Válka v Perském zálivu: může popularitu politiků posílit, ale také zničit
V deníku Times se v sobotu 21. února na toto téma zamyslel Simon Jenkins. Poukázal na to, že Margaret Thatcherová, která je vzorem dnešního britského labouristického premiéra Tonyho Blaira, se dostala v roce 1982 do války o Falklandské ostrovy, aniž by sama chtěla. Neměla jinou možnost. Nezůstala by u moci, kdyby neudělala nic. Nezůstala by u moci, kdyby byla v té válce poražena. Nezůstala by u moci, kdyby se konflikt dostal do slepé uličky. Thatcherová se invazí Argentiny na Falklandské ostrovy dostala do pasti, rozhodla se z ní vykročit hazardní, vysoce rizikovou akcí a vyhrála.
Tony Blair vklopýtal podle Jenkinse do své války poté, co se přátelsky sblížil loni na večeři v Londýně s Billem Clintonem. (Jak vklopýtali do příslibu, podpořit plánovaný útok na Irák, čeští politikové? Bylo by zajímavé znát přesnou chronologii událostí. Byl to z jejich strany vlezdoprdelismus, vlastní iniciativa, v zoufalé snaze dostat se stůj co stůj do NATO - což už je samo o sobě dosti kontroverzní, anebo plní přání, které jim předložily Spojené státy?)
Příjemný večer s přáteli, píše dále Jenkins, se najednou proměnil v apokalypsu šílených diktátorů, letadlových lodí, stuhaček, řízených střel, bomb a zkázy v hodnotě mnoha miliard dolarů.
Opatrný vedoucí politik sleduje vývoj událostí a věci posuzuje, než zasáhne, zdůrazňuje Jenkins. Blair a Clinton mají stejné důvody bombardovat Kongo, Afghánistán, Indonésii, Barmu a Israel. Všechny tyto země už léta odmítají plnit nějakou rezoluci Organizace spojených národů, stejně jako Saddám Husajn. Jenže Saddám Husajn se stal módním Nepřítelem roku, a tak bude bombardován on.
Krátká a a dramaticky ničivá válka by zřejmě ještě posílila už tak velmi dobré postavení Clintona i Blaira, míní britský komentátor. Válka je umrtvovacím prostředkem pro byrokracii. Během války o Faklandské ostrvy se rozplynuly konflikty mezi ministry a mezi jednotlivými frakcemi politických stran. Ministři se stali lidovými hrdiny. Za války nese veškeré riziko nejvyšší představitel země, který velí vojskům. Domácí politika jde stranou. V Knize The Mask of Command, argumentuje vojenský analytik listu Daily Telegraph John Keegan, že vláda v době míru vyžaduje "nekonečnou a jemnou manipulaci prostřednictvím pobídek, přesvědčování, donucování, kompromisů, hrozeb a bluffování." Naproti tomu válka je přímá a jednoduchá. Vedoucí představitel rozhoduje a ostatní jdou za ním.
Thatcherová velmi dobře využila posléze pro domácí politiku svého vítězství ve falklandském konfliktu. Vyhrála podruhé volby a zbavila se centristických konzervativců ve svém kabinetě. Využila své autority z falklandské války v bojích s odboráři, horníky a s Evropskou unií. Válka ji naučila, aby začala zpochybňovat, kdykoli ji mašinérie britské státní služby tvrdila, že "něco je neproveditelné". Blair může využívat efektu z nové války v Perském zálivu stejným způsobem. Jenže, varuje britský komentátor: ono to funguje i obráceně. Válka zničila ve dvacátém století tři velké britské premiéry: Asquithe, Chamberlaina a Efea. Vítězové z první a druhé světové války, Lloyd George a Winston Churchill, už po válce nikdy nezískali svou obrovskou válečnou popularitu. Margaret Thatcherová zjistila, že se důsledku jejího válečného vítězství nad Argentinou otevřela propast mezi ní a kolegy. Pořád hledala další a další Argentince, proti nimž by mohla bojovat. Nejprve je našla v britských hornících a odborech, v levicovém křídle britské Labour party a v bruselských činitelích Evropské unie. Pak začala útočit na své kolegy ve vládě. Její kolegové ji pak zlikvidovali.
John Major velmi silně profitoval v roce 1991 z války v Perském zálivu, v níž hrála Británie důležitou a dosti samostatnou vojenskou roli. Jeho popularitu to zvýšilo, jenže jen nakrátko. Brzo poté zabředli konzervativci do bažiny problémů spojených s Evropskou integrací. Ukázalo se, že zahraniční válečná tažení v konečné instanci nemají příliš mnoho společného s domácí britskou politikou. Možná nadcházející válka v Perském zálivu dále posílí postavení Tonyho Blaira jako šéfa britské vlády. To však nikterak neumenšuje argument, že plánované letecké útoky jsou šílené, uzavírá britský komentátor.
