Ondráš podotýká:
K té naší politické kultuře obecně a k financím zvlášť
Bohumil Hrabal kdesi - tuším v Tanečních hodinách pro pokročilé - napsal: "Vítězství se sestává ze samého bití," což lze interpretovat také tak, že moudříme a sílíme díky svým prohrám a špatným zkušenostem. Kéž by tomu tak bylo i v našem politickém životě, kde o špatné zkušenosti nebyla a není nouze.
Někdy mám však pocit, jako bychom nechtěli nahlédnout příčiny, podstatu a pravou povahu našich chyb a omylů v ostrém světle, aniž by tyto byly zahaleny mlhou výmluv a zdeformovány podujatými brýlemi politického stranictví. Takovým přístupem se pak vystavujeme nebezpečí, že naše chyba zůstane bez reflexe a následného poučení, což zvyšuje pravděpodobnost recidivy chyb a omylů.
Co mám konkrétně na mysli? Především známé aféry s financováním politických stran - falešnými sponzory ODS počínaje, přes tajemné dárce z Panenských ostrovů ODA a Bamberskými námluvámi ČSSD konče. A kdybychom měli být důslední, zcela určitě by se vyšťouralo něco i v KDU/ČSL, o vnitrostranické plutokracii republikánů nemluvě.
Sleduje-li člověk veřejné diskuse o těchto aférách, na první pohled by se mohlo zdát, že jde vlastně jen o to, jak které stranické špičky se do nich "namočily", jak která strana má větší vinu, jak to zaonačit tak, aby na té druhé straně ulpělo více bláta než na té vlastní.
Výměna argumentů: "o našich kontech v zahraničí se mluvilo, ale nic jste nám nedokázali" (ODS), a "do Bambergu jsme sice jeli, ale nakonec jsme žádnou dohodu neuzavřeli, navíc někdo padělal naše podpisy" (ČSSD), má z hlediska reflexe daného činu téměř nulovou hodnotu. Místo toho, aby se věcně hodnotila nebezpečnost podobných praktik pro demokratický politický systém, vyskytují se snahy zjištěná fakta zlehčovat, případně odvádět pozornost jinam, třeba i poukazy na "temné síly usilující o destabilizaci našeho demokratického vývoje."
Takovou praxi lze možná pochopit u politiků, kterých se to týká, nicméně od médií bych očekával jiný přístup. Například takový, při němž by se kladly zásadní a základní otázky, jejichž odpovědi by ukázaly na nehoráznost, nemravnost a nebezpečnost odhalených politických praktik.
Například: "Proč existují v demokracii politické strany? Jaký je jejich účel, z něhož by měly vyplývat normy jejich chování?" Nebo: "Co je hlavním úkolem a funkcí politika?"
Stoupenci sociálních demokratů často poukazují na to, že na rozdíl od ODS, která zhřešila, což prokázal i následný audit, oni si žádné peníze od žádných záhadných dárců nakonec nevzali, a tudíž jim nemá být co vyčítáno. Zvláště když odhalení Bamberských jednání bylo politicky účelové a provázeno falsifikáty.
Já si ovšem myslím, že to nic nemění na skutečnosti, že i tak se mají sociální demokrati za co stydět. Neboť politické strany jsou tu především od toho, aby zastupovaly zájmy svých voličů, kteří jim a jejich politickým programům odevzdali svůj hlas. Právě proto je nehorázné, jestliže tyto strany byly či jsou ochotné svůj mandát, získaný na základě důvěry těchto voličů, zašantročit tomu, kdo jim lépe zaplatí.
To je ten pravý morální debakl Bambergu, na kterém nemění nic skutečnost, že nabízené peníze nebyly využity a protislužby nebyly poskytnuty, na rozdíl od ODS, jejíž účetnictví naznačuje, že podobné věci se zde běžně dály.
Na celé záležitosti mne zaujala rozdílná reakce pánů Zemana a Machovce. Zatímco Zeman nešikovně zatloukal, Machovec o akci hovořil bez větších zábran. Já si to vysvětluji tím, že na rozdíl od Miloše Zemana, který si asi uvědomoval nepřípadnost své návštěvy v Bambergu, pro mladšího Machovce bylo jednání v Bambergu pravděpodobně něčím zcela normálním a legitimním, něčím, za co se není třeba stydět.
A právě tady vidím nebezpečí spojené s nedostatečnou analýzou zmíněných afér politických stran. Je třeba přesvědčit veřejnost a zvláště mladou generaci, že některé praktiky našeho života - a to nejen politického - je třeba odstranit, bez ohledu na to, která strana bude u moci, a to nejen proto, že jsou ve vyspělých demokraciích pokládány za nesprávné a morálně odsouzeníhodné, ale především proto, že jsou z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní. Proč? To by vyžadovalo jeden zvláštní komentář.
Problém vidím také v tom, že nikomu se nechce jít až k historickým kořenům nestandardního financování našich politických stran, na které si tak snadno zvykli zvláště ti, kteří svoji profesi politika nechápou jako službu veřejnosti, ale jako živnost, případně členství ve společnosti s ručením omezeným, jež slouží prioritně jejich osobnímu zisku.
Byly to právě polistopadové revoluční doby, kdy na zelené louce, lépe řečeno, na čtyřicet let vyprahlém úhoru naší politické scény, začaly v nestandardních podmínkách klíčit zárodky standardní politické demokracie. To klíčení bylo kropeno také příspěvky ze zahraničí. Nevím, proč všichni tak cudně mlčí o tom, že po listopadu 89 do naší země proudily prostředky nejrůznějších zahraničních veřejných institucí a nadací na podporu našich nově vznikajících politických subjektů, které - na rozdíl od dobře zavedeného komunistického aparátu a stran bývalé Národní fronty - musely začínat zcela od nuly.
Domnívám se, že není za co se stydět, a pokud se o tom nehovoří jenom ze strachu, že by toho mohli využít komunisté pro své spiklenecké teorie, pak si myslím, že ten strach je zcela zbytečný. Ano, po listopadu až do prvních svobodných voleb v červnu 1990 zde vznikla mimořádná situace, takže není divu, že byly využity i některé mimořádné prostředky. (A jen tak mimochodem - právě komunisté mají nejméně co komu vyčítat, když to byli právě oni, kteří po desetiletí udržovali svými penězovody při životě ministrany, jejichž životaschopnost - na rozdíl od nových stran postkomunistického světa střední a východní Evropy, jež si získaly podporu podstatných voličských segmentů - skončila v okamžiku vyschnutí těchto zdrojů.)
Zřejmě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že o stranických financích se nechce mluvit asi ŽÁDNÉ politické straně, neboť každá z nich má nějaké to máslo na hlavě. Ale to neznamená, že by se na ten problém měla hodit tlustá deka mlčení. Přinejmenším bych očekával po volbách hlasité a zřetelné distancování se od minulých praktik, které by mělo zaznít z každé politické strany i za cenu toho, že jí (nebo někoho) to bude něco stát.
Jedině tak se vyšle směrem k občanovi a ke světu signál, že naše politika se posunula zas nějaký kousek od Divokého Východu k Civilizovanému Západu. Jedině tak lze získat naději, že se podobné praktiky znovu neobjeví, byť s jinými účinkujícími v hlavních rolích.
V této souvislosti mě napadá - co kdyby takhle média opustila zmapované pole Bamberské aféry a pro mne, jako pro občana, zjistila, kde konkrétně se náhle vzaly peníze na zaplacení všech daňových dluhů ČSSD? Neustálá blízkost pana Šloufa u předsedy Zemana, toho Šloufa s jeho známými styky na podnikatelskou sféru, ve mně vyvolává nepříjemný pocit. Jsou ti sponzoři transparentní? Nebo jenom zase kryjí někoho, kdo tiše čeká v pozadí na budoucí protislužby?
Ondráš
