Zachraňte "naši" libru
Zdálo by se, že hospodářská a finanční konference, která se tento týden konala v britském městě Yorku, je poněkud suchou záležitostí, vyvolávající asi tolik vzrušení, jako konvence účetních odborníků. Proto je možná poněkud překvapivé, že se stala scénou bouřlivých protestů.
Stovky protestujících občanů před konferenčním sálem proklínaly evropskou měnovou unii a Brusel obecně. Spálily vlajku Evropské unie a mávali transparenty s nápisy "Zachraňte naši libru". Dovolávali se kolektivního nacionálního "my" v úsilí vyvolat nacionalistickou podporu proti "jejich" jednotné evropské měně, euru. Dokonce si i najali letadlo, které přeletělo nad městem a táhlo za sebou transparent, odmítající jednotnou evropskou měnu. Na první pohled se zdálo, že ten protest je bezdůvodný, neboť současná britská vláda vyloučila, že by se Británie připojila k jednotné evropské měně ještě za života tohoto parlamentu.
Silné protesty proti jednotné evropské měně a proti Bruselu se dají vysvětlit celou řadou nedávných faktorů. Na jedné straně je britská nespokojenost s Evropskou unií způobena dojmem, že Brusel úmyslně zneužívá krize ohledně "nemoci šílených krav" ve snaze ochránit kontinentální zemědělce na úkor britských farmářů. Zveřejnění programu "Agenda 2000" minulý týden bylo také ranou mnoha lidem v Británii, protože zatímco to možná otevře dveře rozšíření Evropské unie na východ, zcela určitě to zavře dveře přístupu k miliónům liber regionální pomoci, kterou britské regiony trpící hospodářskou stagnací dostávají z Bruselu.
Ale příčina nedávných protestů je hlubší. Mnoho lidí v Británii - odvážím se říci, že většina? - se prostě nepovažuje za Evropany.To je zjevné z veřejné debaty o Evropě. Když lidé hovoří o "Evropě", mají tím na mysli kontinentální Evropu. Hovoří o tom, že "pojedou do Evropy", čímž dávají najevo, že nemají pocit, že už v Evropě žijí. Britové se neztotožňují s evropským kontinentem a nedůvěřují Bruselu, že by byl schopen řídit britské záležitosti, i když někteří evropští byrokraté v Bruselu jsou britskými občany.
Existuje mnoho argumentů pro přijetí jednotné evropské měny. Podnikatelské obci se myšlenka líbí, protože, mimo jiné, by to znamenalo méně starostí se změnami kurzů deviz. Širší veřejnost vidí všeobecněji výhodu v tom, že si při cestě do zahraničí nebude muset vyměňovat peníze, ale přesto, stejně jako lidé několika zemí v Evropské unii lůidé zůstávají skeptičtí ohledně jednotné evropské měny.
(Andrew Stroehlein v tomto místě pomíjí jeden důležitý argument euroskeptiků: Rozdílné kursy a rozdílné úrokové míry jednotlivých evropských měn odrážejí rozdílný stupeň ekonomického vývoje a stavu hospodářství v jednotlivých evropských zemích. Bude-li přijata jednotná evropská měna, bude to znamenat, že bude velmi politická ústřední banka, umístěná v Německu, diktovat centrální úrokové míry celé Evropě, bez ohledu na ekonomické odlišnosti jednotlivých zemí. V mnoha oblastech to povede ke zvýšené nezaměstnanosti, protože například ve stagnujících severoanglických oblastech nebudou podnikatelé schopni unést vysoké úrokové míry, diktované ústřední bankou EU z Německa. Dosud různé úrovně hospodářského rozvoje vyrovnávají vzájemně se měnící kursy evropských měn a lokálně, podle místních poměrů určované úrokové míry. Je-li v Británii hospodářská stagnace, úrokové míry jdou dolů a půjčky pro podnikatele jsou levnější, to povzbudí hospodářský rozvoj, atd. JČ)
Lidé se ale většinou příliš nezabývají racionálními argumenty o změnách kursů měn a o nutnosti výměny peněz, když jedou do zahraničí. Odpor vůči jednotné evropské měně a Evropské unii není založen na racionálních argumentech. Odmítání Evropy je niterné. Lidé se velmi bojí nadcházejících monumentálních změn, a britští občané na ně nejsou řádně psychologicky připraveni. Vládne široká nedůvěra vůči celému evropskému projektu.
Ministři v Bruselu jdou s reformami příliš rychle a bez souhlasu občanů. Je zajímavé, že Česká republika projevuje ve veřejné debatě stejnou dichotomii mezi internacionalistickými proevropani a těmi lidmi, kteří zaujímají podezřívavý postoj vůči tomu, co není "naše". V blízké budoucnosti však bude muset mezi těmito dvěma postojí dojít ke srozumění, a to v České republice i v ostatních evropských zemích.
K takovému srozumění může dojít pouze v tom případě, bude-li existovat více demokracie. Evropská unie vyžaduje injekci demokracie velmi naléhavě. Rozhodování v Bruselu by nemělo být dále za zavřenými dveřmy a občany zvolený Evropský parlament by měl dostat větší pravomoci než najmenovaní úředníci, kteří v současnosti v Bruselu rozhodují. Často diskutovaný "demokratický deficit" Evropské unie bude muset být konečně odstraněn, má-li kdy vzniknout smysluplný veřejný dialog mezi energickými zastánci evropského sjednocení a nedůvěřivou širší veřejností. Stručně řečeno, politikové Evropské unie budou muset být občanům přímo odpovědni.
V sobotu otiskl britský list Independent dlouhý redakční článek, v němž požadoval novou evropskou ústavu, která by propojila mocné politiky s občany. Nový ústavní pořádek by měl potvrdit, že lidé jsou v Evropě přímým zdrojem politické moci, a nikoliv jen prostřednictvím svých národních vlád, jak je tomu nyní. Kdyby začali mít řadoví občané přímý vliv na rozhodování ve vedení Evropské unie, asi by to projekt evropského sjednocení trochu zpomalilo, ale byl by to dobře vynaložený čas, protože vznikající Evropská unie by byla pak silnější. Nejde totiž o to, vytvořit novou evropskou totožnost, ale o to, vytvořit novou "Evropu občanů". Toto by byla Evropská unie, jíž by občané mohli důvěřovat, protože by věděli, že se její struktury musejí zodpovídat přímo jim.
Toto všechno dokazuje, že vstup do Evropské unie neznamená pro občany střední a východní Evropy vůbec, že by to byl jakýsi konečný cíl. Jakmile budou občané České republiky v Evropské unii, budou sami aktivně spoluutvářet budoucí tvar evropského společenství. Doufejme, že si uvědomí, že rozšíření demokracie je nutné a budou vyžadovat reformu EU, aby reagovala citlivěji na přání svých občanů.
