Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Vláda bez mandátu
Existuje několik vážných důvodů, pro které nemohou obyvatelé České republiky vstupovat do roku 1998 s přehnaným optimismem. Zemi hrozí prodloužená politická krize a hluboká ekonomická stagnace.
Možná by bylo znakem střízlivé občanské dospělosti, kdybychom se v takové situaci vzdali středoevropské tradice falešných úsměvů a svazácky jiskřivého optimismu předtočených půlnočních televizních přípitků. Možná se již nevysílají.
"Novoroční" vláda Josefa Tošovského nebude mít mandát voličů. Nicméně někteří poslanci naznačili, že se nechtějí vzdát před rokem 2000 svých křesel. Prezident, i kdyby chtěl, nemůže parlament rozpustit.
Pat dobrý pro pecivály a pleticháře
Vzniklá patová situace na české politické scéně může v dalších dvou a půl letech vyhovovat především průměrným politickým peciválům a pletichářům ze stranických sekretariátů.
A také politikům, kteří doufají, že voliči do roku 2000 zapomenou na jejich minulá selhání. Cesta k volbám v roce 1998 nebude zdaleka tak přímočará, jak se zdálo ještě před měsícem.
S trpasličí ekonomikou do Evropy oklikou
Díky transformačním selháním se navíc se prakticky se zastavil ekonomický růst. Vlastníci mnoha soukromých firem si ještě nestačili osvojit princip trhu a stálé soutěže. Přitom již vyčerpali srovnatelné výhody, které jim v devadesátých letech poskytovala podhodnocená koruna a levná pracovní síla. Stále častěji je slyšet z bankovních zdrojů, že mnoha českým firmám teď hrozí krach.
Vyspělé západní ekonomiky s ročním přírůstkem hrubého národního produktu kolem tří procent se českým zemím nyní nezadržitelně vzdalují.
Česká republika a její ekonomická síla je trpasličí. Pro srovnání: hospodářský obrat ČR v roce 1997 je menší, než kolik vyplatí britská vláda na podpoře Britům hledajícím zaměstnání.
Návrat do ekonomicky vyspělé Evropy, který byl jedním z hlavních hesel vítězné politické generace z roku 1989, se zatím odkládá na neurčito. Hesla nestačí, nejsou-li podložena jasnou a srozumitelnou vizí, moudrou politikou, smysluplnou prací, tvořivou pílí, občanskou statečností a pokorou.
Kdo bude vládnout
Česká pravice je zřetelně rozložená a utápí se v žabomyších válkách na troskách vlastního neúspěchu. Sociální demokracie nemá čitelný a soudržný ekonomický program, dostatek přesvědčivých osobností a jakékoliv zkušenosti z vládnutí. Občasná prostořekost jejího vůdce hraničí se sebezničující politickou nezodpovědností. Navíc je hazardní hrou o přízeň přemýšlivých voličů.
Opozice přesto všechno patrně zvítězí v eventuálních předčasných volbách do Poslanecké sněmovny. Možná vytvoří i fungující koaliční vládu. A bude-li chtít uspět, bude muset nakonec přijít s čitelnou, srozumitelnou a opatrně prorůstovou hospodářskou politiku.
Její nezbytnou součástí bude vznik takového ekonomického a státo-právního prostředí, které by české zemi přineslo v tvrdé evropské soutěži nové zahraniční investice a mohutný příliv zahraničního kapitálu. Bez nových, rozumně investovaných peněz nemá Česká republika šanci začít se zemím Evropské unie byť jen přibližovat.
Poučení ze selhání české pravice
Bude-li příští koaliční vláda hledat nějaké poučení v porevoluční minulosti, neměla by přehlédnout, že existují nejméně tři příčiny, které definují zřetelné selhání české "technokratické pravice" reprezentované na politické scéně ODS a její elitou - především týmem ekonomů a akademiků z bývalého Prognostického ústavu ČSAV v Praze a několika výraznými a několika nevýraznými osobnostmi z českých a moravských okresů.
Největším selháním je řetězový sled několika nezdařených privatizačních experimentů, především kupónová privatizace.
Bývalá československá a v druhé vlně česká vláda v jejím rámci prakticky zadarmo a nezodpovědně rozdaly (se souhlasem parlamentů) majetek za bilióny korun. Byl předán bez předchozího řádného účetního (podle západních standardů) ocenění, bez analýzy životaschopnosti jednotlivých firem. A bez identifikace vlastníků. Argument, že vše patřilo státu a tedy "nikomu", neobstojí.
Česká pravicová vláda vytvářela kupónovou privatizací veřejně obchodovatelné soukromé společnosti se stejně ohnivým zanícením, stejně populisticky a nekompetentně jako kdysi komunistická vláda soukromý majetek znárodňovala. Přiznat si to je prvním krokem k nápravě.
Navíc aby se ochránila proti případným žalobám a soudním sporům, postavila česká vláda krátce po svém volebním vítězství v červnu roku 1992 další privatizační proces doslova "mimo zákon". Novelizovala příslušné zákony tak, že proti navrhovaným privatizačním projektům nemohla být vznášeny žádosti o soudní přezkoumání.
Vyčlenila tak celý privatizační proces (tehdy i se souhlasem českého prezidenta) mimo dosah nezávislé justice a podlomila prakticky hned na počátku existence samostatné ČR jeden z pilířů právního státu. Podceněním právního státu, úcty k zákonům a tichému přihlížení k podvodným finančním operacím selhala podruhé.
Konečně třetí selhání českých technokratů, kteří se verbálně hlásili k tradicím evropské pravice, spočívalo v nepochopení toho, že křesťanská morálka a etické chování musí být součástí každodenní politiky.
Paradoxem je, že obě první monstrózní selhání ("privatizace postavená mimo zákon") prošla minulé vládě bez povšimnutí. Smrtelnou ránu jí zasadily teprve lživé výroky kolem sponzorských darů a vnitřní rozkol nad údajným kontem ODS v zahraničí.
Paradoxní je, že čeští pravicoví technokraté neutrpěli porážku kvůli krachům, které nenávratně pokřivily vlastnické vztahy, zabránily vzniku kapitálového trhu, odradily zahraniční investory, zbrzdily hospodářský růst a zvyšily daňové zatížení několika budoucích generací.
Elita ODS odchází z vládních křesel kvůli nešťastnému uřeknutí stranického manažéra na jednom z uzavřených grémií.
Také pro českou opozici, analytiky, intelektuály a nezávislé a kriticky smýšlející novináře to není na prahu roku 1998 právě lichotivé poznání a konstatování.
(Autor je zpravodajem České televize pro Spojené království a Irskou republiku. Názory uvedené v tomto příspěvku však nereprezentují názory České televize).
