Ještě o úrovni našich vysokých škol
Radikální kritikové se často vyznačují tím, že víc píší než čtou. Neptají se, neboť vědí předem. Články pana Aviezera Tuckera, vycházející z velmi omezené zkušenosti, vyvolaly ostrou, ale přece jen užitečnou polemiku. Jeho poslední článek (Znovu o akreditačních komisích) obsahuje zase dost nepřesností: tak akreditační komise je podle zákona pouze jedna a kdyby byl p. Tucker četl jen o několik paragrafů dál, dozvěděl by se, že se její činnost neomezuje na počáteční schválení studijních programů, ale že má upozorňovat na nedostatky, případně doporučit omezení až odnětí akreditace, což (zatím v jediném případě) už také učinila. Neznám prof. Savila, kterého p. Tucker cituje, ale obdivuji odvahu, s níž vyslovil svůj zničující úsudek o olomoucké katedře. Jak k němu dospěl? Četl třeba filosofický slovník, který tato katedra v roce 1995 vydala? Ne že by neměl své slabiny, ale o "neschopnosti" rozhodně nesvědčí.
Pan Tucker se rád dobývá do otevřených dveří - tak členy Akreditační komise byli od počátku i zahraniční vědci a třeba současného hodnocení lékařských fakult se jich účastní značný počet. Rád s ním však souhlasím v tom, že po období prudké expanze (počet vysokoškolských studentů vzrostl za posledních šest let o 80%) je nejvyšší čas věnovat hlavní pozornost úrovni a kvalitě. To je ovšem úkol daleko obtížnější: kdo a jak ji má spolehlivě zjistit? Množství studentů, kteří vyjíždějí na Západ, a učitelů, kteří přednášejí tam i zde, dává příležitost k zajímavým srovnáním. Stále tu však existují i jazykové bariéry. Řada studentů sice přichází ze středních škol lépe jazykově připravena, pro mnoho učitelů je však angličtina dosud problémem.
Tucker má pravdu i v tom, že jednou z největších slabin našich vysokých škol jsou knihovny a studovny. Protože není kde a z čeho studovat, tráví studenti až příliš mnoho hodin v lavicích, což na druhé straně studium prodražuje (u řady fakult tvoří mzdy 75-80% jejich rozpočtu). Knihovna je pochopitelně nákladná věc - a jsme zase u peněz, kterých je v tomto roce už opravdu nepřijatelně málo. Ministr tu ovšem není jen k tomu, aby si na veřejnosti naříkal, ale aby hledal cesty, jak dál. V posledních letech se sice řada knihoven důkladně modernizovala a pár nových vzniklo (v Praze, Olomouci, Hradci Králové aj.), nicméně právě knihovny a studovny bude MŠMT i nadále podporovat účelovými dotacemi. Doufám také, že se nám brzy podaří zahájit výstavbu nové Technické knihovny v Praze.
Dosavadní systém financování splnil svůj cíl: studentů prudce přibylo. V letošním roce studuje na vysokých školách přes 22% příslušných ročníků a protože dětí ubývá, tento podíl ještě poroste. Je tedy nejvyšší čas připravit změny tohoto systému. Má-li být nový systém stejně účinný, měli bychom stanovit dlouhodobý cíl a rok za rokem se k němu postupně blížit. Růst počtu studentů musíme za daných hospodářských poměrů omezit - předpokládáme povolený nárůst asi 5% za dva roky, abychom v roce 2005 dosáhli něco přes 200.000 studentů. Dotace na studenta se dnes liší podle studijních oborů (v poměru až 1:3,5), podle objemu grantových prostředků, které daná škola získala, a v malé míře podle dalších kritérií (podíl habilitovaných učitelů, počet PG studentů atd.). Chceme-li však účinněji podporovat úroveň VŠ, musíme kousnout i do dalšího kyselého jablka a rozřadit školy do jakýchsi kategorií podle kvality. Podobně jako Tucker předpokládám, že by mohly být tři s danými podmínkami, a bude na školách, aby se v prvním kroku samy ocenily. Určení těchto podmínek bude jistě předmětem složitých jednání, uvedu zde jen pár příkladů. Už jsem se zmínil o překonávání jazykových bariér. "Prvotřídní" VŠ by rozhodně neměla přijímat studenty bez jazykových znalostí a měla by nabízet studijní programy např. v angličtině, které k nám přivedou i zahraniční studenty. Krátkodobé výměny studentů usnadní kreditní systém studia. Existence společných PG programů s cizími univerzitami je také známkou kvality.
Účinnou kontrolou kvality je kontrola veřejnosti: všechny habilitační, doktorské, ale i diplomové práce by měly být veřejně přístupné - na Internetu nebo aspoň ve studovně, ne na oddělení pro vědu - včetně oponentských posudků. Budeme očekávat, že při sestavování komisí pro obhajoby i státní zkoušky budou školy náročnější a že se budou účinně bránit formalismu. Měli bychom možná také chtít, aby se fakulty a jejich učitelé nechávali hodnotit svými studenty, jak je to leckde obvyklé. Studentské hodnocení není všelék, každá škola by však měla vědět, co si o ní její studenti myslí.
Tím se dostávám k úloze Akreditační komise: pečovat o úroveň vysokoškolského vzdělávání. Ta se ovšem nedá změřit a nezbývá než se spolehnout na úsudek kompetentních lidí. Z takových se ostatně Akreditační komise vždycky skládala: má-li zde pan Tucker nějaké pochybnosti, měl by je věrohodně doložit. Tito lidé dělali a budou dělat náročnou činnost ve veřejném zájmu a je povinností státu, aby se jich případně dovedl i zastat. Po osmi letech její existence bude komisi třeba omladit a nový vysokoškolský zákon na to pamatuje: každé dva roky by se třetina členů měla vyměnit. Ostatně právě proto, aby se její členové neostýchali být náležitě kritičtí a nepodléhali tlaku falešné solidarity, nejsem příznivcem toho, aby se její hodnocení přímo promítala do financování škol. Při zřejmých pochybeních nebo dokonce zneužitích je jistě třeba ihned zasáhnout, ale spravedlivé hodnocení školy či studijního programu je přece jen spíš dlouhodobá věc. Jak se nám postupně bude dařit k takovému hodnocení dospět, měla by se také posilovat váha zmíněných kategorií i ve financování jednotlivých škol.
Snad se jednou dočkáme i toho, že do školství přijde trochu víc peněz - a tak bych se nakonec rád zmínil o jednom zajímavém projektu, jak s nimi naložit. V Maďarsku, kde školství prošlo velmi radikální "odtučňovací kůrou" (při níž odešla čtvrtina všech zaměstnanců), zavedli "Széchényiho profesury". Je to každoroční soutěž vysokoškolských učitelů o 500 čtyřletých grantů, které jejich nositelům téměř ztrojnásobí základní plat. Musí ovšem splňovat následující podmínky: věk do 55 let, žádný vedlejší pracovní poměr a nejméně 6 hodin týdně učit. Nositele vybírá komise jmenovaná vládou (členové komise jsou ze soutěže pochopitelně vyloučeni), a to na základě publikací za poslední čtyři roky. Po čtyřech letech může laureát žádat znovu za stejných podmínek. Kdo trochu zná poměry na našich vysokých školách, ví, že jsou to podmínky šité na míru. Celkové náklady by v ČR činily asi miliardu ročně. Maličkost: jen ji někde sehnat.
ministr školství ČR
