 |
Tvoření českého státuJiří JírovecV Britských listech ze 13.5. 1998 je drobná glosa k tomu, co o udělení milosti dvěma Romům řekl deníku Slovo Jiří Pehe. Podle něj vlastně president zvolil menší zlo, když udělil milost hned (čímž nedal vyšetřovatelům možnost, aby případ vyšetřili). Ušetřil tím totiž státu peníze za nákladné vyšetřování a sobě pozdější kritiku, že výsledky vyšetřování zpochybňuje.
To je zcela nesmyslné a zavádějící tvrzení, protože udělení milosti presidentem ČR nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně správnosti či nesprávnosti závěrů vyšetřování, soudního líčení rozsudku.
Ústava české republiky ze dne 16. prosince 1992 vymezuje pravomoc presidenta v Článku 62 takto: President republiky g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo a zahlazuje odsouzení. Článek 63 pak dodává, že: President republiky dále j) má pravo udělovat amnestii.
Tato formulace je s nepodstatnými změnami v každé z předešlých ústav přijatých od roku 1918.
Ústava z roku 1992 se ovšem od všech předchozích liší Článkem 3, který říká, že Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Tato listina v Článku 36 uvádí, že (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 38 stejné listiny pak praví, že (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Protože platná Ústava České republiky z Listiny základních práv a dohod vychází, lze se domnívat, že každé jednání, které Listině odporuje, je protiústavní a tedy nezákonné. Jinými slovy, práva uvedená v ústavě mohou být uplatněna jen v míře neodporující ustanovením Listiny.
Aplikujeme-li tuto zásadu na fackování v Novém Boru, je zřejmé, že president Havel mohl použít právo dané mu ústavou a zastavit legální proces vedoucí k vyšetřování a případnému postihu dvou občanů, kteří napadli Sládka.
Bude-li ovšem Sládek trvat na tom, že byl poškozen a domáhat se svého práva stanoveným způsobem (viz citovaný Článek 36 Listiny), nejspíš žalobou u příslušného soudu, nemůže president, alespoň podle mého názoru, dělat nic až do doby, kdy soud rozsudek vynese. President by pak mohl trest odpustit nebo zmírnit a případně zahladit odsouzení.
Události kolem Nového Boru hraničí s absurditou. Ředitel Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem pplk. Bohumil Kotas prohlásil (viz BL, 14.5. 1998): "Nevím, odkud prezident Václav Havel, který dvěma Romům, obviněným po novoborské události z vytržnictví a násilí proti skupině obyvatel s rasovým podtextem udělil milost, čerpal informace." Je-li tento výrok autentický, pak je otázkou, na jakém základě učinil president Havel rozhodnutí použít svoje ústavní privilegium.
Ve stejné zprávě BL jsou citováni Jan a Josef Tancošovi. Přišli na Hrad s návrhem, aby byla Sládkova strana postavena mimo zákon. Jednali s kancléřem Ivanem Medkem a jsou s výsledkem jednání "velice a velice spokojeni". Postavit politickou stranu mimo zákon může, jak se domnívám, jen nezávislý soud, a to na základě objektivně získaných a zvážených důkazů. Bylo by jistě zajímavé vědět, s čím jsou oba bratři tak spokojeni a co jim Ivan Medek vlastně slíbil a jak vlastně Presidentská kancelář pracuje.
Pozoruhodné jsou materiály, které vyšly v Právu (13.5. 1998). Podle sdělení dříve jmenovaného pplk. Kotase byla sobotní bitka vyprovokována skupinou Romů, pokřikujících na Sládka v okamžiku jeho příchodu "bílá svině, fašisto a bílý buzerante".
Presidentovi Havlovi se ovšem doneslo, že Sládek jeho ženu sprostě urážel. Že o tom zatím nejsou žádné důkazy, je zřejmě nepodstatné. Má totiž se Sládkem osobní účty, což nepřímo potvrzuje výrokem v rozhovoru s Jitkou Goetzovou: "A vím, proč jsem to udělal tak rychle. Tady nejde pouze o nějaké osobní účty." A pokračuje: "Ten hlavní důvod je jiný. Tato milost a zvlášť její rychlost má svůj politický rozměr. Ti lidé se totiž, podle všech dostupných informací nezastali jakéhosi Vaška a Dáši jako fyzických osob, ti lidé se zastali hlavy státu." Přítomní Romové se tím, podle Havla, identifikovali se státem v němž to nemají snadné a dopustili se tedy státotvorného aktu.
Připustí-li president veřejně, že se jeho soukromé účty projevily, byť jen částečně, v uplatnění jeho presidentské pravomoci, je to na pováženou. Je ovšem otázka, kdo by se tím měl zabývat, protože jediné co v tomto směru ústava naznačuje je to, že president republiky není z výkonu své funkce odpovědný (Článek 54, odstavec 3). Nemělo by to však znamenat, že si může dělat co chce.
Chtěl bych na závěr dodat, že nejde o Havla a Sládka, ale o principiální otázku, jak politik využívá jemu svěřenou moc. Winstonu Churchillovi je připisován výrok, že demokracie je sice mizerný systém, ale musíme ji chránit, protože lepší zatím není. President, který si vyřizuje prostřednictvím úřadu osobní účty, případně dělá fakty nepodložená rozhodnutí, tomuto úsilí nikterak nepřispívá. V této souvislosti je nutné dodat, že jeho zdravotní a rodinné problémy nás sice mohou lidsky dojímat, ale nemohou být omluvou chybných výkonů.
Jiří Jírovec
P.S. Pozoruhodné je, že se poslanci sami, kteří by měli mít ústavu v malíčku, jsou zmateni. Používají termín milost (stejného omylu jsem se dopustil ve svém článku v BL, 13.5. 1998), přestože jej ústava nezná. V daném případě nejde ani o amnestii, protože tu vyhlašuje president podle Článku 63. Použita byla jedna z taxativně jmenovaných možností Článku 62, písmene g, která presidentovi umožňuje nařídit, aby se trestní stíhání vůbec nezahájilo a nebo se v něm nepokračovalo. |
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|