Hlavním rysem Unie svobody je tvrdohlavost
(Tento článek byl napsán v sobotu 4. července v 16.00 hodin.)
(Anglický titulek tohoto článku, "Obstinacy 'R US", "Tvrdohlavost jsme my, tj. US" je slovní hříčka a zároveň variace na jméno známého hračkářského supermarketu, působícího v Americe i v Británii, "Toys 'R Us" - "Hračky, to jsme my". Ale jak to mám překládat do češtiny, Bůh ví... JČ)
Unie svobody Jana Rumla jedná v povolební situaci dogmaticky, a proto poněkud pošetile. Jestliže se stane neformální sbližování ODS a ČSSD formální dohodou o spolupráci, Ruml bude moci vinit jen vlastní tvrdohlavost z toho, že jeho strana přišla o politický vliv v této zemi a možná i z konečné zkázy Unie svobody.
I pokud se potenciální dohoda mezi ODS a ČSSD rozpadne a nakonec získá Klaus šanci utvořit vládu, je velmi obtížné si představit, že by Unie svobody získala od Klause více ministerských funkcí, než kolik jich nabízel Zeman. Zemanovu nabídku čtyř ministerských funkcí ve vládě, v jejímž čele by stál Josef Lux, je nutno vzhledem k volebním výsledkům považovat za velkomyslnou. Unie svobody mohla mít po celé čtyři nacházející roky podstatný vliv, a to jen, kdyby projevila snášenlivost. US nemusela ani vstupovat do vlády, mohla se vyhnout většině odpovědnosti. Mohla mít možnost kritizovat vládu v opozici z hrozivého postavení, v němž by projevovala podstatný vliv.
Rumlovy požadavky vůči Klausovi jsou dokonce ještě absurdnější a ubožejší, protože jediným důvodem, proč Rumlova strana vůbec existuje, je, že rebelovala proti Klausovi. A nyní dává Ruml přednost tomu, že půjde s Klausem do koaliční vlády, ale pouze pod podmínkou, že se Klaus změní. Je nepravděpodobné, že ultimáta, aby Klaus změnil své chování, budou úspěšná. Klaus je konec konců Klaus. Ať už je tomu jakkoliv, Ruml v něm vidí více naděje než v Zemanovi. Člověk by si myslel, že se Ruml přece jen o něčem po těch všech letech poučil. Není tomu tak.
Že se Klaus a Zeman chtějí zbavit oněch iritujících, nekompromisních stran, není vůbec překvapující. Je ovšem ironické, že to možná udělají tak, že přijmou pro Dolní sněmovnu většinový volební systém - což je ovšem manévr, který Ruml sám halasně podporuje.
Navzdory rétorice všech politických stran, politika je vždycky nakonec uměním kompromisu. Vedoucí představitel žádné politické strany nemůže očekávat, že se mu podaří splnit úplně celý volební program, a voliči to dobře vědí. Je zajímavé, že na to se v povolebním období zapomíná. V tomto období interpretuje každý politik volební výsledky a prohlašuje, k čemu prý má a k čemu nemá od voličů mandát. Vzhledem k tomu, že nynější politický systém v České republice vyžaduje kompromis, a téměř všichni voliči to dobře věděli před volbami a vědí to i nyní, je jasné, že všichni vedoucí političtí představitelé mají mandát do určité míry přijmout kompromis.
Rumlova tvrdohlavost je pošetilá a možná je i politicky sebevražedná.
