Jak z dnešních politických průšvihů?
Milé Blisty,
dlouho jsem Vás nečetl a vidím, jak jste vyrostly a přiostřily se! Není divu, když se i domácí situace přiostřuje - asi jako rozbité okno je ostřejší než celé.
Nemohu komentovat nic, protože se věnuji opravdu jiným než dnešním záležitostem (tomu zatracenému vzdělávání, a to je věc zítřka a doby za dvacet až čtyřicet let, až vymřou milovníci nesvobody).
Ale zdá se mi, že naprosto nepříčetný zmatek, anebo zase totální impotence jak v politice, tak v médiích nesvědčí ani tolik o lidech a problémech samých, jako o tom, že se nám známé a dostupné prostředky sebeorganizace (české) společnosti nějak vyčerpaly. Možná však jenom, že ty prostředky, jako jsou svobodná mediální debata, zastupitelská demokracie, běžná slušnost ap., nestačí na vyřešení nebo vyléčení malérů, do kterých se národ dostal svou kolaborací (i tou pasivní) s komunismem. Prostě se rozložily hodnoty a mechanismy, které předtím pomaličku zrály stovky let, a v to počítám i "omyly" předchozích civilizačních kroků, jako byly různé krutosti a hlupáctva (z dnešního pohledu).
Upalování čarodějnic na samém konci středověku bylo také jednak příznakem právě rozpadu středověkého obrazu světa, a nikoli typickým příkladem ani samozřejmým důsledkem náboženského světa. Jednak však se tehdy leckomu hodilo někoho upálit, aby zchramstl jeho majetek, a jednak se také při rozpadu křesťanských hodnot zase zdvihla už potlačená přírodní tendence lidské society k pověrám, k magickému chápání světa. Tyhle tlaky dohromady pak vydaly výsledek - obviňování a upalování čarodějnic.
Píšu to tady proto, že dnešní nehoráznosti v televizi, politice, hospodářství, vůbec v životě společnosti mohou být taky hlavně projevem rozpadlých hodnot a mechanismů, a možná se to nedá poslepovat.
Je tedy vůbec nějaké východisko? Zdá se mi, že civilizace si vždy hledá nějaké alternativní cestičky v maléru: na divošské kmeny na začátku starověku platilo svazování jejich pudů skrze rituály, mýty, docela zbytečné předpisy, při jejichž dodržování nezbýval prostor k divokým akcím meziosobním nebo skupinovým. Pak se rituály pomalu proměňovaly v kulturu ve smyslu "estetizovanou kulturu" - důležité příkazy se plnily proto, že bylo krásné je plnit a hnusné je neplnit.
Hranice ovšem jsou neostré, neběží v čase, ale v jedincích. Čím svobodnější a rozmanitější je civilizace, tím individuálnější je prostor každého člověka a jeho možnost zůstat divochem, stát se čarodějem, umělcem, svobodným občanem.
Problém novodobých států je v tom, že počty zástupců těchto velmi různě žijících a různě se chovajících lidí se vyrovnávají, ale těch svobodných a zodpovědných je pořád ještě málo na to, aby určovali běh civilizace, a těch divokých pořád ještě moc, takže se dějí věci podle jejich - divoce.
Navíc se zmnožuje osobnost člověka: zcela evidentně jsou někteří slovutní vědci hrubiány v soukromém životě, mezi intelektuály je stejné procentu zneuživatelů malých dětí jako mezi hrubci, mezi prostými lidmi narazíte na velmi ušlechtilé případy.
Divokost, rituál, rozum jsou v jednici pomíchány různě, a protože vnější mantinely (slušnost a ostuda, strach ze spravedlivého, soudního trestu, možnost dobrat se poctivou prací úspěchu, slávy, cti) byly rozbořeny nebo diskreditovány válkou a komunismem, projevují se jedinci dost nekontrolovaně - bez sebekontroly.
Myslím, že proto je u nás tolik korupce, lži, obrácených kabátů, tunelovaných podniků. Ale taky je proto málo radosti - ty zisky z krátkých perspektiv neplodí pocit životního štěstí, a je možné, že už žijí generace, které nikdy dlouhodobý pocit štěstí a pohody v duši neznají. Takoví lidé se pak ovšem nesnaží něčeho takového ani dobýt, neznajíce to.
Je to poněkud bolestivé, ale možná je v lepším případě dnešní období tréninkem na svobodu. Společnost si musí ochutnat její různé podoby a důsledky, musíme si jako národ vyzkoušet, jak nás bude pálit, když nepomůžeme na ulici napadenému, protože se rozbují násilnictví, musíme zakusit, aby nám vládli námi volení slibotechnici, a musíme si pak užít té bídy. Není ani jisté, že tím v dostatečném počtu kusů zmoudříme, protože k zmoudření bychom potřebovali sebereflexi, kritiku, a tu nám zblbělá média umožňují budovat jen nedostatečně.
Pořád si myslím, že z tohoto uzavřeného kruhu historických průšvihů se nedá dostat "zásahem", revolučním úkonem, protože otáčení kruhu průšvihů zamaže dílčí úspěch bahnem celkové krize.
Proto si myslím, že není jiné východisko než vymřít a předtím se aspoň cílevědomě věnovat tomu, abychom nestihli skrze školu a vzdělávání vtlouct do svých dětí to hlupáctví, které nám kazí život.
Kdyby se aspoň ze školy stala neškodná instituce, bylo by to lepší než to, jak slouží dosud. To není na urážku dobrých učitelů, a možná ani dobrých úředníků: oni se snaží poctivě, ale nemůže se jim to podařit v režimu státu a školy, který není zaměřen na výchovu neohroženě svobodných a zodpovědných občanů, nýbrž kterému jde vysloveně o to, aby "nám nevyrostli zbojníci", aby se děti naučily poslušnosti a kázni.
To, co mě odvádí od zájmu o dnes probíhající maléry veřejného života, není "jak naučit děti poznávat hlavonožce a určovat druhy zájmen". Ten malér spočívá v tom, že Čechy ještě ani nenapadlo, že škola se má stát jejich nástrojem proti hlupákům, proti voličům demagogie, i proti našemu vlastnímu už zabudovanému omezenectví.
Takto pochopená instituce (nejen školská) by musela zůstat věčně otevřená: jejím cílem nemůže být předpisově naformátovaný spotřebitel státu. To, co z ní vyjde, musí být pořád velký problém - každý absolvent bude jiný, nevíme, co se od něj dá čekat. To jediné, co škola musí, je dávat co nejlepší příležitosti, nabízet cestu k svobodě co nejlákavějšími cestami, aby byla státní nebo soukromá investice do vzdělávání dítěte i dospělého co nejefektivnější. Ani dneska nevíme, co od zpucovaných a přece protivících se absolventů základní školy nebo od vzpurných a školou otrávených učňů můžeme čekat.
Zaplnil jsem spoustu místa řečmi o škole místo debatou o politice. To proto, že politika, ač nevyhnutelná, je záležitost patrně "odkecaná", třebaže moc nevíme, čím ji úspěšně nahradit. Naopak ve vzdělávání se mi jeví cesta ke SVOBODĚ jako otevřená a s trochou nadlidského úsilí i zvládnutelná.
Pokud kdo dočet až sem, a má pochybnosti o tom, že právě svoboda je dneska problém českého národa, pak ho ujišťuju, že právě svoboda. Právě to, jak na ní lidem u nás minimálně záleží, jak ji nepovažují za bezpodmínečnou nutnost pro řešení dnešní národní krize, právě to mě přesvědčuje, že jsme velmi daleko od toho řešení, a že má cenu se o něm bavit leda s nejmenšími.
