Srovnání: Ekologická politika Unie svobody a Politického klubu
V podmínkách pluralitní demokracie patří k významným možnostem a zároveň úkolům ekologických aktivistů veřejné hodnocení politiky z pohledu životního prostředí. Český Zelený kruh například před volbami zpracovává přehled stranických programů, názorů představitelů stran na různé konkrétní problémy a hlavně souhrn jejich dosavadního působení v parlamentu.
Následující text má trochu jiné cíle. Především zkoumá pouze dva nováčky na naší politické scéně. Zatímco Unie svobody (dále US) měla raketový start, Politický klub (PK) se rodil po mnoho měsíců. V obou stranách jsou známé osobnosti i lidé nově přilákaní k věcem veřejným. Nechceme zde hodnotit ony osobnosti a jejich dosavadní zásluhy či prohřešky. Nezajímají nás volební programy s konkrétními sliby, ba ani postoj k jaderné elektrárně Temelín, ale spíše obecná východiska, vyjádřená v politických programech. Unie svobody zveřejnila svůj program pod názvem Svoboda a řád 9.2. a schválil ho ustavující sněm US v Nymburce. U PK hodnotíme politický program přijatý sjezdem v Národním domě na Vinohradech v Praze dne 29.3.
Společné, podobné a rozdílné
Začněme třeba kvantitativním srovnáním: z 10 tematických oddílů v programu US se jeden jmenuje přímo Člověk a příroda, PK řadí komplex ekologických otázek do jedné z 5 částí, a sice "Kulturní bohatství" (kde tvoří cca polovinu rozsahu). Jen pro zajímavost doplňme, že ekonomiky se dotýká 5 kapitol (z 10) u US a necelé 2 (z 5) u PK.
V obou dokumentech je výrazná snaha o relativně novou osnovu, o ucelenost a hlavně o čtivost. Na první pohled také zaujmou dosud poměrně nezprofanované, byť třeba už poněkud rozmělněné pojmy otevřenost a harmonie (na různých místech).
Než se obrátíme ke specificky "ekologickým" otázkám, zastavme se u toho, co chtějí obě strany dělat pro rozvoj demokratické občanské společnosti. Považujeme ji totiž za nejvhodnější společenský rámec pro kýženou trvalou (skromněji řečeno dlouhodobou) udržitelnost života lidstva na Zemi. Odmítáme tedy autokracii, byť třeba osvícenou, i diktaturu, byť třeba "nazelenalou".
Jako základní etické hodnoty uvádí US důvěru, poctivost a toleranci, PK zase humanistické hodnoty, lidskou jedinečnost a skutečnou solidaritu.
V programu PK chybí titulní pojem US "svoboda", v programu US zase nenajdeme slovo solidarita. Rozpor však není tak vážný, můžeme tam totiž najít poněkud opisné formulace. Pro US je sociální politika "formou komunikace mezi generacemi a sociálními skupinami, nástrojem posilování rodiny a integrace společnosti". Naopak ve společnosti, o kterou usiluje PK, je "skutečným pánem svobodný občan".
"V souladu se směřováním ČR do Evropské unie je nutné vytvořit mnohem větší zákonný, politický a společenský prostor pro neziskové organizace, pro široké samosprávné aktivity občanů při řešení nejrůznějších otázek" (PK). "Životaschopná společnost se sama organizuje v obcích, občanských spolcích, církvích a profesních sdruženích"... (US).
Obě strany obdobně požadují "budování institucí vynucujících dodržování přijatých pravidel" (US), resp. "vytvoření dalších veřejných mechanismů kontroly" (PK).
"Celý veřejný život vyžaduje úplně nový pohled na problematiku menšin" (PK). "Cílem je vybudovat takový systém, v němž jsou zastoupeny a respektovány zájmy nejrůznějších ... menšin" (US). "Opravdová demokracie je ... demokracií pro všední den, která bere v úvahu ... obyčejné lidské problémy" (US). "Stát a tím více společnost se musí zásadně vrátit k otázce lidských práv ... především v praktické ochraně občanů" (PK).
"Nesmírně produktivní, ale i obecně civilizační význam má vzdělání. (...) Stát musí vytvořit podmínky pro kultivaci všeobecného kulturního bohatství ... na prvním místě to platí o vzdělání.(...) Na určitou rehabilitaci čeká v naší společnosti věda" (PK).
"Zásadní význam má rozvoj vzdělání a výzkumu... (...) Stát se nemůže vzdát odpovědnosti ani za dostupnost vzdělání, ani za jeho evropský standard. (...) Skutečným odborníkům musí být dáván prostor k co nejširšímu uplatnění, aby se tak posilovala návratnost nákladů na vzdělání i motivace k dalšímu vzdělávání. Věda, výzkum a inovace musí být pochopeny jako vstupenky mezi vyspělé země světa" (US).
Vcelku je zřejmé, že postoje Politického klubu a Unie svobody k různým mimoekonomickým aspektům společenského života jsou velmi podobné.
Mezi ekologickými aktivisty je integrace ČR do (západo-)evropských a euroatlantických struktur hodnocena rozporně. Stanovisko obou politických stran je však jednoznačné a prakticky totožné: zatímco pro PK je přímo "vstup do Evropské unie a NATO zásadním strategickým úkolem", zároveň "evropská integrace a euroatlantické spojenectví patří k pilířům" pohledu US na zahraniání politiku českého státu.
"Ekologické" kapitoly
Unie svobody:
8. Člověk a příroda
Vědomí, že příroda má hodnotu sama o sobě bez ohledu na okamžitou ekonomickou využitelnost, je důležitou součástí našeho pohledu na svět. Harmonický vztah člověka k přírodě je podmínkou přežití obou. Jsme si vědomi mimořádné a nové odpovědnosti, která spočívá na souáasné generaci, protože to je první generace natolik mocná, že má ve svých rukou osud planety i všech jejích živých obyvatel. Přitom dnešní úroveň poznání jednoznačně říká, že hospodářský rozvoj a účinná ochrana životního prostředí nejsou v nesmiřitelném konfliktu. Příklad mnohých vyspělých států ukazuje, že se mohou vzájemně podporovat, pokud ovšem přijmeme princip takového rozvoje, který zajistí naplnění potřeb současné společnosti bez ohrožení potřeb příštích generací.
Důraz na uchování přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí musí být jedním z klíčových kritérií vytváření hospodářské politiky. Vyžaduje to důslednost v dodržování zákonů, při tvorbě daňové soustavy, v omezování přímých i nepřímých dotací na činnosti, které výrazně poškozují životní prostředí (výroba energie, chemizace zemědělství atd.). Vždy dáváme přednost předcházení negativním vlivům; není-li to možné, pak náklady na odstranění způsobených škod musí nést ten, kdo je způsobil. Úcta a respekt k přírodě se musí stát samozřejmou souáástí života společnosti.
Deklarace vlastní "vnitřní" hodnoty přírody je vskutku převratným prvkem. Jsou na ní vystavěny koncepty výjimečných filosofů, hlubinných ekologů, radikálů, ba extrémistů. Na politické úrovni se o ní v Čechách naposledy mluvilo v roce 1991 na dobříšském setkání evropských ministrů životního prostředí, které svolal Josef Vavroušek. Ostatní kapitoly programu US ovšem hodnotu přírody "samé o sobě" vcelku pomíjejí, pokud nejsou přímo v rozporu (antropocentrismus, západoevropská cesta, prosperita).
Argumentace "příkladem mnohých vyspělých států" je hrubě matoucí. Mnohé vyspělé státy se sice hlásí ke koncepci trvale udržitelného rozvoje, ale ani zdaleka ji nerealizují. Naposledy to přiznalo světové společenství na konferenci OSN konané k pátému výročí tzv. Summitu Země (UNCED).
Z environmentálního hlediska je nesporně velmi šťastná explicitní formulace obecného principu "znečišťovatel platí". Tu kdyby se podařilo vtělit do legislativy, byl by to pokrok například i na úrovni Evropské unie.
V závěrečném odstavci programu US se také sympaticky mluví o "potřebě oslabení spotřebitelského vztahu k životu".
Politický klub:
Kvalita životního prostředí je pro nás minimálně stejně důležitá jako dynamika hospodářského růstu nebo úroveň reálných příjmů. Je jasné, že rozhodující zdroje a příčiny nedobrého životního prostředí budeme hledat v zastaralých technologiích, ale také v zákonech, které jen měkce postihují poškozování ovzduší, vody, přírody, v zemědělství, v územním plánování, které dává přednost automobilům před lidmi, v primitivní spotřebitelské morálce, která se zabydlela u značné části obyvatelstva. Řešení vidíme především v jiné kvalitě hospodářského růstu, v produkci výrobků s vysokou přidanou hodnotou na úkor těžby a zpracování surovin, případně provozování vysoce nebezpečných chemických technologií. Tlak zákonů, norem a kontrolních orgánů se musí znásobit, kultivace veřejného mínění také. Bolestně otevřenou tu zůstává otázka současné architektury a regulačních plánů sídel. Jsme pro okamžité zahájení zásadní diskuse, která by pomohla vyjasnit alespoň základní strategický pohled na řešení, která ovlivní naše životní prostředí na dlouhou dobu.
Také zde nalezneme jednu nápadně radikální formulaci, totiž kritiku spotřebitelské morálky a přiznání, že se týká "značné části obyvatelstva". To je politicky odvážné (až sebevražedné); kritika zleva by to dokonce mohla označit za poněkud elitářské.
Pozornost si zaslouží i žádoucí "jiná kvalita růstu". To je celosvětově progresivní, vcelku neideologický koncept, k jehož zastáncům v Česku patří například Bedřich Moldan, podle vlastních slov "pravicový ekolog". V programu PK zato postrádáme větší důraz na ekonomické nástroje (například daňovou reformu), které při soudobém socioekonomickém uspořádání bohatého Severu představují velmi úáinné prvky všech "zelených" snah.
Ohledy na životní prostředí jsou úspěšně integrovány v celém programu Politického klubu. Výslovné zmínky se jim dostalo v prvních dvou oddílech, které můžeme oznaáit za klíčové: Životní úroveň a Hospodářská politika. Pro tvář české krajiny má velký význam také zvláštní odstavec věnovaný zemědělství. Je nejen proekologický, ale především kvalifikovaný a přitom nepodbízivý.
Politické programy Unie svobody a Politického klubu jsou z environmentálního hlediska nadprůměrné a jejich vzájemné rozdíly nejsou příliš veliké. Snad jsou to první vlaštovky jara, v němž se kvalifikovaná "ekologická politika" stane samozřejmou a důležitou součástí programů demokratických stran. Anebo, ještě lépe, to spolu se jmenováním dynamického ministra Martina Bursíka a jeho působením představuje environmentální rozměr katarze české společnosti po loňské "blbé náladě".
