Britské listy

ačkoli by moje ješitnost (kdo ji nemá!!) mohla být uspokojena Vaším výrokem o tom, že včerejší článek v Respektu "zjevně vznikl ve spolupráci s významným odborníkem na českou televizní problematiku dr. Milanem Šmídem", rád bych Vám sdělil, že tento výrok je pravdivý pouze částečně, a že se za "významného odborníka" nepokládám. Jsem jenom jedním z těch, kteří mají pozorování a zkoumání českých médií v pracovním úvazku (každý se holt něčím musí živit).

Článek v Respektu je totiž plně autorským dílem pana redaktora Šídla, který - pokud vím - k němu prováděl dlouhodobou a důkladnou rešerši, jejíž jsem se stal součástí. Já osobně bych psal ten článek jinak a ne se vším, co je v něm napsáno, stoprocentně souhlasím (démonizování Vladimíra Železného a jeho vlivu na politiku, opominutí některých pozitiv komerční televize, tvrzení, že změkčení licenčních podmínek z května 1993 předem odsoudilo Radu ČR k bezmoci, jeden a půl miliardový pre-tax zisk byl v roce 1996, nikoli v "posledním roce", atd. atd.).

Moje účast na tvorbě článku spočívala v tom, že pan Šídlo se mnou přes hodinu hovořil osobně a poté si ještě některé názory telefonicky ověřoval. Nic více, nic méně. Diskutovali jsme spolu především o tom, co to znamená koncept "veřejné služby" a co to je "duální systém vysílání." Od té doby jsem se spíše třásl obavami, co si z našeho rozhovoru pan Šídlo do svého článku vybere, protože, jak známo, novináři mají sklon věci zjednodušovat a já jsem nechtěl vypadat před odbornou veřejností jako hlupák.

Proč jsem byl citován já a nikoli řada dalších lidí, se kterými pan Šídlo rozmlouval, nevím. Co mne však potěšilo, byl fakt, že si pan Šídlo prostudoval literaturu, kterou jsem mu k dané tematice doporučil. Patří k ní i materiál "Duální systém vysílání a jeho perspektivy", psaný v polovině roku 1991 a publikovaný v periodiku tehdejší ČST "Svět televize 3/91".

Právě včerejší Respekt mne přivedl k tomu, že jsem si ho znovu přečetl. Ten materiál je víceméně interpretací jedné studie uveřejněné v renomovaném německém časopise Rundfunk und Fernsehen.

Při jeho čtení mne přepadl smutek, neboť jsem si znovu uvědomil, jakým bolestivým peripetiím našeho mediálního vývoje (viz novela 36/1992), a jakým chybným rozhodnutím, ne-li dokonce vyloženým omylům (novela 301/1995) bylo možné zabránit, kdyby ti, kteří rozhodují, věděli a dobře znali to, o čem rozhodují. Neboť všechny, nebo téměř všechny problémy vyplývající ze soužití veřejného a komerčního sektoru ve vysílání, včetně racionálního zdůvodnění, proč se R a TV vysílání ukládají úkoly veřejné služby, byly a jsou všeobecně známy a já jsem je v tom materiálu uváděl.

A to nemluvím o tom, že tady po dlouhá léta existovala a existuje kvalifikovaná debata o televizním vysílání, která se vede permanentně na úrovni Rady Evropy i Evropské Unie (konvence RE a směrnice EU "Televize bez hranic"), i v jednotlivých vyspělých demokratických státech (např. debata o postavení a úkolech BBC v 80. letech - viz Peacockova zpráva - by mohla být instruktivní a inspirativní záležitostí zvláště pro naše pravicové zákonodárce, neboť hnacím motorem této debaty byli stoupenci Margaret Thatcherové).

To všechno však bylo vládnoucí elitou, která se dostala k moci v červnu 1992, ignorováno z pozice nevzdělanosti a českého provincionalismu, jenž sice nedohlédne dále než za svoje humna, ale přesto se domnívá, že se nemusí nikde učit, protože ta jeho vesnice je přece středem světa a ostatní ať nám vlezou na záda.

Místo toho, aby se zkoumaly věcné argumenty, konkrétní fakta a konkrétní situace, ve které se naše společnost, ekonomika i média nacházejí, místo toho, aby se hledalo poučení v zahraničních zkušenostech (aniž by se tyto mechanicky přebíraly), bohužel, až do nedávna vždy vítězil předpojatý ideologický přístup těch zákonodárců, jejichž znalostní potenciál ve věci médií nepřesáhl zjednodušená hesla klausovských VUMLů, jako např. "svobodný trh bez přívlastků především", "konkurence přináší (automaticky) kvalitu".

Ano, mám na mysli bývalého poslance Zeminu, poslankyni Marvanovou, poslance Přibáně, které neváhám jmenovat, neboť svůj názor mohu opřít o svědectví parlamentních rozprav a jejich stenogramů (viz dokumenty na www.psp.cz").

Znovu jsem si ten článek z roku 1991 četl, a byl jsem překvapen, jak je po osmi letech vlastně stále aktuální, při nejmenším ve svých východiscích, i v tom, jak svým způsobem anticipoval další vývoj a postoje k duálního systému v zemích EU, přestože některá jeho tvrzení čas překonal.

Na jednu stranu bych se mohl dmout pýchou a říkat - vidíte, já jsem o duálním systému informoval už dávno před tím, než pánové Zemina a Přibáň věděli, že nějaký duální systém vysílání ve světě vůbec existuje

Na straně druhé ten článek je poučný i v jiném směru. Mám na mysli odstavec, ve kterém jsem vyjádřil své pochybnosti o tom, zda vytvoření televizního "plnohodnotného duálního systému" v tehdejší ČSFR je reálné. Proč to uvádím? Že tím dávám argumenty do rukou Vladimíra Železného, který pak může tvrdit: vidíte, ten Šmíd byl vždycky proti tomu, aby tady nějaká komerční televize vznikla?

Já se však za svůj tehdejší názor nestydím a dokonce si za ním i dnes stojím. Reklamní trh roku 1990 (o kterém jsem věděl) tvořil pouhých 40 milionů korun, ale i v roce 1991 (jehož výsledky jsem v půlce roku pochopitelně znát nemohl) veškeré příjmy z televizní reklamy v celé federaci netvořily více než 180-190 miliónů korun.

Teprve, když se reklamní televizní koláč v roce 1992 přiblížil k miliardě a v roce 1993 svým objemem 1,8 miliardy desetkrát převýšil rok 1991, bylo možné hovořit o "plnohodnotném" komerčním segmentu duálního systému, který bude schopen obohatit naší televizní scénu něčím lepším, než lacinou retranslací satelitních kanálů tak, jak to ve svých začátcích dělala Premiéra.

Tuto skutečnost jsem pochopitelně zaregistroval, své pochyby o reálnosti vytvoření televizního duálního systému v České republice jsem opravil a svůj opraveny názor v Hospodářských novinách již v roce 1993 publikoval.

Kéž by tato konfrontace s minulostí byla poučením i dnes, a to ve smyslu poznání, že v mediální politice neexistují jednou provždy stanovené a věčně platné pravdy o tom, co je pro zdravý mediální systém v demokratické společnosti dobré a co špatné.

Mediální svět totiž obsahuje příliš mnoho proměnných veličin, než aby tady něco mohlo platit jednou provždy, nebo aby se dala rozhodnutí stavět na předem hotových stanoviscích a ideologických předpojatostech. (Tak např. ani teorie o škodlivosti koncentraci vlastnictví médií neplatí automaticky a její platnost bude vždy závislá na okolnostech a podmínkách, v nichž celý systém pracuje.)

Neboť šedivá je veškerá teorie a zelený je strom života. A konkrétní problémy lze řešit jedině na základě zkoumání reálných a konkrétních skutečností, konfrontací rozmanitých stanovisek a pohledů na věc, a nikoli přetahováním se o ideologická hesla, a zneužíváním emocionálního náboje těchto hesel (jak se například dnes děje v souvislosti s interpretací názoru prof. Mlčocha na to, jak napravovat některé privatizační omyly).

Můj dopis je sice osobní, nicméně budete-li ho chtít publikovat, nebudu nic namítat.

Milan Šmíd