pondělí 3. listopadu

O B S A H

Češi a česká politická kultura:

  • Krize české totožnosti a krize společných hodnot (Ivan Kytka, přednáška z Scheinfeldu) Romský problém:
  • DOKUMENT: Posuzujte v Británii žádosti Romů o asyl seriózně, v ČR a na Slovensku jsou vystaveni rasismu (Tiskové prohlášení Evropského střediska pro lidská práva Romů, Budapešť)
  • Anglický originál prohlášení Evropského střediska pro lidská práva Romů, Budapešť: ERRC Press Release. European Roma Rights Center Press Release on Events in Great Britain, October 22, 1997 Pár poznámek Jana Čulíka:
  • "A vy zase lynčujete černochy" - postoj českých médií k romskému problému
  • Otázka důvěry
  • TV Nova: "Svět blázní nad vražedkyní v Americe a když uhoří v Benešově dvě děti, nikoho to nezajímá" Amnesty International a český rasismus:
  • Ivan Fišer, odborník AI z Londýna, v nebývale aktuálním rozhovoru o Romech z ledna 1996 Čechoameričané a dvojí občanství:
  • Lidovci hodlají podporovat dvojí občanství pro Čechoameričany Soudní případ v ohnisku zájmu:
  • Proces s britskou au pair Louise Woodwardovou: porota byla přesvědčena, že dívka malého Matthewa nezavraždila!



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Otázka důvěry

    Jedna česká dívka, která pracuje v Glasgowě jako au pair, zaznamenala minulý týden tuto drobnou zkušenost.

    Ve městě si koupila bundu na zimu za dvacet liber (cca 1000 Kč). Odvezla si ji domů a zjistila, že je bunda na ni snad až o dvě čísla příliš velká. Bylo zjevné, že ji bude muset vyměnit.

    Tak se druhý den s nadrozměrnou bundou vydala znovu do téhož obchodu do středu města. Vysvětlila prodavačce svůj problém a žádala menší číslo.

    Tento typ bund v obchodě mezitím o padesát procent zlevnili. Nyní je prodávali nikoliv už za dvacet liber, ale jen za 9 liber 99 pencí.

    Prodavačka promptně dívce přinesenou bundu vyměnila, podívala se na paragon, zjistila, že dívka předchozího dne za bundu zaplatila dvacet liber, řekla, tak to my vám budeme muset rozdíl vrátit a dívce vyplatila deset liber a jednu penci.

    Česká zákaznice se vypotácela z obchodu mírně překvapena. Měla černé svědomí, že dostala zpět deset liber, které prý "nejsou její". "Kdybych s bundou přišla do obchodu v Praze," řekl posléze ona dívka, "napadli by mě, že jsem si výměnu schválně vymyslela, abych zpětně dostala slevu."

    Proč o tom píšu? Není v Británii většinou zvykem, že člověka apriori podezřívají z podvádění, dokud něco podvodného skutečně nespáchá. (Uděláte-li však podvod, tak to potom máte utrum.) V takovém prostředí se příjemněji žije a efektivněji podniká.

    Jak to udělat, abychom v ČR taky apriorně nepovažovali své bližní za podvodníky a byli schopni od nich očekávat to nejlepší - i když hrozí reálné riziko, že nás třeba posléze podvedou ?

    Tím, že hned od svých bližních očekáváme to nejhorší, a svou špatnou zkušenost rozšiřujeme hned na celé společenské vrstvy, si dále devastujeme prostředí, v němž žijeme.

    Jeden vnímavý internetový debatér vyměnil nedávno celou řadu e-mailů s londýnským ekonomem Františkem Nepilem, proponentem privatizace prostřednictvím zesoukromění důchodových fondů. Obvinil ho, že snad chce tuto privatizační metodu v ČR prosazovat, protože by na tom sám osobně vydělal. Takové nepodložené apriorní obvinění je neslýchané. Není divu, že František Nepil na ně reagoval velmi důrazně.

    Josef Schrabal, žijící v New Yorku, zahajuje občanskou iniciativu, v jejímž rámci chtějí Češi žijící ve Spojených státech přesvědčovat své poslance, aby v americkém Kongresu hlasovali proti přijetí ČR do NATO, dokud nebude novelizován nedokonalý český zákon o občanství.

    Je to legitimní občanská akce. Vyskytly se hlasy, že pan Schrabal toto podniká, protože chce získáním českého občanství dostat v ČR prostřednictvím restitucí majetek, že mu nejde o nic jiného než o bohatství. Přitom je paradoxní, že pan Schrabal už dávno má obojí, české i americké občanství, a při této iniciativě mu přirozeně jde o občanský, nikoliv o osobní prospěch.

    V ČR si často lidé stěžují na někoho nebo na něco, jenže rozsuzující orgán se pak obrátí na kritizovanou osobu či instituci, a ta skutečnosti, které byly předmětem stížnosti, prostě popře. Stojí proti sobě dvě opačná svědectví, a stížnost se nikam nedostane - je odročena na neurčito.

    V Británii se (většinou) automaticky nepředpokládá, že je stěžovatel podvodník. Argument stěžovatele se bere vážně, protože se (svatá prostoto?) usuzuje, že pokud by občan neměl důvod si stěžovat, tak by si nestěžoval. Nemohli bychom tento způsob jednání zavést i v Čechách?

    S automatickým předpokládáním, že jsme všichni a priori podvodníci, dokud nedokážeme, že nejsme, případně máme skryté osobní, sobecké, manipulativní cíle, dokud nedokážeme, že je nemáme (přitom dokazovat něco, co jsme neudělali, je nesmírně obtížné a požadovat něco takového např. u soudu je v normálních právních systémem nepřípustné) - jde princip utajování.

    Tak jsem si nedávno stěžoval jedné české instituci na praxi, kterou považuji za znepokojující. I když jsem měl stížnost zdokumentovánu, příslušná instituce vyslechla osobu, na niž jsem si stěžoval. Ta mou stížnost odmítla. Protože prý stojí "tvrzení proti tvrzení" - přestože jsem pro svou stížnost předložil důkazy - případ byl odložen ad akta.

    Nejzajímavější na věci však je, že že rozhodnutí o tom, jak bylo s případem naloženo, je údajně tajné a nemám se o něm bez souhlasu dané instituce (jde o veřejnoprávní instituci) vůbec zmiňovat. K případu se vrátím.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|