Nemilosrdné lekce z pravidel podnikání
Pod tímto titulkem, byť v jednotném čísle, byla ve Slově (21.5. 1998) otištěna glosa Matěje Štětky o spojení firmy Shell se Slovnaftem za účelem získání kontroly nad čerpacími stanicemi Petra. Její autor mimo jiné píše: "Domněnka, že zahraniční spoluvlastník (českých rafineérií, poznámka JJ) sám od sebe zajistí jak investice, tak strategickou obchodní politiku se ukázala jako velká chyba".
Podobnou zkušenost udělaly se strategickým partnerem ČSA. Jejich vicepresident, Jiří Průša v rozhovoru pro Právo (10.3. 1998) řekl: "Příliš je ještě živá špatná zkušenost s partnerstvím s Air France, které v roce 1993 České aerolinie přivedlo do historicky největší ztráty - 1.5 miliardy korun. Po odchodu Francouzů se hospodaření Českých aerolinií rok od roku zlepšuje a loni podle předběžných výsledků skončilo ziskem před zdaněním 100 až 110 miliónů.
Pozoruhodná je i Průšova odpověď na otázku, zda není na škodu, že ČSA dosud nebyly zprivatizovány: "Nijak nás nemrzí, že většinu akcií drží v Českých aeroliniích stát. Děláme totiž nezávislá rozhodnutí a stát nám do toho příliš nemluví". O tom, zda k privatizaci dojde, rozhodne podle něj vývoj politické situace v ČR (zvýrazněno mnou).
Povšimněme si, že nikoli ekonomické hledisko, jež by dávalo nějaký smysl, ale ideologie má rozhodnout.
Lekcí z podnikání je nepochybně velká řada a velkou šanci na zařazení do této galerie pochybné slávy má i spojení Boeingu s Aerem. Vracím se k této záležitosti, protože Boeing 3. 6. oznámil, že koncem roku 1999 uzavře svou torontskou filiálku, čímž se opět dostal na první stránky kanadských novin.
Tentokrát jde o továrnu se 2000 zaměstnanci, kterou získal v rámci fůze s firmou McDonnell Douglas v roce 1996. Podle Boeingu je tento krok nutný v rámci restrukturalizace. Továrna vyráběla dopravní letadla DC-9 a v poslední době transportní MD-11, které údajně nejdou příliš na odbyt.
První reakce kanadské strany zabírá široké spekrum názorů od prostého "They (Boeing) do not give a shit about Canadian workers" ("Naprosto serou na kanadské dělníky") přes spekulace, že jde o potrestání Kanady za to, že před časem koupila evropské Airbusy místo Boeingů až po smířlivou nabídku odborů, že jsou ochotny přijmout zmrazení mezd na tři roky (jde-li v první řadě o peníze).
Objevily se i požadavky, aby zasáhla vláda, podobně jako v případě firmy De Havilland. V této souvislosti kanadská CTV 3. června uvedla, že 300 miliónů dolarů vynaložených na záchranu DeHavillandu provinční vládou již bylo splaceno i s úroky a že De Havilland, který Boeing opustil, velice prosperuje pod jiným majitelem.
Situace s De Havillandem ovšem byla jiná v tom, že politikové měli máslo na hlavě - šlo o špatně provedenou privatizaci. Firma Douglas byla soukromá a tak nejde, z čistě politického hlediska, o žádnou pohromu, ale o běžnou záležitost tržně ekonomické společnosti. Současná provinční vláda se tedy nehodlá angažovat.
Poslední operace firmy Boeing potvrzuje, jak se zdá, výše uvedený výrok Matěje Štětky a tím obavy o kvalifikaci odborníků, o jejichž dobrozdání se česká vláda opřela při svém rozhodnutí o kapitálovém vstupu Boeingu do Aera.
Ještě větší obavy je třeba mít o kompetenci samotných ministrů a jiných politiků v celé věci zaangažovaných.
Josef Lux (KDU-ČSL) podkladové materiály interpretoval takto (cituji z Práva, 1.4. 1998): "Nepodpořil jsem vstup Boeingu do Aera Vodochody, protože garance státu je opravdu mimořádně vysoká. To by se našim podnikům podnikalo, kdyby měli takový přístup státu". Podle stejného zdroje řekl místopředseda hospodářského Miroslav Grégr (ČSSD), že to je pro vládu ČR ostuda. Podmínky vstupu prý byly ve výběrovém řízení jednoznačně stanoveny, ale vláda podlehla vyjednávačům Boeingu, čímž udělala z výběrového řízení frašku a znevýhodnila ostatní uchazeče.
Jsou tito dva politikové hlupáci, kteří nevidí, jak skvělý ten "deal" s Boeingem je a přihřívají si svoji polívčičku, nebo mají pravdu a v české vládě je něco shnilého?
Ministr obrany Lobkowitz (US) a předseda parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas (ODS) se naopak shodují v tom, že Boeing sice minimálně riskuje materiálně, ale je v jeho zájmu nepřijít v Evropě o pověst.
Mají pravdu nebo jsou to hlupáci, kterým nedochází, že v současném světě se pověst dá skrýt za všemocné restrukturalizace? Posledně jmenovaní politikové mají ovšem naprostou pravdu, že Boeing nic neriskuje. V podniku s hotovým a pravděpodobně docela prodejným výrobkem (L-159) se to dá s garantovanou miliardou v kapse do roku 2008 nějak překlepat.
Předseda představenstva Aera Vodochody se připojil mezi optimisty svou odpovědí na otázku, zda se neobává, že jeho podnik skončí stejně jako De Havilland. Dřív než budu citovat jeho odpověď (viz Právo, 13.5. 1998) chci zcela upřímně napsat, že nemám větší přání než to, aby tento člověk byl geniem podnikání. Jaroslav Borák totiž řekl: "Neúspěch Boeingu v této firmě byl asi jedním z důvodů, proč tak odpovědně přistupoval k jednání o vstup do Aera a proč jednání (a získání horentního garantovaného úvěru, poznámka JJ) trvala tak dlouho. Myslím, že jako partner je pro českou vládu tím nejlepším garantem, že nikdy nedojde k situaci, že by ČR musela za Aero některé z poskytnutých záruk zaplatit."
Jiří Jírovec
PS Zmínil jsem se o spekulaci, že chystané uzavření továrny v Torontu může být odvetou za nákup (pro Air Canada) patrně výhodnějších Airbusů. V případě Aera mohou vládní garance představovat vítanou páku pro Boeing, abychom ještě rádi kupovali jeho výrobky.
Dodávám, že nejde o to, zda s někým spolupracovat nebo ne, ale za jakých podmínek. Případ firmy De Havilland v tomto směru naznačuje, že nalezení vhodného partnera je pro úspěch klíčové.
Fakt, že se vláda rozhodla pro Boeing a ne pro British Aerospace (který neměl žádné další požadavky) a dodatečně podlehla nátlaku Boeingu na finanční požadavky, vrhá na celou situaci velmi podivné světlo. Tímto vývojem by se měla zabývat Poslanecká sněmovna, jíž je vláda za svou činnost zodpovědná.
