Nebezpečné tóny v Praze

Sueddeutsche Zeitung, 10. listopadu 1997

Masové demonstrace, jako ta, která se konala o víkendu na Staroměstském náměstí v Praze, mají svou zvláštní váhu: není v tradici české společnosti vyjadřovat jednoznačná mínění a vycházet proto také na ulici. Protest na hlavním pražském náměstí proti vládě a proti jejím sociálním krutostem byl největším projevem veřejného mínění od sametové revoluce od roku 1989, a to znamená něco významného. To, že přitom se také vzdaly odbory své dosud více než kultivované zdrženlivosti a nyní konkrétně požadují odchod Klausovy vlády, vypovídá ještě víc.

Příliš rádi věřili všichni v čarovnou moc jediné, české zvláštní cesty, v jejímž rámci je možný bezbolestný přechod od příkazní ekonomiky k tržnímu hospodářství. Nyní se ale náhle zvyšuje i v ČR nezaměstnanost (zejména v těžkém průmyslu a v uhelných dolech a v ocelárnách), široce se rozkládá systém sociálního zabezpečení a zdravotnictví upadá celoplošně do bankrotu. Lidé se rozčilují a zuří, že vládnoucí koalice, která se už měsíce peče ve vlastní šťávě trvalé krize, vyvíjí daleko větší množství energie na vnitřní proces rozpadu než na řešení zuřící společensko ekonomické krize. Nebezpečné tóny sílí, a to nejen proti vládě, ale i proti novému demokratickému systému.

Bylo na tom něco strašidelného, když v tomto okamžiku jmenoval prezident Václav Havel, těžce dýchající a zjevně nemocný, tři nové ministry. Jako by nějak na silného muže na Pražském hradě už také nebylo pravé spolehnutí, které platilo dosud jako energická záruka poctivých poměrů.