Motto: Kdo nechtěl odejít, nemusel
Otevreny dopis do Cech
Slysel jsem to motto uz mnohokrat, slysel jsem to uz tolikrat, ze uz mne to stve. Chcete vedet proc? Tak ctete dal.
Narodil jsem se v roce 1946. Na jare 1947 se nasi rozvedli, meho tatu jsem videl v zivote, no nevim kolikrat, ale na prstech byste to spocitali. A presto, kdyz na jare 1965 odesel do Australie, byl to pro mne konec vsech nadeji. Na vysokou skolu abych rychle a dobre zapomnel, na vojne jsem to jako nespolehlivy nedotahl ani na svobodnika. Teda, ne ze zrovna tohle by mi vadilo.
V sedesatem osmem odesla do Mnichova maminka, otcim a sestra. No a to byl dalsi vroubek. Az se soudruzi trochu znormalizovali, uz jsem je mel na krku. Jako nespolehlivy obcan s nebezpecnymi styky jsem musel opustit praci, kterou jsem miloval. Byl jsem osvetlovac v divadle, a tam prece chodi verejnost, na kterou muzu mit vliv. Tak jine divadlo, jenomze nas soudruhu neoklames. Mezitim rozvod, stehovani do jineho mesta, svatba, a vyslech na policii. Pry informativni, pry pohovor se vsemi, kdo se do mesta pristehuji, aby soudruzi jako vedeli, koho maji v reviru. Ne, jeste porad jsem nemusel odejit.
Pak se ale nevratil z dovolene kolega z prace, zustal i s rodinou v Jugoslavii, odjeli do Australie, no a soudruhum to bylo jasne. Tak nove vyslechy, i kdyz jsem v tom byl nevinne. Narodil se nam syn, my jsme bydleli v ubytovne pro ucitelky. Panelarna v Brne nas zachranila, dostali jsme podnikovy byt. Pak zase nova prace, nove vyslechy, domovni prohlidka, ze jako kradu vyrobky Fruty, ale proc prohlizeli knihovnu? Pak prisli s tim, ze manzelka je ucitelka, a ze takovi lide vychovavaji novou generaci. Vite, dokud sli po mne, byl jsem to ja, jenom ja. Nikdy jsem ja hlupak nepochopil proc, ač jsem jim nezkrizil steblo pres cestu. Kdyz ale manzelce bylo doporuceno, ze by mela zmenit zamestneni, pochopil jsem vzkaz. Oni nam proste nedaji pokoj, a nas syn to daleko nedotahne. A tak, kdyz za mnou soudruzi prisli, ze bychom meli odcestovat, rekl jsem ano. Ale nemusel jsem, to je pravda.
Pro zadosti o pasy do Jugoslavie si soudruzi z pasovky prisli za mnou do prace, jaky to servis na urovni. Odjizdeli jsme kompletne vybaveni informacemi, kam v Belehrade jit. Usetrili nam mnoho utrap, kterymi prosli jini, prchajici tunelem do Rakouska, plavajici pres reku,atd.
Museli jsme odejit? Ovsemze ne, nikdo za nami se zbrani v ruce nestal.A ted jsme tedy v Americe. Nez stacilo uplynout pet let pobytu, nutnych pro zadost o americke obcanstvi, doma se to zvrtlo, strana se pretransformovala, a misto zadosti o americke obcanstvvi jsme podavali zadost o obcanstvi ceske. My naivni hlupaci!
Dneska jsem podepsany pod krajanskou vyzvou prezidentu Havlovi, a sam sebe se ptam, proc to delam. Od ruznych chytraku se dovidam, ze ti, kdo chteji mit dvoji obcanstvi, chteji mit vyhody obou. Budu vdecny, kdyz mi nekdo rekne, jakou vyhodu mi Ceske obcanstvi prinasi.
Ziju v Americe, a kdyz nejsem mistnim obcanem, nemohu dostat welfare, tedy podporu od statu. Tu ted nepotrebuju, ale jednou budu. To az budu stary, a budu potrebovat doktory, eventuelne starobinec. Zaplati to snad Ceska republika za mne?
Zatim jsem ten cesky pas pouzil jednou. To kdyz jsme vyhrali v hokeji na olympiade, a ja prisel do prace s pasem nad hlavou. Nevim, zda to bylo nutne, oni vedi, kdo jsem. Tak jake vyhody mi to prinese? ée mohu pozadat o vraceni majetku? Jakeho? Byt nam vykradli policajti jeste pred soudem, po nasem odchodu. Jak to vím? No, meli jsme na chodbe v panelaku policku na boty, spolu se sousedy. No a oni ukradli tu polici i s botama. Se sousedovic botama. Tak to vim.
A nechtejte mi tvrdit, ze kdo se vratil, dostal ukradene a zabavene zpet. Znam jednu jedinou rodinu, ktera se vratila. On byval vedouci v pneumatikarne, ktera kdysi patrila jeho otci. Meli dum, ktery jim zabavili. Po navratu z Australie jim velkoryse umoznili si ten podnik koupit, zpet ho nedostali, prave tak, jako nedostali zpet jejich dum, ktery vlastnorucne postavili. Mozna, ze to neni typicky priklad, mozna, ze jinym lidem ukradene vracíte. Ja nevim, ale co vim je, ze i kdyby byli jedini, kdo nic nedostali, je to o jedny lidi vic, nez ma byt.
My si mysleli, ze budete chtit napravit chyby minula, ze budete chtít napravit , co ti pred Vami napachali. A co vidim? Nic se nezmenilo. V roce 1948 komunisti sebrali majetek tam, kde byl. Pak bylo ctyricet let komunismu, a pak si ten majetek soudruzi legalne prevedli ze statniho vlastnictvi do soukromeho. Takze jsme tam, kde jsme byli pred osmactyricatym, jenom ten majetek ted patri jinym, legalizaci nejvetsi loupeze co znam. Ale muzeme byt spokojeni. Komunismus se uz nevrati, a to ze dvou duvodu. Jednak si soudruzi prece neznarodni svuj majetek, a pak, jak se muze vratit, co nikdy neodeslo?
Tak co vlastne chteji? Pri pohledu zvencí to vypada ze to co nechteji, jsme my, kteri, diky tomu, ze se divame zvenci, toho vidime vic. A ja blb tady tvrdim,ze nemohu zaprit svou vlast, tak jako nemohu zaprit vlastni mamu. Moje mama mne nikdy nezapre, nikdy mi neda najevo nepratelstvi , tak jako to delaji oni.
Tak, a ted mi reknete, jak mne to "kdo nechtel odejit, nemusel" muze nerozcilovat. Mam ale jednu podminku: na nadavani nejsem zvedavej, tady v Americe totiz mame to, o cem Vy si myslite, ze mate: svobodu projevu. To, co jsem tady napsal, je muj nazor, a pokud me dokazete presvedcit, ze se mylim, budu jenom rad. Porad jsem se jeste nesmiril s tim, ze bych mel prestat byt Cechem.
