Dubček - hrdina či zrádce?
V těchto dnech si připomínáme 30 let Pražského jara. Jak obtížné je hodnotit postavy a události tohoto pokusu o reformaci socialismu, bych si dovolil ukázat na postavě Alexandra Dubčeka.
Po svém zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ Dubček významně uvolnil totalitní atmosféru. Začaly vycházet Literární listy, které přinášely necenzurované informace o zvěrstvech komunistického režimu. Vznikl K 231, který sdružil politické vězně, nestraníci založili KAN, kde se mohli politicky angažovat. Jaro skutečně žilo svobodou, v národě bylo obrovské nadšení (vzpomeňme na majálesy, sbírku zlata, atd.), které nepředčilo ani cinkání klíči v listopadu 89. Alexandr Dubček byl oslavován jako národní hrdina - lidé nosili trikolory a odznáčky s Dubčekovým portrétem.
Naděje a radost neměly dlouhého trvání. 21. srpna 68 jsme byli za noci přepadeni spojenci - vojsky Varšavské smlouvy. Kdy byl to ráno v Praze u Čs. rozhlasu, jasně viděl, že útočníkem jsou jakési mongolské hordy v uniformách Rudé armády. Vojáci polské, maďarské a rumunské armády se účastnili jako statisté, do žádných konfliktů se nepouštěli. Jen ta sovětská zvěř střílela. Celý ÚV KSČ zajali, naložili do letadla a přepravili k Brežněvovi na kobereček. Jistě pod velkým psychickým tlakem a v obavách o osud národa podepsali naši vrchní komunisté tzv. Moskevské protokoly - souhlas s okupací Československa. Bez nejmenší pochyby se tím dopustili ( a A. Dubček jako generální tajemník zvlášť) vlastizrady. Nešlo o život, jak dokazuje postoj MUDr. Kriegla, který nepodepsal - a vrátil se domů živ a zdráv.
Po listopadu 89, snad ve snaze o udržení republiky, jsme na vlastizradu zapomněli a zvolili A. Dubčeka předsedou Federálního shromáždění. Již tehdy jsme si zadělali na neschopnost vypořádat se s komunistickou minulostí. Obávám se, že národ, který neumí nebo nechce pravdivě zhodnotit své dějiny, nebude nikdy schopen vlastní identifikace.
