Friedman na jazyku, Thatcherová v srdci
Český ministerský předseda Václav Klaus musí po pěti letech v úřadě odstoupit
"Co ten tady chce?", reptali mnozí v revolučním Občanském fóru. V počátcích sametové revoluce v listopadu 1989 seděl najednou tenhle uhlazený pán s knírkem na jevišti pražské Laterny magiky, která se stala myšlenkovým centrem demokratického převratu. Nikdo nepočítal s tím, že se Václav Klaus připojí k revolucionářům kolem Václava Havla. Václav Klaus byl už v komunistických dobách znám jako disidentský ekonomický teoretik, který publikoval dokonce i na Západě. Pomohl mladým demokratům při restrukturalizaci společnosti překonat nebezpečnou překážku, totiž snažit se reformovat hospodářství a nemít přitom ponětí o ekonomii.
Klaus se posléze stal ministrem financí první porevoluční československé vlády. Díky následné privatizací učinil ČSFR vedoucí zemí v oblasti tržních reforem. S využitím lidových akcií za symbolickou cenu pro všechny se Klaus snažil hájit proti narčení, že privatizace je krádeží společného majetku. Politikou přísné restrikce a husarským kouskem, totiž že udržel stabilní kurs koruny, získal Klaus důvěru zahraničních investorů. S Miltonem Friedmanem na jazyku a Margaret Thatcherovou v srdci však připustil, že lidové akcie se soustředily do obrovských fondů, které skončily v majoritním vlastnictví bank. Řada průmyslových odvětví zůstala nereformována.
Touto "třetí cestou" chránil Klaus své krajany po dlouhá léta před krutou zkušeností, jako např. nezaměstnaností, avšak způsobil tím poslední hospodářskou krizi, která byla vlastní příčinou jeho pádu.
Šestapadesátiletý Pražan založil v roce 1991 Občanskou demokratickou stranu a rozštěpil tak Občanské fórum. Po jejím volebním vítězství se stal v červnu 1992 ministerským předsedou. Tím zůstal i po rozdělení Československa k 1. lednu 1993, přičemž o rozpad usiloval ještě důsledněji než Slováci, iniciátoři rozdělení.
Čas od času se Václav Klaus pyšnil tím, že Česká republika má jedinou stabilní pravicovou vládu v Evropě. Plíživé neduhy, které postihly sociální systém a zdravotnictví, spolu s finančními skandály připravily ve volbách v roce 1996 koalici tří občanských stran o většinu, a Klausova menšinová vláda od té doby z krizí nevyšla. Ačkoli je kritizován pro svou aroganci, zdá se, že za Klause dodnes není náhrada, v neposlední řadě proto, že sám se prohlašuje za naprosto čestného člověka, a to navzdory vší logice: Nezdá se mu nic divného na tom, že jeho manželka Livia zasedá v dozorčích radách třech mocných státních holdingů. Prezident Havel mu vyčetl, že kromě ekonomických cílů nenabízí společnosti žádnou jinou vizi.
(Michael Frank, Süddeutsche Zeitung, 1.12.1997; z německého originálu přeložil Tomáš Pecina.)
|
