouposti je po mém soudu daleko víc otázkou osobní občanské odvahy, statečnosti a osobní integrity než ustálených demokratických poměrů.
Smutným svědectvím o české národní povaze podal před časem v soukromé korespondenci vydavateli Britských listů, panu doktoru Čulíkovi jeden z jeho čtenářů, když po návratu do ČR po roční stáži v zahraničí napsal:
“Trochu se zotavuji z ponávratového šoku.... Malost frustrace, agresivita a to nejhorší - česká chytrost. Nevím, jak to popsat - prostě česká chytrost, která by se snad dala nazvat vychytralostí či přízemním maloformátovým sprosťáctvím, které brání vzniku elementární důvěry překračující meze krátkodobých spojenectví více chytráků.
Projevíte-li velkorysost, je to vykládáno jako slabost nebo slaboduchost. Teprve začnete-li se chovat jako umírněná svině, začnete získávat respekt. Kdyby to bylo alespoň pořádné sprosťáctví, ale ona je to jen pořád ta směsice chytráctví a předposranosti nejmenšího formátu. Je to zažrané pod kůží a naprosto všudypřítomné. Lidé, kteří takoví nejsou (a je jich naštěstí pro budoucnost nemálo) se většinou bojí vstoupit proti všem těm Novákům vyhrávajícím v slaboduchých soutěžích TV Nova a zdánlivě i v životě."
Přestaňme se proboha konečně bát a krást. Vzpřimme se a začněme být svobodnými občany s vnitřní integritou, kteří jednají pouze v souladu se svým vědomím a nebojí se vždy a za každých okolností říci svůj názor. Kdo jiní, než vy, senátoři, politici , spisovatelé, učitelé, sociologové, vědci, publicisté a my novináři, by měl začít hledat a formulovat svou vlastní totožnost, společné hodnoty a společnou vizi?
Čí je to vina, aneb vina je (také) v nás
Dovolte mi ,abych se teď zastavil alespoň pár slovy u své vlastné profese novináře. Naprosté selhání novinářů jako profese je totiž jedním nejprůvodnějších jevů vývoje české a slovenské společnosti po roce 1989.
Příčiny tohoto selhání jsou celkem nasnadě: hluboká nevzdělanost, nízké sebevědomí, neodbornost, v některých případech velká spjatost s minulý režimem, neschopnost vlastního analytického myšlení, snadná zkorumpovatelnost, nesamostatnost, neznalost cizích jazyků, předsudky a neúcta či přehlížení některých základních historických faktů.
Co je do očí bijící je naprostá absence jakékoliv editoriální politiky, která by reprezentovala jistý myšlenkový směr nebo myšlenkovou školu a vůči níž by jednotlivé listy odrážely okolní jevy a události a odhalovaly jejich podstatu.
Médiím v českých zemích chybí jasně deklarovaná vnitřní filozofie, vůči níž by poměřovaly kroky (jakékoliv) vlády, výroky jejích činitelů a především je poměřovaly s vlastními myšlenkovými principy, ideály a vizí.
Česká média jsou povětšinou v beznadějném myšlenkovém vleku politiky a politiků a jejich editoriální politika se formuje často (až) v závislosti na osobní spřízněnosti toho kterého editora se špičkami české exekutivy případně s manažéry sekretariátů politických stran.
Až do letošního února jsem se sarkasticky domníval, že jde o generační problém můj a mých současníků. Média v České republice jsou totiž v rukou šéfredaktorů nebo redaktorů, kteří končili své většinou vysokoškolské vzdělání (stejně jako autor tohoto příspěvku) na konci sedmdesátých let nebo v první polovině osmdesátých let.
Vám, kteří jste byli vyhozeni z pedagogické profese nebo měli co do činění se vzdělávacím systémem v té době, měli v něm své děti, nemusím nic vysvětlovat.
Zažil jsem traumatickou zkušenost , když jsem byl letos v únoru společně s vydavatelem Britských listů , doktorem Čulíkem pozván k týdennímu semináři na FSV. Narazili jsme na tak hlubokou ignoranci, neznalost a absenci toho základního předpokladu býti dobrým novinářem, totiž samostatného analytického a kritického myšlení, že mi z toho bylo několik dní na duši velmi , velmi smutně.
(Autor je zpravodajem ČT pro Velkou Británii a Severní Irsko, jeho názory však nevyjadřují stanovisko ČT)
