Britské listy

Jeho protagonistkou je mladá Češka, studentka s dlouhýma rukama a nohama jménem Petra. Petru si nejlépe představíme, jak se nahýbá dopředu, intenzívně poslouchá, přeje si, aby příběh, který se chystám vyprávět, už skončil, aby mohla hodit hlavu dozadu a zasmát se. Má důvěřivé srdce, které zosobňuje, v důsledku oněch náhod, společných literatuře i životu, veškerou naději a optimismus mládí.

Ale tento příběh má také podstatný podíl blbosti a podrobování se trivialitě. Jako v každém dobře strukturovaném vyprávění, i zde je skutečný a hrozivý nepřítel. Jenomže, protože se příběh odehrává v moderní střední Evropě a nikoliv za dnů studené války, není to tajný policista s ocelovýma očima, ani dogmatický politický komisař, ale je to společník usměvavého manažera nové pobočky americké firmy Dunkin' Donuts na Václavském náměstí. Je to zároveň snoubenec ženy s dlouhýma rukama a nohama. Jejich láska, která vykvetla v lesknoucích se nákupních střediscích se skleněnou střechou, a nikoliv v panelácích sovětské šedi, odhaluje ústřední paradox tohoto příběhu: v dnešní Praze hrozí, že jeden druh konformnosti bude nahrazen druhým.

Uplynulo osm let od mé poslední návštěvy do tehdy zapomenuté části Evropy. Koncem roku 1989 skončilo téměř přes noc půlstoletí totality - nejprve fašismu, pak komunismu. Východní Evropa byla ve stavu euforie. Na té cestě jsem se seznámil s lidmi, kteří nemluvili s žádným cizincem celých čtyřicet let - v některých zemích to bylo trestným činem - a kteří mi otevřeli srdce a vyprávěli mi své příběhy. Snažil jsem se zaznamenat něco z té optimistické doby a psal jsem o podvádění, hrůze a absurditě minulého půlstoletí. Nyní jsem se vrátil, abych se přesvědčil, co se v posledních letech změnilo a mojí první zastávkou byl hřbitov automobilů.

"A tady jsme nechali naše," řekla Petra a mínila tím auto z lepenky, vyráběné pro soudruhy. Zamávala útlou ručkou nad polem opuštěných trabantů, tater a wartburgů. "Otec doufal, že ho prodá, ale nechal to příliš dlouho. Pak už je nikdo nechtěl, tak ho tady vyhodil. Někde tady bude, jestli se chcete podívat."

Vydali jsme se řadami rezavějících škodovek. Tucet žigulíků, rozebraných až na šasi, rezavělo a srovnávalo se se zemí. Hromada Dacií sloužila jako vraní hnízdo. Automobilové hřbitovy v České republice, na rozdíl od obdobných hřbitovů v Británii, mají atmosféru dobročinnosti. Když dospěje automobil ke konci svého života a už se nedá opravit, majitel ho obyčejně rozebere a prodá fungující součástky. Když už na prodej nezbývá nic, zbytek se vyhodí na pole na kraji města. To, co zbývá, si může kdokoliv odnést a i když je nepravděpodobné, že najdete spojku pro porsche či skládací střechu pro mercedes, k dispozici jsou skoro kompletní trabanty. Nikdo je nechce. A protože jsou vyrobeny z papíroviny a z bavlny, vyztužené pryskyřicí, ta zatracená auta prostě nerezavějí.

"A tady to je," pravila Petra a povšimla si krabicovitého béžového modelu, který býval kdysi jejich rodinným automobilem. "Ještě má pořád ty rychlostní pruhy." Karosérie byla ve velmi dobrém stavu. "Jeden německý biochemik vyvinul bakterii, která žrala tu umělou hmotu," vysvětlila a pohladila vůz, "jenže se to neujalo. Nevíme, jak se jich zbavit."

Uvolnil jsem gumové popruhy a otevřel jsem kapotu. Motor SAZ s výkonem 18 koňských sil připomínal sekačku na trávu.

"Netrvalo by to dlouho uvést tyhle trabanty znovu do provozu," pokračovala. "Nebo byste si mohl koupit fungujícího trabanta za asi 5000 korun" - méně, než co stojí železniční jízdenka zpět do Anglie - "a pokusit si ho domů odvézt." Její návrh zaujal mou představivost. "Jenže ono by se to každých osmdesát kilometrů porouchalo a Němci by vás možná nepustili přes hranice." Fén na kolečkách by možná nedostal povolení jet po dálnici. Jeho smrtící, škodlivé výpary plodící dvoutaktní motor by byl možná postižen represivní silniční daní, jenže já jsem si představoval, jak pojedu s tímto koktajícím vozem po londýnské King's Road a bude sedět za volantem, vyrobeným z pryskyřice a z bavlny. Petra se podívala na hodinky. "Mám jen dvě hodiny volno," řekla a ukončila moje snění. "Tak abychom jeli. Pro trabanta se můžete vrátit."

Cestou do města duněla v jejím automobilu z cédéčkového přehrávače deska Nick Cave and the Bad Seeds. Petra zkontrolovala svou voice mail a telefonovala do Frankfurtu a do Paříže. Její agentura se ucházela v konkurenci o konto firmy Nestlé a před prezentací, která se měla konat následujícího dopoledne, bylo třeba vyjasnit některé podrobnosti. Po ukončení vysoké školy bylo Petře nabídnuto zaměstnání na českém ministerstvu zahraničních věcí, perspektivní místo, takže mohla být Petra jednoho dne velvyslankyní. Ale svedla ji agentura: platem, který byl sedmkrát vyšší. Petra by bývala dala přednost práci ve státní správě, podporování diplomacie než prodeji cukrovinek, jenže plat by nestačil ani za uhrazení činže. Praha je nyní pro Čechy tak drahá, že prostě nebylo volby.

Jak Petra řídila svůj podnikový vůz - novou Škodu Felici GLXi - přes tramvajové koleje a přes řeku Vltavu, snažil jsem se vzpomínat na tu ostýchavou školačku, s kterou jsem se seznámil před osmi lety. Tehdy si vzali její rodiče - pediatr a ředitelka školy - tři dny volno, aby mě mohli provést po Praze. Petra studovala na zkoušky a nemohla chodit s námi, a tak, abych jí ulehčil zklamání, dal jsem jí velkou tabulku čokolády Fruit and Nut, jaké jsem pro tyto příležitosti vozil s sebou. Na konci mé návštěvy mi to oplatila. Dala mi do voskového papíru zabalenou českou tabulku čokolády. Šedivá socialistická tabulka měla více společného s mýdlem než s kakaem, ale na to gesto jsem nikdy nezapomněl.

"Mohu s vámi jít na to setkání," řekla. Požádal jsem ji, aby mě představila majiteli jendoho pozoruhodného "restituovaného" hotelu v Praze, ale byla schopna od zaměstnavatele vybojovat jen dvě hodiny volna. Agentura byla americká a vyžadoval se americký přístup k práci. "Ale budu se muset před obědem zastavit v kanceláři, okej?"

Je obtížné řádně si uvědomit, jak otevřenou se stala česká společnost od roku 1989. Před tím rokem byly konformnost a kolaborace jediným prostředkem, jak udělat kariéru. Děti si vázaly červené pionýrské šátky a chodily houfně do Gottwaldova muzea, věnovaného životu prvního československého komunistického prezidenta. Jejich rodiče zase chodily do Muzea bezpečnosti, s nechvalně známou výstavou disidentských literárních děl (včetně her od Václava Havla a desek Boba Dylana) a s Brekem, vycpaným vlčákem, který chytil šedesát "kriminálních elementů", kteří se pokusili odejít z Československa. Ale nyní mají Češi možnost utvářet své životy, nejsou omezováni byrokratickou vizí své role v dělnickém ráji. Mohou obědvat v Právku, v první restauraci firmy Primeval v Praze, nebo u Molly Malone ("Projděte dveřmi do útulné atmosféry Irska"). Hotel Jalta, který kdysi podíval jen vařené vepřové koleno a moučné brambory, nyní nabízí "jediný stůl teppanyaki ve městě". Ulice voní parfémem, už nikoliv hnědouhelným prachem. Vláda investuje tak mocně do školství, že počet žáků v jazykových třídách, pro hodiny přírodních věd a matematiky se snížil na pouhých patnáct - ano, patnáct žáků. V obchodech je spousta nejrůznějšího zboží, na trzích se prodává čerstvé ovoce, ve zdech jsou bankomaty a v pusách mají Češi tyčinky Mars. Češi už mají všechno, ať to chtějí nebo nechtějí, za předpokladu, že si to mohou dovolit.

Hotel U klenotníka je na tom konci Rytířské, kde je supermarket Tesco. Rytířská je barokní ulice, která byla v devatenáctém století přestavěna v klasickém stylu. Kousek odtud byla v roce 1787 premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Nedaleko se v roce 1969 upálil Jan Palach, student filozofie, na protest proti sovětské okupaci.

"Když jsme poprvé do tohohle domu vešli," vzpomínala Alexandra Brůžková, "bylo ze schodiště vidět do nebe." Chovala se zdvořile a sebevědomě a byla trochu pobavena náhlými obraty historie. "Teď máme pocit, že jsme měli velké štěstí."

Od přelomu století byl tento velký čtyřposchoďový dům - starý měšťanský dům se základy z 11. století - domovem pro extravagantního klenotníka. Pracoval v dílně v prvním patře, zatímco manželka okouzlovala v obchodě v přízemí zákazníky. Pak, jedné noci v únoru 1948, byla budova zabrána, stejně jako většina ostatních soukromých budov v nově komunistickém Československu. Klenotník dostal infarkt a umřel. Jeho manželku odsoudili do vězení na dva roky za zločin vlastnění majetku. Jejich syn spáchal sebevraždu v uranových dolech. Starý dům byl rozdělen na byty, byly do něho nastěhovány čtyři rodiny a čtyřicet let se neprováděla žádná údržba. Podlahy shnily, zdi se prohnuly, polovina střechy spadla.

V těchto temných dobách chodila Brůžková kolem domu a necítila "prakticky nic. Nedokázal jsem se představit, že by nám byl dům někdy navrácen." Dům patřil rodině prvního manžela její matky. "Sovětský svaz byla taková mocnost. Myslela jsem, že je to navždy."

Ale sametová revoluce odvála tuto zločinnou nespravedlnost. Brůžková vyhrabala dekret a budova byla rodině "restituována". "Trvalo to rok, než jsme ji dostali zpátky," řekla mi. "Ale viděli jsme, že je na dobrém místě. Začali jezdit turisté, a tak jsme se rozhodli udělat z toho malý hotel."

Brůžková koupila nájemníkům byty na předměstí, čímž splnila podmínku, aby se vystěhovali. Vzala si obrovskou půjčku - "Panebože, myslela jsem si, jak kdy splatím ty milióny? Bylo to špatné pro duši" - a její manžel, stavební inženýr, řídil opravu domu. "Nedokázali jsme si představit, že by se nám to mohlo podařit. Když jsme poprvé otevřeli, když přijeli první hosté, byl to dobrý pocit."

Jenže pohádkový příběh úspěchu hotelu U klenotníka je výjimečný. V pražské architektuře dnes vládne krize. Ze státem vlastněných nemovitostí bylo 90 procent "restituováno" dřívějším majitelům. Ale staré budovy, které jsou všechny ve velmi špatném stavu, mohou být opraveny jen tehdy, jsou-li na to k dispozici peníze. Velké transparety visí na činžácích, o jejichž návrat se nikdo neuchází, a volají po "investorech a po nájemnících". Investoři sice přicházejí, nikoliv ale, protože by chtěli šířit dobročinnost.

Zlatá Praha je nyní místem velkých podnikatelských příležitostí. Dosud neexistuje žádný systematický urbanistický plánovací rámec. Mezi zdiskreditovanými komunistickými zákony a dosud nevyzkoušeným novým plánovacím režimem zeje mezera. Do této mezery spěchají investoři, chtiví rychlých zisků. Stará budova Koruny, kde se místní lidi dříve zastavovali na levné pivo a na koláč, byla zrestaurována, ale původní nájemníci si už tam nemohou dovolit činži. Přes ulici býval obchod s dětskými oděvy, byl však proměněn v mramorové a neónové obchodní středisko Darex. V Ungeltu, středověkém tržišti, nyní sídlí TGI Friday's a Oscar's American Grill. Obrovská, třpytící se soška Oskara zastiňuje devět set let staré obytné prostory pro otroky, které byly objeveny během renovací. Rodiny jsou vystěhovávány ze svých bytů, kde vládne průvan, dostanou malý byt na předměstí s ústředním topením a jejich staré budovy jsou proměněny v kanceláře, anebo v luxusní byty pro cizince. Střed města se mění: v centrální Praze žije stále méně a méně Čechů.

Ale paradox je, že bez investic by ty budovy prostě spadly. Pražská architektura je neobyčejně bohatá. Praha je barokní klenot, který druhá světová válka téměř vůbec nepoškodila a nezničila ho ani výstavba šedesátých let, protože politický režim byl chudý. Česká vláda má dost peněz jen na restauraci několika klíčových budov. Ostatní se stávají kořistí investorů, kteří mění jejich účel rychlostí, která bere dech. Přivádějí do Prahy trojského koně maloobchodníků a podniků invazivní, hmotařské, spotřebitelské kultury.

Poté, co jsme se zastavili u Petry v kanceláři, jsme poobědvali v Pavilónu, který býval starou vinohradskou tržnicí pro zemědělce. Teď je to nákupní středisko: Levi's Lacoste, Sony, American Express? Výborně, pane. Petřin snoubenec se k nám připojil, voněl parfémem Givenchy, nikoliv opékáním koblih, a okouzloval nás svou nakažlivou dobrou náladou a hlučným optimismem. Řekl nám, že loni v létě navštívilo Prahu více turistů než kdy předtím. Jeho koncese na výrobu amerických koblih vydělává obrovské množství peněz. Kéž by se Praha modernizovala ještě rychleji.

"Tohle staré místo bývalo ruinou," řekl o Pavilónu. Zvlášť se mu zamlouval skleněný výtah. "Dala se tady nakupovat jen zelenina. Teď je to jako Covent Garden v Londýně anebo Les Halles v Paříži, nákupní středisko pro seriózního zákazníka."

"A kde teď nakupují místní lidi?" zeptal jsem se.

"Češi jsou často velmi sentimentální ohledně starých míst. Toto je ale změněná společnost. Lidi teď mají svobodu cestovat do zahraničí."

"Ale když si lidi nemůžou dovolit cestovat do zahraničí, pak je pro ně nákup potravin přece ještě důležitější?"

"Ale je tady přece nové Tesco," odpověděl.

Oběd byl velmi dobrý: polévka z estragonu a červených paprik, guláš ze zaječího masa, a čerstvý zelený salát. Vzpomínal jsem, jak jsem si během své poslední návštěvy, po dlouhých měsících nekonečných vepřových řízků a knedlíků, vyjel na jeden den do Vídně, abych si mohl jednou dát syrový špenát. Účet za oběd byl tak vysoký, že by si ho většina Čechů nemohla dovolit, ale Petřin snoubenec ho zaplatil bez váhání. Měl jsem dobrý rok, opakoval. Kolaborace už dnes v České republice není jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však stále způsob nejlukrativnější. Když jsme se loučili, Petra mi dala dárek, tabulku čokolády. Jenomže to nebylo ani Cadbury, ani Suchard, dokonce ani ne Nestlé, byla to česká tabulka čokolády. Balení bylo elegantní a když jsem později čokoládu ochutnal, byla vynikající.

To, tedy, je onen konec, který potřebuje každý příběh. Nedostal jsem se k tomu, abych si vyzvedl trabanta. Konec konců, nebylo spěchu. Na rozdíl od budov se trabant nerozloží. Cenné věci sice nenávratně zmizí, ale trabant vyrobený z pryskyřice a z bavlny bude existovat navždy, jako nereznoucí památník na zmarněné roky. Ale možná si ho vyzvednu příští měsíc, až se vrátím do České republiky na svatbu. Pozvání mám teď přímo tady u sebe na stole. Obřad se bude konat na Staroměstské radnici. Flotila podnikových škodovek odveze hosty nádherným barokním městem na Václavské náměstí. Recepce se bude konat v podniku Dunkin' Donuts. A Petra hodí hlavu dozadu a bude se smát.