Titanic
(Recenze Jana Čulíka Film Titanic překonává všechny rekordy. Proč? vyšla v BL 11. ledna 1998, úryvek z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce vyšel v Britských listech na Štědrý den 1997. JČ)
Film odezni... Hudebni tema se znovu a znovu opakuje, po divacich zustava polosery prazdny sal, a na platne se zvolna odvijeji titulky, stranky, pole, lany ! titulku.... Ke konci se objevuje blok jmen na velkofilmu se podilejicich kaskaderu, a byt nestacim precist vsechna jmena v te zaplave, me ceske podvedomi samovolne vybira z vetsiny jmen anglosaskych, irskych, italskych, francouzskych a jinych ty nepochybne ceska: JAROSLAV PSENICKA, PAVEL KRATKY, PAVEL VOKOUN.... Urcite jsou tam i dalsi, ale jit na film znovu a nechat si to zpomalit nemam cas...
Jsem rada, ze se na tomto tragickem, vzdy nove a nove generace fascinujicim pribehu ve filmove podobe podileli i Cesi. A zaroven, jako dnes uz vzdy, stale, kdykoli a kdekoli premyslim o tom, zda za moznost podilet se hollywoodskem velkodile musili moji spolurodaci z Cech ci Moravy zaplatit vzdanim se sveho ceskeho obcanstvi... Doufam ze nikoli... Prala bych si, aby podobnou traumatickou zkusenosti, kterou na sobe jiz osm let zaziva vetsina rodilych Cechu zijicich dnes trvale, obcasne ci docasne v USA, uz nikdo, krome nas, nemusel nikdy prochazet...
Jako dite jsem kdysi davno chodivala se svym dedeckem v Rokycanech na nasi zahradu. Nekdy se k nam cestou pridaval starsi --tehdy v mych ocich rozhodne starsi! -- pan a obvykle sel kus cesty s sebou. Rozhovory starsich panu mne jako dite malokdy zajimaly, snad s jedinou vyjimkou, jednalo-li se o politiku, a o tu se v tomto pripade nejednalo...
Na moji otazku dedeckovi, kdo je ten pan, odpovedel dedecek, ze jeho znamy... S lidmi, ktere nezna, pry se ten pan do reci nedava, je do sebe uzavreny... Byval namornikem na TITANICU. Kdyz se po tragedii vratil zpet domu, lide si na neho ukazovali a dokonce pry i na neho plivali:
"Helejte, on se zachranil z TITANICU, jakpak jsi to asi udelal, ty grazle!, kdyz mely mit prednost zeny a deti??
" Muj dedecek, zda se mi, mi tenkrat o neznamem panovi vypravel i neco vic, neco o tom, ze to byla strasna vec, ze ten pan snad pomahal veslovat jeden z tech clunu prave se zenami a detmi...
Vechno uz si, bohuzel nepamatuju. Pamatuju si jen, ze dedecek tenkrat rekl neco o tom, ze lide byvaji casto zli a nespravedlivi, ze leckdy soudi a odsuzuji sve blizni, aniz by o veci vubec neco vedeli...
Myslim, ze dedecek po tom panovi nikdy neplival ani mu nenadaval. Vychazim ze znalosti sveho dedecka, kdyz si myslim, ze spis tomu cloveku dokazal naslouchat, priblizit se mu, pochopit situaci, v niz se nalezal, udelat si, na rozdil od zfanatizovaneho davu, vlastni usudek, a podle toho se k tomu dotycnemu chovat...
Dotycny neznamy se tedy ke dedeckovi a mne pridruzoval, protoze mu veril, a sice i v dobach, kdy mestecko na davnou prihodu z TITANICU pro jaksi vetsi starosti s prave panujicim komunismem zapomnelo...
To tedy bylo moje prvni setkani s pribehem o zkaze Titanicu... Kdyz jsem nyni, o mnoho a mnoho let pozdeji s ostatnimi divaky v Los Angeles prozivala namorni tragedii znovu, nemohla jsem nemyslet na zamlkleho smutneho cloveka, ktery se nekde po palubach nepotopitelneho parniku toho 14. dubna 1912 jako mlady muz prochazel...
Co tam asi delal? Byl jednim z namornich dustojniku obsluhujicich krasne, mosazi a lakem se lesknouci pristroje na kapitanskem mustku ci v servisnich kajutach luxusniho plavidla? Byl jednim z cisniku ve snehobilem uboru servirujicim napriklad brandy Jakobu Astorovi a dalsim kapitanum prumyslu a financnictvi v kurackem salonku na jedne z honich palub?
Nebo, cely umouneny ve tvari, hazel spolu s Ircany a Svedy uhli do jednoho z ohromych kotlu v podpalubi? Vyznal se v tajemstvich fungovani ohromnych zalomenych hridelu pohanejicich nejvetsi parnik sve doby neuvazene prehnanou rychlosti vstric zkaze?
Od hollywoodskeho filmu kritici obvykle neocekavaji hluboke filosoficke podtexty, spise pritazlivou zapletku, nejlepe milostnou, lepe receno, romanek... Rychle se odvijejici akcni pribeh, nejlepe zaroven bud s umele, lidmi samymi, ci prirodou vyvolanou katastrofou... Potom ani tak nezalezi na tom, jake dialogove pitomosti pri vizualne pusobivem pribehu hrdinove pronaseji, nezalezi na tom, jestlize i prumerne informovany divak se ve dvou tretinach filmu musi zarazit nad tim, jak nedostatecne odeni hrdinove naseho pribehu bez viditelne uhony prekonavaji dlouhodobe machani a carani se v ledovych vodach Atlantiku...
Toto vsechno se v TITANICU bohate naplnuje... Ale zaroven je TITANIC navysost tim vsim, co pravy hollywoodsky evergeen musi byt: napinavou, vizualne nepopsatelne krasnou podivanou, pomoci nejmodernejsi filmove, kompjuterove a trikove techniky vyvedenou smutnou pohadkou s tragickym koncem...¨
Pro mne, a ano, dovolim si byt ciste osobni, protoze jako kazde umeni, i film pusobi na divaka, jako literatura na ctenare, jako hudba na posluchace, v prve rade osobne, se da TITANIC nazvat podobenstvim naseho veku...
Nevim, kolik dnesnich Cechu jeste cte Komenskeho Labyrint sveta a raj srdce... Snad proto, ze je to povinna cetba, byt v anglictine, pro vetsinu mych studentu, plete se Labyrint do meho zivota a mych osudu, a verim, ze i do zivotu mych studentu ceske kultury, temer denne... I kdyz budu srovnavat zdanlive nesrovnatelne, poprejte mi zde sluchu...
LABYRINT SVETA A RAJ SRDCE (datovano 1623): to jest SVETLE VYMALOVANI, kterak v tom svete a vecech jeho vsechnech nic neni nez mateni a motani, kolotani a lopotovani, mameni a salba, bida a tesknost, a naposledy omrzeni vseho a zoufani: ale kdoz doma v srdci svem sede, s jedinym Panem Bohem se uzavira, ten sam k pravemu a plnemu mysli uspokojeni a radosti ze prichazi...
Jako Komenskeho stredoveke mesto, kterym prochazi Poutnik s Vsudybudem, mesto, zastupne representujici svet, povolani, tridy, zamestnani a rozlicna snazeni jeho obyvatel, i TITANIC, castecne pohadkove luxusni, castecne take pohadkove, pracovne a zivotnimi podminkami pro nektere pasazery nelidsky parnik, je do sebe uzavreny, nesmirnymi plochami Atlantickeho oceanu od zbytku sveta oddeleny, mikrosvet, mikrokosmos...
Jako v Komenskeho "rynku sveta", i na Titanicu jsou svety tech ,kdo obyvaji luxusni kabiny v hornich patrech, jimz jejich prostredky dovoluji nechat si za sebe uklizet, prat, vytapet, myt salky na caj a podobne, a omezene svety tech, kdo za listek do Noveho sveta v hlucnem a tepelne neizolovanem podpalubi prodali treba posledni kravu, posledni kousek bramboroveho pole v Irsku nebo na Slovensku, nebo tech, kdo v utrobach lodi v kouri a horku hazeji do rad kotlu uhli na vyrobu pary, od sebe ciste a prisne rozdeleny...
Mlady Jack, diky castecne elanu sveho mladi, castecne sve naivni nezkusenosti, castecne diky podivuhodnym "nahodam" prihozenym do kotliku hollywoodskeho produktu autory scenare, ma neobvyklou prilezitost pohybovat se zaroven v obou svetech zaroven, prekracovat hranice, za ktere jeho spolupasazeri z podpalubi obyvaneho, mimo jine, take skutecnymi krysami, se dostat nemohou a nesmeji...
Jako Komenskeho poutnik, ktery si obcas na sve ceste mestem posune na nose bryle mameni aby mohl prohledat za potemkinovske fasady jevu sveta pred sebou, i Jack, mlady, nezlomeny, idealisticky chlapec se srdcem na pravem miste dokaze jasne rozeznat pozlatko od praveho zlata...
Odhlednuto od --opet esencialne hollywoodskeho kresleni charakteru hlavnich protagonistu: kladni hrdinove museji byt 100% KLADNI, nesympaticti predstavitele lumpu museji byt 200% zlodusi!-- Jack, a posleze i hlavni hrdinka filmu Rose, jejimz zrakem videno celou tragedii TITANICU jako filmovi divaci spoluprozivame, jsou nositeli vlastnosti, kterym, alespon tak se to jevi mne dle reakci los-angeleskeho publika ve filmovem sale se mnou, divaci potleskem, smichem, vykriky, do posledniho fandi: lidskosti, cestnosti, odvaze, vytrvalosti, solidarite, na rozdil od nafoukanosti, aroganci, ramenarstvi, snaze potopit a odrovnat druheho, ktery snad nejak prekazi v me sobecke ceste za uspechem, majetkem, zachranou vlastniho zivota...
Je strhujici videt neuveritelne drama tisicu lidskych osudu prevedenych pomoci filmove techniky na nekolik ctverecnich metru, jak se rikava, "stribrneho" platna... Je strhujici pozorovat --byt hollywoodsky pretazenou-- snahu dvou mladych lidi zachranit sve, a nejen sve! -- zivoty v podminkach neuveritelneho zmatku a paniky zurici na palube, v kabinach, a v podpalubi domnele nepotopitelneho plavidla... Je strhujici pozorovat jednotlive pasazery jednajici bud sobecky, krute, nelidsky, nebo ty, kteri se do posledni chvile, i s jasnym vedomim nevyhnutelne ztraty vlastniho zivota, snazi udrzovat jakys takys poradek a zachranit alespon nektere...
Jednemi z nejbolestivejsich momentu filmu jsou sceny, v nichz se nebozi pasazeri z podpalubi, chudina a delnici z utrob lodi, snazi dostat se ze zvolna ledovymi vodami zaplavovaneho podpalubi na horni paluby. Vychody z podpalubi jsou uzavreny zeleznymi mrizemi a uzamceny. Stevardove uklidnuji tyto lidi, aby pockali, ze po nalodeni pasazeru z prvnich trid se dostane i na ne...
Jack a jeho pratele necekaji na vyreseni toho problemu: vyrvou z podlahy prisroubovanou lavici, a nekolika udery na mriz otevrou cestu na horni paluby, cestu k zachrane, alespon pro nektere... Mezitim se TITANIC, do poloviny potopeny, rozlamuje ve dvi... Nezachrani se ani mnozi z hornich palub, na palube TITANICU nebyl dostatek zachrannych clunu...
Kdyz prid rozlomene lodi, jiz zcela pod hladinou ledovych vln, zacne stahovat i zadni cast lodi do hlubin, zad s lodnim sroubem pocina stoupat vzhuru... A ano, to je moment, kdy hudebnici urceni k baveni cestujicich vyssich vrstev zacnou hrat Bliz k Tobe, Boze muj....
Asi tri hlasy v sale meho kina zpivaly s sebou, ja s nimi... Jack a Rose se, opet jakkoli hollywoodsky nepravdepodobne!, zachrani tim, ze setrvaji pritisknuti jako klistata ke spici zabradli na zadi...
A potom, ovsem, Jack v ledove vode Atlantiku pomuze Rose na kus plovouci preklizky, a sam, jako tisice dalsich, podlehne hypothermii... "Zavirka vseho..." Poutnikovo Mesto, 1623... Jackuv TITANIC, 1912... Moje, a Jaroslava Psenicky, Pavla Kratkeho a Pavla Vokouna CESKA REPUBLIKA,1998...
Nekolik Cechu, dnes v CR, se dal zachranuje na nemnohych clunech, v nichz je dost mista pro ty, kdo meli vzdycky ramena, a kdo se za ne pred nikym, jako nekteri pasazeri na TITANICU, nestydi... Vetsina dnesnich Cechu, at obyvaji ceske paluby horni nebo stredni, at ziji v Praze nebo v USA, zustava a zije ve stavu mensi nebo vetsi zatopenosti vodami sobectvi, honem za uspechem, snahou presentovat se, pred svetem, v tom nejlepsim svetle, byt vsechno to predstirani byla i lez...
A pak je TRICET TISIC! tech v podpalubi, tech bez obcanstvi ceskeho, tech, pred nimiz zelezne mrize mezi palubami a podpalubim zustavaji dodnes zamceny...
Obe tridy lidi, kteri se vsichni narodili do stejneho ceskeho svetla, do stejnych pomeru, kteri vyrostli na jedne pude, jsou od sebe, at v CR, az kdekoli v zahranici, prisne a ciste: oddeleny...........................
Jako TITANIC v posledni pulhodine nez klesl do hlubin, jsme, my, Cesi, kolektivne, dnes rozlomeni ve dvi... Jsem rozlomeni ve dvi, v Praze, Brne, Plzni, v Pisku i v Susici... Jsem rozlomeni ve dvi v New Yorku, v Los Angeles, ve Washingtonu, D.C., v San Diegu, v Arizone, v Iowe, v Texasu, nebo v Houstonu... A snad s vyjimkou nemnoha tech, kdo se prave nalezaji v tech sesti clunech, ktere dopluji az k zachranne lodi jmenem Carpathia, vsichni spolecne, vinni i nevinni, jdeme ......pomalu, ale jiste.......ke dnu.................
V Los Angeles, 15. brezna l.P. 1998
BRITSKYM LISTUM s dikem za vse dobre, a kolegialne pripsano...
* * * * * P.S. ETERNAL FATHER, STRONG TO SAVE
(William Whiting, 1860, John B. Dykes, 1861. Namorni hymna.)
Eternal Father, strong to save,
Whose arm doth bind the restless wave,
Who bidd'st the mighty ocean deep,
Its own appointed limits keep;
O hear us when we cry to Thee
For those in peril on the sea.......
Amen.
