Česká politika roku 1997: politikaření a plané, bezkoncepční spory. Změní se to nyní?

Možná je to vinou jen nedokonalé práce novinářů, že vzniká dojem, že čeští politikové rok 1997 docela promarnili. I kdyby tomu tak bylo, že novináři informují o práci politiků nedokonale, co učinili čelní čeští politikové k tomu, aby dali jasně najevo veřejnosti, že se nezabývají jen nekompetentně hloupostmi a že pracují efektivně pro blaho občanů?

Přehled událostí roku 1997 v ČR, jak ho publikovala ČTK, je tristní. Chce se vykřiknout na adresu politiků: nechte hašteření a dejte se do práce. Cožpak nerozumíte, že jde o osudy lidí?

Mezinárodní události a ekonomický vývoj mezitím fičí kolem a zanechávají Českou republiku stranou.

Jedním z nejzávažnějších problémů dnešní české reality je nedůvěra a rozkolísanost hodnot. To, več se většinou věří v západních zemích (určitý evropský civilizační konsensus) do Čech jaksi příliš silně neproniká. V atmosféře, kdy řádně nefunguje justice a státní správa, existuje každý občan pod neodvrhnutelným stínem obvinění, že je podvodník, zločinec či blázen. Takže cokoliv, o co se člověk pokouší, je lehce možno zdiskreditovat.

Co by měla inteligentní česká vláda dělat?

Stát má v dnešním světě stále zmenšující se funkci. Pod tlakem mezinárodních trhů ztrácí většinu svého vlivu. Nicméně musí vytvořit pokud možno co nejstabilnější a rovné hřiště, na němž mohou v občanské a hospodářské aréně za spravedlivých výchozích podmínek soupeřit domácí i zahraniční občané. To je primární nutnost, protože nestabilní a zlodějské zemi se mezinárodní hospodářský vývoj vyhne, a ta země zchudne.

Ze všech sil je zapotřebí usilovat o vytvoření nadstranické, profesionální a efektivní státní správy, která by do života občanů zasahovala minimálně, ale obstarávala by spolehlivě základní správní funkce. Nejvyšší úsilí musí být vynaloženo na to, aby se v zemi ve velkém měřítku nekradlo a nepodvádělo. Jak je vidět na varujícím příkladu zejména afrických zemí, korupce a podvádění je jedním z hlavních faktorů ochromujících hospodářský vývoj.

Po jasném vysvětlení základních principů by mělo být předložena veřejné diskusi otázka, do jaké míry si občané přejí, aby byly napraveny podvody a rozkrádání, k nimž došlo od roku 1989, například nespravedlivá Klausova privatizace. Při nápravě by ovšem bylo nutno vzít v potaz, do jaké míry by byla tato náprava destabilizující, a zvolit - pragmaticky - menší zlo.

Nejdůležitější je zbavit se pštrosího pohledu, zahleděného výlučně jen na malou, domácí politickou scénu, pokusit se pochopit hospodářský a politický vývoj, který dnes probíhá celosvětově, předvídat, kam situace spěje, vysvětlit lidem, o co ve světě dnes jde, a pokusit se veřejně definovat strategii, co musí Česká republika dělat, aby ve zrychlující se globalizaci a sílící světové hospodářské konkurenci nezhynula.

Nejdůležitější je předložit občanům fakta, o co jde, a pak nechat na nich, aby se rozhodli, co je pro ně v dané sitaci nejvýhodnější. Bohužel se ukáže, že nemají příliš velkou volbu.

O strategii ČR pro přežití v následujících desetiletích se vůbec v Čechách nehovoří. Bude to znamenat, že se ČR stane v novém světě zemí služebníků, otroků, o jejichž osudu se bude zase rozhodovat odněkud ze zahraničí? Přitom dlouhodobá šance na rozhodování o vlastním osudu by nemusela být promarněna.

Případný vstup do Evropské unie nevyřeší České republice všechny problémy. Odborníci varují, že budoucí dramatický hospodářský vývoj povede pravděpodobně i v Evropě ke katastrofálnímu vývoji. Nevylučují, že se rozkladu státu v budoucích desetiletích budou vlády snažit bezmocně a bezvýsledně čelit i vojenskou silou.

Ale vraťme se do přítomnosti a do nejbližší současnosti. Lidé v ČR zjevně chápají, že nečestný a korupční způsob jednání už asi nebude dost dobře v politice přípustný. Jako snahu s ním skoncovat se snad dají interpretovat některé politické iniciativy z posledních dnů roku 1997 o vytvoření různých "klubů" či "nových pravicových stran" - jsou to zcela zjevně chvályhodné pokusy o nový začátek.

(Přitom je až dojemně absurdní, jak mnozí organizátoři těchto snah usilují o vytvoření tzv. nové pravicové strany - v době, kdy jsou politické nálepky levicovosti a pravicovosti v podstatě pasé - jsou to tradicionalistické koncepty, vracející politické myšlení do doby před deseti, dvaceti lety.)

Českou politickou scénu však nebude možno obrodit, pokud se na ní nezačnou vyskytovat noví lidé. Proto by měly existující politické strany pracovat na tom, aby se zbavily vlastností uzavřených, spikleneckých jánabráchistických frakcí a otevřely se novým, schopným, čestným lidem, ochotným jejich organizace oživit.

Asi je chvályhodné, že se snaží designovaný premiér Tošovský vytvořit vládu, která má být novým začátkem. (Otázka je, zda lidé jako například Karel Kuehnl, s pověstí hyperloajálního přitakávače, či inteligentní, avšak nepříliš vzdělaný bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt Vladimír Mlynář, který se prý má stát Tošovského poradcem, jsou skutečně ti nejinteligentnější a nejschopnější jedinci v České republice, a  zda výběr například těchto osob nevěstí určitou druhořadost i nové vlády. Nakonec i Tošovský nese odpovědnost za krach více než deseti českých bank, které se vyhnul.)

Bude-li však Tošovský prosazovat novou, průraznou, hospodářskou politiku, zaměřenou zejména na snižování státních výdajů a inflace, znovu vyvstává otázka, jak to bude moci se svou vládou dělat, když ta vláda nebude potvrzena ve funkci voliči a nebude mít občanský mandát.

Není to podivuhodné, jak se mnozí v ČR jakoby bojí vyhlásit všeobecné volby? Názory, které vyjádřil o víkendu v televizi biskup Malý ("Tošovského vláda by neměla být považována za provizorní, protože musíme dál usilovat o vstup do NATO") či komentáře v různých českých novinách ("předčasné volby uspořádat nemá cenu, protože by stejně nic nevyřešily") jsou pozoruhodné.

Nastala nová situace. Demokratickým řešením je uspořádat co nejrychleji nové volby a vytvořit na jejich základě úplně novou vládu, která pak bude moci rázně a efektivně jednat, neboť bude mít nový mandát.

A rázného a efektivního jednání je skutečně zapotřebí. Je nutné dělat daleko víc než jen "podporovat proexportní politiku". Prvním úkolem nové vlády je poohlédnout se po světě.

Jan Čulík

ČTK: "ČR vstupuje do roku 1998 se stínem doposud největší vládní krize

(Jazykově mírně upraveno. JČ)

PRAHA 21.prosince (ČTK) - Současnou vládní krizí jen vrcholí hektický rok 1997. Byl to rok ekonomických potíží, eskalace sporů ve vládní koalici i uvnitř koaličních stran (ODA a ODS) a stále rostoucí popularity ČSSD. Ale také rok, v němž přírodní katastrofa v podobě letních záplav ukázala na relativitu většiny "zásadních" sporů, které se na české politické scéně odehrávají.

Na začátku roku bohumínský sjezd ČSSD jen potvrdil a upevnil postavení Miloše Zemana, který se obklopil novou (kromě Petry Buzkové) sestavou místopředsedů. Naopak celostátní konference ODA v Mostě postavila do čela aliance stranického novice Michaela Žantovského.

Zatímco bezprostředně po konferenci se většina komentářů shodovala na tom, že s Žantovským by ODA mohla dostat novou dynamiku, stal se opak. Vnitrostranické spory, které doposud jen doutnaly pod povrchem, se rozhořely naplno a avizovaná "nová tvář" přinesla jen osobní útoky. Ve straně vznikla tzv.pravá frakce, která prosazovala své představy i konfrontační cestou. Příchod bývalého diplomata Žantovského se zásadním způsobem odrazil i na vztazích uvnitř vládní koalice. Zatímco za časů Jana Kalvody nacházely často KDU-ČSL a ODA společnou řeč při prosazování svých zájmů proti dominantní ODS, s Žantovským se situace změnila. Kritická zmínka předsedy ODA o špatném stavu zemědělství a především "o velmi špatném" stavu armády před vstupem do NATO vyvolala v lidoveckém táboře emotivní odezvu a ministr obrany Miloslav Výborný hledal zastání i u prezidenta Václava Havla.

Jarní ekonomické problémy ČR rozpory uvnitř vládní koalice jen zesílily. Zejména KDU-ČSL chtěla restriktivní ozdravné programy doprovodit i výraznějšími personálními změnami ve vládě.

Stále častěji se z lidoveckého tábora ozývaly hlasy kritizující premiéra Václava Klause a jeho způsob politiky. Předseda KDU-ČSL Josef Lux nejprve v červnu Klause obvinil, že zatajil před vládou zprávu Mezinárodního měnového fondu, která upozorňovala na špatné hospodářské tendence v ČR.

Na Luxovu stranu se přidal i jeden z nejvlivnějších členů ODS, ministr zahraničí Josef Zieleniec. Klaus se sice proti tomuto obvinění dokázal ubránit, Zieleniecův postoj však předznamenal pozdější názorový rozkol uvnitř ODS. Josef Lux už začátkem června opět zaútočil na Václava Klause a otevřeně řekl, že je přesvědčen o nutnosti jeho odchodu z funkce premiéra.

Oproti minulým dobám lidovci i daleko razantněji prezentovali svoji představu sociálně tržního hospodářství a kritizovali "bezbřehý liberalismus" obou občanských stran. Díky obratné "manévrovací" politice si KDU-ČSL připisovala na své konto další body a strana postupně získávala nebývale silné postavení. Předseda ČSSD Miloš Zeman také několikrát naznačil, že v budoucnu počítá s "rakouským modelem" vlády lidovců a sociálních demokratů.

I v letošním tolik konfliktním roce se přeci jen našlo období, kdy představitelé koalice a opozice zapomněli na své stranické půtky. Přinutily je k tomu zničující povodně, které poznamenaly postižené oblasti na desítky let.

Klid však netrval dlouho. Již v září vytkl tehdejší předseda poslaneckého klubu ODS Jiří Honajzer lidovcům, že návrhy, s nimiž neuspějí v koalici, prosazují v Poslanecké sněmovně za pomoci ČSSD.

Josef Lux kontroval výrokem, že ODS hledá způsob jak rozbít koalici a kolotoč vzájemných útoků se rozběhl s novou energií. Na zářijovém sjezdu KDU-ČSL prohlásil Josef Lux, že nezmění-li se politika vlády, změní se vláda. V tomto období již spory v ODA dorostly do takových rozměrů, že předseda Michael Žantovský svolal na konec listopadu mimořádnou celostátní konferenci strany, na které dal svou funkci k dispozici.

Aliance pod jeho vedením nesplnila očekávané naděje a po počátečním vzrústu volebních preferencí se opět propadla až k pětiprocentní hranici. Na celostátní konferenci nakonec Žantovského vystřídal Jiří Skalický.

Přestože situace ve vládní koalici nebyla příliš přátelská, stále ještě nic nenasvědčovalo tomu, že ČR s velkou pravděpodobností čekají předčasné volby.

Lavinu, která nakonec smetla premiéra Václava Klause, uvolnila koncem října demise ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Ten současně rezignoval i na své stranické funkce, což kromě jiného zdůvodnil i tím, že nebyl informován o závažných změnách v hospodaření ODS.

Lidovci v souvislosti s personální proměnou vlády vyžadovali nové vládní prohlášení a ČSSD, jejíž preference se vyšplhaly až k 30 procentům, oficiálně vyhlásila, že bude usilovat o předčasné volby.

Poslední ránu vládě premiéra Klause zasadily nejasnosti okolo stranické pokladny ODS. Téměř rok a půl stará aféra s "neznámými" dárci 7,5 miliónu korun se straně vrátila s nezmenšenou intenzitou a odstartovala sérii dalších podezření, které špičky ODS nedokázaly uspokojivě vysvětlit.

Václav Klaus sice vůdčí pozici ve straně uhájil, ovšem za cenu konfrontační atmosféry, která vedla ke vzniku názorové platformy. ODS zaznamenala také nebývalý propad volebních preferencí výrazně pod dvacetiprocentní hranici.

Nakolik se ODS i ODA tváří v tvář předčasným volbám podaří znovu sjednotit své řady či zda vznikne na pravé straně politického spektra nový subjekt, ukáží již nejbližší měsíce. Postavení silné a konsolidované ČSSD se však v tuto chvíli zdá neotřesitelné.

Tomáš Miřátský lub rot

211903 DEC 97