Třetí cesta na zbývající lodi
Marek Housa ve svém dopise Janu Čulíkovi (BL, 30.4. 1998) napsal zajímavou věc:
"(Uvědomil jsem si), že ani intelektuálská media jako Nová Přítomnost, Listy ani BL nejdou dostatečně hluboko pod povrch problémů. Obvykle vůbec nevysvětlují, proč je cizí názor špatný. Prostě jen popisují, proč ten jejich je správný. Snaží se nepřátelskou ideologii překrýt tou svou. Ale snaží se o to spíše 'hlasitějším křikem', než analyzováním, odhalováním slabin nebo silných míst".
Uvedený citát má dvě klíčová místa - pronikání pod povrch problémů a překrývání nepřátelské ideologie svou vlastní. Pokusím se vysvětlit, samozřejmě jen za sebe, proč se tak věci mohou čtenáři jevit.
Začnu ideologií. Tu je jistě možno definovat různými způsoby. Třeba jako mechanismus, jímž lze proměnit relativní pravdu (někdy až lež) na pravdu absolutní a v jejím rámci pak ospravedlňovat jakékoli jednání - od prosazení nesmyslného opatření až k potlačování odlišných názorů.
Zdá se, že v současném světě začíná politikům svítat a tak i v Kanadě je stále viditelnější odklon od černobílého dělení na pravici a levici k hledání způsobů, jak dané problémy vskutku řešit. Přečtěte si Stroehleinův článek v BL (24.4. 1998) o třetí cestě. V jeho světle vypadá vzájemné fackování některých českých politických stran o to, která je nejpravicovatější ze všech, jako výsměch normálnímu rozumu.
Důvodem pro třetí cestu není náhlé zmoudření politiků, ale Džin, vlastním jménem Globalizace, vypuštěný z nedomyšleně odzátkované láhve. Kam vstoupil, tam stará pravidla přestávají platit. Ještě před několika lety bylo součástí pravicové ideologie, že se stát nemá do ekonomiky míchat, že si trh všechno přebere a občan nejlépe postará sám o sebe. Jenže jedinec najednou přestává mít kontrolu nad svým osudem a je čím dál tím víc vládě na krku.
Kdo by si před několika lety pomyslel, že třeba kanadský ministerský předseda bude organizovat obchodní cesty politiků a podnikatelů do Asie a Jižní Ameriky kvůli zajištění domácí ekonomiky. Sociální programy najednou nejsou socialistickou intervencí do života jedince, ale naprostá nutnost, a tak se i v této oblasti stírá rozdíl mezi levicí a pravicí.
Upozorňování na to, že ve světě existují závažné politicko-ekonomické a sociální problémy a případně naznačovat způsoby jejich řešení - jak to dělají BL a jak se o to snažím ve svých článcích sám - není, alespoň podle mého názoru, překrýváním "nepřátelské" ideologie svou vlastní.
Je ovšem možné, že řada lidí stále žije v představě (přiživované politickou rétorikou), že "pravice" teprve kormidluje bárku bývalého režimu směrem k velkolodi, jež svou velikostí a luxusem zvenku viditelné první paluby slibuje příjemnou plavbu k lepším horizontům. Táž rétorika pak neustále varuje před nedozírnými následky spojenými s případným předáním kormidla levici.
Jenže ta bárka zmizela zhruba ve stejné době jako Berlínská zeď a od té doby jsou všichni na jedné lodi, ať o to měli zájem nebo ne. Pár lidí z naší bárky se těší z luxusu první třídy. Ostatní se po skupinách vydávají na nižší paluby. Kde se nakonec zastaví, a jaké bude jejich cestovní pohodlí, bude záviset na tom, kdy se jejich vůdcové přestanou navzájem pochvalně poklepávat po zádech, přestanou rozfofrovávat svěřené bohatství a začnou se zajímat o to, co se děje se soukmenovci v podpalubí.
Některé myšlenky z mých článků v BL, vzbudily nelibost části čtenářů. Proč? No napsal jsem, že si myslím, že Češi nejsou žádná ořezávatka, že jsme ani za komunistů nebyli společností opic, které lezou po stromech, že jsme se za školství, zdravotnictví a kulturní život jsme se nemuseli stydět, že udržet 40 let plnou zaměstnanost byl jistě úspěch a že stálo zato zvážit, co z toho podržet, co změnit a jak pokračovat dál, když se nám ze zahraničí doneslo, že je předchozí éra u konce. Napsal jsem rovněž, že by bylo zajímavé zjistit, do jaké míry byl teror komunistických vlád reakcí na tlaky zvenčí, (tedy na snahy zničit tradičnímu kapitalismu nepřátelský hospodářský systém) zejména v prvních letech vzniku komunismu v Rusku.
Dovolím si malou odbočku. Kde se najednou všichni ti bojovníci vzali? Dobře, byli bratři Mašínové, kteří to brali tak trochu hákem, a byla poúnorová emigrace, která utrpěla ztráty na majetku i na politické moci a měla tedy pochopitelný zájem na tom, aby se jednou situace zase obrátila zpátky. Kolik ale bylo skutečných bojovníků proti komunismu v Československu řekněme v roce 1968, 1978 a 1988? Tedy lidí, kteří měli konkrétní představu o tom, jak změnit svět k lepšímu a k jejímu uskutečňování se nedostali jako slepý k houslím (neboli "by default", jak by se řeklo tady), tedy díky shodě okolností, mezi něž často patřilo vyloučení z KSČ.
Moje články nestavějí jednu ideologii proti druhé. Nesouhlasil jsem s řadou věcí v komunistickém státě, a proto žiji v Kanadě. Moje vnímání světa ovšem nebylo nikdy černobílé, a tak nevidím důvod, proč bych měl apriori zavrhovat vše v systému z něhož jsem odešel a chválit vše ve společnosti v němž žiji teď. Ideologií se ohánějí lidé, kteří nechtějí vidět a hlavně brání druhým, aby viděli.
Proniknout při psaní pod povrch problémů je jistě důležité, ale mám pocit, že v počáteční fázi je ještě významnější vyvolat zájem čtenářů o danou věc. Před nějakou dobou jsem reagoval na krátkou zprávu BL o prodeji Aera Vodochody firmě Boeing (a jejím partnerům v konsorciu) článkem o tom, jak podobný obchod dopadl v Kanadě. Chtěl jsem vzbudit zájem čtenářů o to, k čemu vláda daňové poplatníky v rámci transakce uvázala. Podle všeho jde o velké peníze, ale nikdo se tím nevzrušoval.
V obecnějším smyslu je uspěch v dostání se pod povrch problému spojen s ochotou čtenářů o věci přemýšlet, reagovat na článek a ptát se. Dobrým příkladem v tomto směru může být třeba otázka budoucnosti zaměstnanosti v příštím tisíciletí (viz BL, 29.4. 1998). To je nesmírně komplexní záležitost, kterou může těžko obsáhnout jeden autor. Je však velmi pravděpodobné, že rozvinutí tématu do "kolektivního" díla čtenářů, novinářů a specialistů na různé obory lidské činosti, povede k tomu, že praxe bude nakonec zcela jiná, než jak ji předvídá zpráva britské Královské komise pro rozvoj umění, průmyslu a obchodu.
Nabízím k úvaze pár namátkou vybraných problémů:
Jaká bude produktivita práce lidí, kteří budou každou chvíli shánět nějaký nový kontrakt?
Jaký dopad bude mít práce doma na stmelení nebo rozpad rodin? Bude víc dětí nebo rozvodů?
Co budou dělat lidi bez práce?
Lze vychovat universální pracovníky, kteří budou schopni dělat cokoli kdykoli bez "zaučovacího období"? (Domnívám se, že v současné době trvá novému pracovníkovi několik měsíců než se dostatečně seznámí s novou pracovní náplní a začne něco produkovat).
Jak se bude oceňovat práce zadarmo?
Jakou roli hraje pracovní kolektiv v produktivitě práce jednotlivce?
A tak dále podle libosti.
Napsal jsem, že jsme všichni na jedné lodi (doufám, že nikoli na novém Titaniku). Dodávám k tomu, že místo, které na ní Češi zaujmou, bude záviset právě na tom, jak rychle se podaří nastoupit onu třetí cestu a v jejím rámci řešit problémy, které rozhodně nebudou s časem ubývat.
P.S. Myslím, že ten kreslený vtip byl od Renčína. Takový vesnický synek říká u plotu mamince: "Usmálo se na mě štěstí, dostal jsem místo druhého houslisty na palubě Titaniku".
