Britské listy

Marek Housa použil ve svém zajímavém článku (BL, 17.6. 1998) o zastaralosti postojů Jana Sokola strašidelnou, byť v současné době populární myšlenku: "Školáci jsou výrobek, jeho odběratelem je trh pracovní síly."

Domnívám se, že otrocké přizpůsobování školství (zejména základního) trhu pracovní síly je to nejhorší k čemu může dojít a že na roli školství (v celoživotním) vzdělávacím procesu je třeba pohlížet nikoli v kontextu bezprostředních potřeb trhu, ale v kontextu civilizační úrovně roku 2000. Než tuto myšlenku dál rozvinu, musím zdůraznit, že vycházím z kanadské reality, která není, a jak pevně doufám nebude, shodná s evropskou a potažmo českou. Musím rovněž zdůraznit, že mi nejde o detaily, ale o celkovou situaci, k níž daný trend vede.

Trh pracovních sil často potřebuje jen velmi malou část z toho, co je z "vědění" k disposici, a to i v případě, že zůstaneme "jen" u základního vzdělání. A tento rozdíl, troufám si říct, s technickým rozvojem takměř paradoxně vzrůstá.

Uvedu malý příklad, který není zdaleka tak extrémní, jak by se na první pohled mohlo zdát: Zajdete do kanadské restaurace, něco si dáte a platíte. Obsluhující osoba (kvůli politické korektnosti nepoužívám označení servírka), která by ještě před rokem odnesla vaši kreditovou kartu k velké kase, vytasí od opasku jakousi krabičku a provede zkasírování bezdrátově přímo od stolu. Je to high-technology, tedy pokrok, který ovšem na obsluhu neklade žádné přehnané nároky. Ta musí umět trochu číst (hlavně číslice), pochopit, že kartu jest jí protáhnout mašinkou lícem k sobě a trefit několik čísel na klávesnici. Nemusí ani umět psát (podpis se požaduje jen od zákazníka) ani počítat. Nemusí vědět jaké je hlavní město Kanady (natož že někde ve světě je Praha), kdo je ministerský předseda, která strana je u moci. Nemusí vědět a umět takměř nic. Ještě tak neztratit hostovu objednávku cestou ke kuchyni, nevybryndat pivo (pokud mají točené) a neupustit podnos s jídlem.

Je zcela evidentní, že nárok trhu pracovní síly na vzdělání je v tomto případě velmi nízký, protože potřebuje jen zlomek toho, co by měl vědět každý člověk, dosáhnuvší věku v němž může roznášet pivo v hospodě.

Neméně důležitá je v dané souvislosti i další věc. Ona krabička v rukou obsluhující persóny totiž vytváří dojem, že ten pokrok několika primitivními operacemi sama tvoří. A okolí má sklon tomu věřit.

Je to stejné, jako když děti sedí doma u počítače a rodiče se na ně se zalíbením dívají, jak jsou zdatné, přestože v mnohých případech by stejné úkony zastal cvičený šimpanz. Žijí v iluzi, že se jim před obrazovkou rodí budoucí genius (dělá přece něco, o čem se jim ve stejném věku ani nesnilo), přestože je daleko pravděpodobnější, že nepůjde o víc než polovzdělance.

Opojeni technologií přestáváme vidět, že i mozek má paměť a schopnost třídit informace a zanedbáváme jeho zatěžování. Vložit do paměti něco trvalejšího (naučit se něco nazpamět) se považuje mezi učiteli za tabu.

V šesté třídě jsme měli zeměpis světa a na něj takového pomenšího pána, který o přestávkách kouřil doutníky, a típnuté je pak zapomínal tam kde zrovna učil. Doutníky zřejmě byly drahé a tak náš zeměpisec pravidelně pověřoval některého žáka, aby ještě použitelný vajgl na minulé štaci vyhledal a na další přinesl. Dobrovolníků bylo vždy dost, protože osmiletka v Hodkovičkách byla tehdy rozmístěna v několika značně od sebe vzdálených vilkách. Zbytek třídy pan učitel Kot mezi tím trápil takovými věcmi jako jsou slepé mapy. Zakreslit do nich třeba africké státy a jejich hlavní města. Nebo Alpy a Pyreneje. Souhrně vzato, poskytl nám vedle rozptýlení i docela slušné základní vědomosti.

Moje dcera zavadila o zeměpis v sedmičce - v rámci jakéhosi pofidérního předmětu. Přišla domů s projektem Keňa. Sesumírovala něco z knížek z místní knihovny a encyklopedie na CD-ROM. Vytiskla pomoci barevné tiskárny fotografii žirafy a přepsala text na počítači. Vypadá to skvěle, bohužel pouze na pohled. Odevzdáním práce se patrně na celý život rozloučila s Afrikou, naprosto nedotčena tím, že v ní je třeba Maroko nebo Pobřeží slonoviny, Nil a Sahara. Nejspíš dostane jedničku, protože už zvládla technologii takových projektů. Hi-technology zde ovšem zakrývá nevzdělanost a polovzdělaným učitelům už ani nepřijde, že by to mohlo a mělo být jinak.

Návod k použití technické pomůcky zde nahradil znalost samu. Informace, kterou dala dohromady, nemá žádnou návaznost na nic před tím ani potom, a tak zapadne s odevzdáním úkolu.

V obecné rovině se tak základní vzdělání nahrazuje základní nevzdělaností. S překvapením se pak zjišťuje, že "produkty" školy začasté neumějí ani to málo, co od nich potřebuje pracovní trh. (Mezi nejostudnější patří to, že nekteří studenti na universitách mají potíže se čtením a psaním). Ve snaze o nápravu se pak hledají nové, tak nějak modernější přístupy, které většinou základní vzdělání jen dále rozmělňují, takže jeho držitelé začínají být obecně k neupotřebení.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že fakt, že na severoamerických universitách lze najít vynikající profesory i studenty, nemá nic společného s tím, jak zde vypadá základní a střední školství.

Místo návratu k základnímu vzdělání, na němž lze (většinou velmi snadno) dotvořit to, co pracovní trh požaduje, se v rámci "modernosti" neustále vytlouká klín klínem. Typickou ukázkou z kanadského prostředí je výuka francouzštiny jako druhého jazyku. Učit se slovíčka a gramatiku (tu možná řada učitelů stejně neovládá) je zjevně přežitek. Dělají se tedy jen zábavné věci, které žáky posléze dovedou k přesvědčení, že tento jazyk je stejně k ničemu a že je lepší držet se angličtiny. Zase, v rámci modernosti byl odvržen základ a výsledek tomu odpovídá.

Nemohu si na tomto místě odpustit poznámku, že o základu, jaký měli třeba absolventi prvorepublikového gymnasia nebo reálky, se tady může lidem jen zdát a že s ním by neměli pražádný problém reagovat na požadavky trhu pracovních sil.

Kvalita jejich vzdělání jistě souvisela s kvalitou učitelů. Chtěl bych v této souvislosti reagovat na to, co o prestiži učitelského povolání řekl Václav Klaus v rozhovoru pro Literární noviny (BL, 12.6. 1998) a platech učitelů Marek Housa (BL, 17.6. 1998).

Klausův výrok je pozoruhodný tím, že si plete prestiž učitelského povolání se zájmem o studium na učitele. Podle jeho představy by se totiž muselo neuvěřitelné prestiži těšit v Kanadě povolání příručích v obchodě. Podle deníku The Ottawa Citizen z 12. června 1998 stálo ve frontě na 140 míst v nově otevřeném supermarketu v Kitcheneru asi 2000 lidí. To je poměr 14:1 - tedy o hodně víc než Klausem uvedeného poměru zájemců o učitelské studium (5:1).

Prestiž učitelského povolání (velká v očích veřejnosti za první republiky) souvisela s kvalitou učitelů a ta zase odrážela skutečnost, že šlo o výborně placená místa (mluvím o středoškolských profesorech), z nichž se šlo do pense s plným platem. Vidina společenského uznání, ekonomického zajištění a v neposlední řadě i možnost věnovat se "soukromé" vědecké práci nepochybně přivedla do školství mnoho vynikajících odborníků, na něž naše rodiče a prarodiče s úctou vzpomínali. O tom, jak bylo místo středoškolského profesora ceněno v rámci pracovního trhu svědčí dopis, z pozůstalosti mého otce, v němž profesor KU (tuším, že se jmenoval Wenig) odpovídá na jeho žádost o místo nehonorovaného asistenta na Přírodovědecké fakultě KU (volně citováno): Pane kolego, Vaše žádost mě velmi těší. Zvažte prosím pečlivě, zda se opravdu chcete vzdáti zajištěné existence, kterou Vám přináší místo profesora na břeclavském gymnasiu. Uvědomte si rovněž, že i tam můžete pokračovati ve své vědecké práci za podmínek lepších, než jaké Vám mohu nabídnouti.

Marek Housa se silně mýlí, když píše: "Plat ať mají učitelé průměrný, nikdy tomu nebylo jinak". Bývalo tomu jinak. Plat (a další podmínky) by měli mít učitelé takový, aby tato profese přitahovala ty nejlepší z nejlepších. Řeči o tom, že povolání je vlastně poslání a že tedy nezáleží na penězích, k ničemu nevedou.

Nemá-li české školství dopadnout jako kanadské, musí se rovněž vyvarovat chyby jíž je nahrazení tvrdé práce fenoménem, jemuž se zde říká zábava neboli fun. Je to na hlavu postavený Komenský a jeho škola hrou.

Jiří Jírovec

PS Omlouvám se Marku Housovi za vytržení dvou citátů z jeho článku. Přečtěte si jak je rozvádí on.