Onen frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva!
Tak někteří politikové jsou nyní šokováni a zděšeni, že třetina občanů České republiky považuje dobu před rokem 1989 za lepší, než je dnešek. No, moji drazí politikové, začněte konečně trochu mluvit s lidmi, a možná, že se dovíte, na co si stěžují.
Někteří politikové ovšem systematicky odmítají hovořit s volenými představiteli těch občanů, kteří jsou nejvíce rozčarování z nového politického zřízení. Tyto dvě nejvíce protiestablishmentové strany představují názory většiny rozčarovaných lidí, jejichž postoje zaznamenal průzkum veřejného mínění. Jak mohou politikové předpokládat, že se dovědí, proč jsou tito lidé nespokojeni, když nehovoří s jejich volenými zástupci?
Když už jsme tedy spočítali stoupence republikánů a komunistů a dali je stranou, zjišťujeme, že je otázka hlubší. Co ti ostatní čeští občané, kteří vyjádřili v průzkumu veřejného mínění nespokojenost?
Největší skupina respondentů konstatovala na otázku, která éra se jim zamlouvala víc, že je to "tak napůl". A zase, toto znovu vyvolalo vlny frustrace u bývalých disidentů a jiných lidí, kteří nevědí, co se v zemi děje.
Chci vás zde seznámit s výsledky jiného, méně přesného průzkumu. Žil jsem v České republice několik let a udržuji styky s mnoha přáteli z mnoha míst. Jsou to lidé nejrůznějších politických přesvědčení (přiznám se ale, že jsem se nikdy neseznámil s žádným disidentem), hovořil jsem o této konkrétní otázce mnohokrát s velkým množstvím lidí. Mé neformální "výsledky" odpovídají onomu vyjádření, že je to "tak napůl", naprosto přesně.
Většina lidi, s nimiž jsem během let hovořil, je přesvědčena, že některé skutečnosti byly lepší za totality, avšak uvádějí, že většina věcí byla horší. Lidi zdůrazňují, že měli jistotu v zaměstnání a že existovala jednoduchá pravidla, jak v systému přežít. To byly podle nich největší hodnoty minulého systému. Lidé dnes mají pocit, že za totality bylo jasné, co musejí udělat, chtějí-li si polepšit, anebo alespoň zůstat na daném místě. Budoucnost byla jasná, i když nikoliv krásná.
Nejhoršími rysy nové éry je pro většinu lidí, s nimiž jsem hovořil, nejistota a korupce. Dřív bylo jasné, co je nutno učinit, aby se dítě dostalo na medicínu. Člověk musel mít styky a dítě se muselo dobře učit. Dnes nikdo neví, čeho je zapotřebí. Jistě, musíte mít protekci a hodně peněz, ale už to vůbec není tak jasné, jak to bývalo. Po osmi letech rychlých sociálních, hospodářských a politických změn, je snad překvapivé, že lidi touží po trošce stability?
Nejdůležitější ale je, že otázka, kterou občanům průzkum veřejného mínění položil, je nesprávná. Je příliš zjednodušená a respondenti to vědí. Otázka požadovala, aby lidé uspořádali svět na jasnou černou a bílou, rozdělili ho na dobro a zlo. Ale tak svět ve skutečnosti vůbec nefunguje a rozumní lidé si normálně zvolí šedou, když jsou nuceni, aby učinili absurdní rozhodnutí a vybrali si jednu ze dvou černobílých alternativ. Lidé, kteří odpověděli, že je to "tak napůl", volili to, co podle jejich názoru bylo nejlepší možnou alternativou, a nikoliv nutně odpověď, která nejlépe odrážela jejich názory. Kromě Jana Rumla vidí jen málo lidí život tak černobíle, jak to sugerovala otázka.
Ona kritická odpověď "je to tak napůl" je pozitivní známkou, že se v České republice šíří demokratické myšlení. Lidé odmítli jednoduché řešení: odmítli verzi "všechno, nebo nic", která by mohla tvořit základnu nedemokratického radikalismu. Všeobecnější kritický názor je třeba obdivovat, zejména když se projevuje v širší populaci. Kritický přístup je pro demokracii velmi dobrý, neboť ukazuje, že jsou voliči ochotni pochybovat o slovech politiků, kteří tvrdí, že buď A nebo B je stoprocentní ráj. Neznamená to, že lidé si nejsou jisti, zda zvolit A či B. Jde o to, že nechtějí stoprocentně přijmout ani jednu alternativu.
Kritický přístup občanů v dnešní České republice je dokonce ještě rozumnější, když uvážíme, že za posledních několik demokratických let došlo k neuvěřitelným skandálům. Jen málo vlád na demokratickém Západě by zůstalo u moci, kdyby obrovské množství občanů bylo svědky, jak jejich úspory mizí v kapsách blíže neurčených podvodníků. Proto je zcela v pořádku, že lidé vyjadřují hněv vůči zločinům nového režimu. Jan Čulík má pravdu, když napsal, že Rumlův šok není na místě, vzhledem k tomu, že nespokojenost občanů byla do značné míry způsobena právě politikou vlády, jejímž byl Jan Ruml členem.
Jestliže naučila komunistická éra lidi, aby nevěřili komunistickým politikům, a demokratická éra už nyní občany naučila, aby nevěřili všechno demokratickým politikům, je to jen pro dobro věci. Zdravá skepse veřejnosti může demokracii jen prospět.
Skepse veřejnosti v žádném případě neznamená, že budou velké počty lidí hlasovat pro Štěpána či Grebeníčka a že si chtějí znovu prožívat šťastné dny husákovské éry. I ta myšlenka je absurdní, a skoro žádný občan České republiky, s nímž jsem se kdy setkal, by něco takového nechtěl.
Jak jsem řekl, otázka, položená v průzkumu veřejného mínění byla formulována špatně. Správná otázka měla znít: "Chtěli byste se vrátit do komunismu? Chtěli byste vyměnit všechno, co existuje dnes, za všechno, co existovalo tehdy?" Ptal jsem se na to lidí v ČR stokrát a mohu vám říci, že jejich odpověď byla téměř bez výjimky rychlé a energické Ne. Kritika nynější éry a dvě tři pozitivní vzpomínky na komunistickou éru - to přece neznamená, že se chystá totalitní kontrarevoluce. Skoro nikdo se nechce vracet, i kdyby to bylo možné.
A samozřejmě, možné to není. Je to naprosto hypotetická otázka: "Chtěli byste se vrátit do komunismu?" Klíč k celému systému totiž zmizel. Ať už to zamýšlel či nikoliv, způsobil to bezpochyby Gorbačov. Není už možné vrátit se do husákovské éry, a občané ČR to vědí velmi dobře. Vědí velmi dobře, co udržovalo starý systém při životě a také vědí, že je to pryč.
Přiznejme, že lidé v ČR vědí, že návrat ke komunismu je nemožný. Musíme uznat, že tento průzkum je důkazem současné nespokojenosti, nikoliv touhy vrátit se do minulosti. Ať si Jan Ruml či Miroslav Štěpán myslí, že to možné je, totalitní kontrarevoluce se nepřipravuje.
Rumlovo nepochopení občanských preferencí ukazuje na dvě skutečnosti. Zaprvé, Ruml tím dokázal, že se dosud nebyl schopenl zbavit černobílého pohledu na svět, který nám všem vnutil komunismus a studená válka, ale k němuž se nyní česká společnost staví kriticky. Zadruhé, jeho šok a překvapení ukazují, že je zřejmě příliš "mimo mísu" na to, aby se mohl v ČR stát úspěšným šéfem politické strany.
