Sueddeutsche Zeitung o konci změn
Zajímavá a velmi kritická analýza od Michaela Franka v SZ se jmenuje Das Ende nach der Wende. Mj. se v ní píše:
Řádné účetnictví není politický koncept. I když má ekonomika pro osud státu a vývoj jeho společnosti velký význam, vede představa, že hospodářství je jediným a výlučným měřítkem blahobytu společenství, nutně k chaosu a bezradnosti. Konec Klausovy éry v České republice tento proces ilustruje. Václav Klaus, do sobotní noci [český] ministerský předseda a bezpochyby ekonom světové třídy, selhal, protože nedokázal pochopit, že společnost tvoří víc než čísla, vyrované státní rozpočty a bilance.
...
Ve víře v tvořivou sílu trhu přenechal ministerský předseda společenskou diskusi jiným -- lidem, o jejichž prostřednosti byl sám nejhlouběji přesvědčen. I z důvodu tohoto odmítnutí se česká společnost od revolučního obratu ani nepokusila o zcela rozhodující krok: totiž aby si dokázala představit, k čemu vlastně má sloužit přestavba plánovaného hospodářství v tržní, přechod od klientského systému k právnímu státu, konec komunistické diktatury a její nahrazení systémem osobní odpovědnosti.
Klaus resignoval dokonce i na účast v obtížných německo-českých jednáních; i když s výhradami, akceptoval a realizoval západoevropskou integraci, při níž by se ovšem demokraticko-politické součinnosti EU a NATO nejraději vzdal. Pro tezi prezidenta Havla, že nová demokratická společnost potřebuje duchovní rozměr a hledání smyslu, měl Klaus jen posměšky.
Demokracie, a tedy Havel, je víc než svobodný platební styk, odpovědná občanská společnost je víc než společnost konzumní. Nyní však vzorová země Česko uvízla v krizi, tržní hospodářství nenabízí tolik, aby to ospravedlňovalo víru v nový systém. Obchodní smlouva mezi premiérem a jeho lidem se zřejmě rozpadá. Navíc byl Klaus svržen a bilance v hlavách a srdcích Čechů je velmi záporná: bez změny myšlení se krizové jevy v ekonomice budou jevit jako krize existenciální, protože není dostatečně rozvinut cit pro vlastní hodnotu svobody a duchovního blahobytu. Krize se proto jeví jako katastrofa, i když jí ve skutečnosti není.
Ostatní strany se dopouštěly přinejmenším stejně bezostyšných machinací a podvodů jako ODS; ostatní straničtí šéfové odhalili zcela jiný nepořádek než padlý Klaus. Žádný z nich však netrpěl pocitem vlastního poslání a neměl příležitost, aby prohlásil vlastní neomylnost za univerzální měřítko postkomunistického vývoje.
...
Každá příští vláda, kterou zřejmě povedou dnes opoziční sociální demokraté, se bude muset utkat s dvojím úkolem: zachránit z toho, co podstatného přinesla Klausova éra, co se zachránit dá, ale zároveň zahájit s českým lidem dialog o tom, jaké možnosti -- kromě požehnání tržního hospodářství -- by mohla demokratizace přinést. Je totiž třeba uvažovat o důvodech, proč právě u Čechů, jimž se -- s výjimkou někdejší NDR -- daří z celého bývalého východního bloku nejlépe, jsou nostalgické vzpomínky na starý systém nejsilnější.
(Přeložil Tomáš Pecina)
