NATO ano nebo ne?
Česká republika je v současné době umístěna v rámci Evropy velmi výhodně. Jenže tato výhoda je pouze zdánlivá. Západní část je chráněna dobře. SRN ani Rakousko určitě proti ČR nemají natolik vážné výhrady, aby ji napadly. Polsko ani Maďarsko také nemají důvod. U Slovenska už je tomu jinak. Momentální snahy jsou sice upřeny jinam, ale aniž bych chtěl rozviřovat nějaké fámy, je třeba si uvědomit sblížení Slovenska (jeho představitelů) s Ruskem a také snahy o omezení politický a občanských svobod v poslední době. V širším okolí je situace ještě horší. Rumunsko ani Bulharsko nejsou zrovna nejstabilnější, Bělorusko je (téměř) nazpět v totalitě a Rusko je zcela nevypočitatelné. Připočtěme ještě bývalou Jugoslávii.
Co z toho plyne? Máme tyto možnosti. Neutralita nebo zapojení do vojenského celku. Neutralita může být ozbrojená (Švédsko) nebo neozbrojená (Vatikán, Andorra). Neozbrojenou neutralitu by nám musely okolní státy garantovat. To od některých sousedů, by» nepřímých, čekat nemůžeme (alespoň v dohledné době). A i kdyby, můžeme vůbec některému státu (teď nemám na mysli jen Rusko) natolik důvěřovat? Ozbrojená neutralita je velmi drahá záležitost. Zeptejte se Švédska nebo Rakouska. Navíc ani jedna z těchto variant nezaručuje nenapadnutelnost (viz Nizozemí za 2. světové války).
Takže vojenská organizace. Buď NATO nebo samostatná (ČR, Polsko, Maďarsko a třeba i Rakousko). Ta druhá možnost má dvě trhliny: Polsko bude chtít podporovat pobaltské země, Maďarsko zase bude chtít záruky proti Slovensku, Jugoslávii a Rumunsku. Druhý problém je ve vztahu k NATO. Tedy proti NATU (samozřejmě nesmysl) nebo spolupráce s ním. Ale jak těsná? Společné akce v rámci OSN, UNPROFOR, IFOR atd. by byly pod dvojím velením stejné jako pod jedním, cvičení, nebo případná obrana (doufám, že k tomu nedojde) či jiná akce by byly lepší společné. Takže proč dvojí velení? Jen by zvyšovalo náklady. Nemluvě o tom, že bychom museli zabezpečit všechny oblasti vojenství, takže odklad při nákupu stíhaček (i když o něm naše armáda zatím nechce slyšet) by jistojistě nepřipadal v úvahu. Navíc výzbroj PVOS (radary, rakety), systém spojení atd.
Co bychom mohli čekat v případě konfliktu v naší oblasti. Uvědomme si, že stačí i *menší* občanská válka. Jak dlouho trvalo, než Rada bezpečnosti při OSN něco udělala v případě Kuvajtu nebo Jugoslávie. Nebýt nátlaku USA (a NATO) asi by počkala, až se v Jugoslávii všichni postřílí. On ani zákaz prodeje zbraní oběma stranám nebyl nikdy v minulosti úspěšný (Španělsko, Japonsko, Irák, Čína, případů je víc než dost). Vždy se našel někdo, kdo pro peníze nebo z politických důvodů (tedy taky pro peníze) zbraně prodal. Než Kuvajt, to raději organizaci, která bude za svými členy pevně stát (co ji také zbývá jiného, když je každý z členů zodpovědný za část společné obrany, takže napadení jediného člena je současně napadením všech.
Ovšem ani tato alternativa není všelékem. Stačí si vzpomenout na Kypr, tedy konflikt dvou členských zemí NATO. Toto by však bylo jedním z mála rizik. Územní ani jiné spory s ostatními členy nemáme, takže žádný problém. Druhou a vážnější otázkou je otázka jaderných zbraní na našem území. Při momentálním rozložení rizik to stejně nepřichází v úvahu - není důvod. A v budoucnu? Kvůli Slovensku jistě ne, a kvůli Rusku? Nepravděpodobné - nač stavět raketová sila, když je družice odhalí a mobilní rakety a letecké pumy je lépe mít uloženy v již vybudovaných skladech, než stavět sklady nové. Byly by přivezeny je v případě hrozícího konfliktu v naší blízkosti a v tom případě bychom byli terčem tak jako tak. A» už zbraní konvenčních nebo zbraní hromadného ničení. A má-li se přes naše území převalit válka, není lepší, bude-li bráněno velkou mnohonárodnostní silou, než pouze silami vlastními?
Jan Halva
