Problémy školství mají stejné základní prapříčiny jako problémy naší ekonomiky
Pomalu dospíváme k tomu, že je na tom naše školství možná hůře, než před pěti léty a v něčem možná hůře než před patnácti léty (např. učňáky). Po balíčcích to ani v budoucnosti nevypadá na cestu vzhůru. Dá se pochybovat, že by za jinak stejných podmínek byli dnes naši občané na Západě tak úspěšní jako ti, co odešli před dvaceti léty.
Podobně jako při naší třetí cestě privatizace vycházely a vycházejí zásahy do školství z neprověřených předpokladů a ideologicky motivovaných zjednodušení. Cíle změn se nejen neoponovaly, ale ani neformulovaly tak, aby se daly efektivně oponovat a kontrolovat. O odbornou oponenturu se nikdo vážně nepokoušel.
Ve školství, které do značné míry rozhoduje o budoucnosti našeho národa i každého jednotlivce, se nezvažují souvislosti a hlavně se neprověřuje, zda vývoj nesměřuje špatným směrem. Příkladem je situace našich středních škol, především soukromých. Tvrdilo se a někdy dosud tvrdí, že zavedením soukromých škol se otevře prostor pro konkurenci a působení neviditelné ruky trhu. Záhy bylo zřejmé, že tomu tak nebude, muselo se ale prý ustoupit politickému tlaku (podle Pilipa).
Předpokládalo se, že rodiče budou mít větší, doufalo se, že pozitivní, vliv na školu a že se tím se zlepší kvalita výuky. Při tom bylo dobře známo, že mnoha rodičům záleží spíše na známce než na znalostech. K tomu, aby mohli rodiče kontrolovat znalosti, musí je sami mít a hlavně musí být ochotni věnovat čas kontrole vědomostí. Takový předpoklad je, troufám si říci u většiny rodičů posílajících své ratolesti do škol, nerealistický.
Je tady další problém. Dodnes i přes jisté zlepšení chybí dostatek informací dovolujících objektivně hodnotit úspěšnost absolventů a také budoucí potřebu profesí. To vše má zničující vliv na pozice těch, kteří chtějí kvalitně učit. Proti argumentu platím 20,000 proto, abyste to kluka naučili, se těžko bojuje a vyhovět lze snadno lepší, byť nezaslouženou, známkou. Rodiči se mnohdy těžko vysvětluje, že se dítě samo musí snažit a rodina by také měla přiložit ruku k dílu. Rodiče si dokonce prosazují inspirováni články takovych pedagogických ignorantů, jako je Komárek z MF Dnes, zákaz domácích úkolů. K vojně jako řemen, jaká panuje na Eton v Anglii, je věru daleko.
Nemoc se šíří i do státních škol. Samostatnost ředitelů při nedostatku prostředků na mzdy a bez kontrol (těch výše zmíněnych, ale také srovnatelných zkoušek, inspekcí atd.) vede k tomu, že se zvětšují třídy, propouštějí přednostně zkušení s vyššími platy, nemocnost je vítána atd.
To se při tom ještě plně neprojevily důsledky ekonomickych balíčků z minulého roku. I tak je to dost špatné, jak by dosvědčili ti, co učí v prvých ročnících vysokých škol.
Prognózy potřeb trhu práce chybí. Neviditelná ruka trhu je prý nepotřebuje. Nevíme proto, kolik bude třeba řemeslníků či středních manažerů (informační technologie připraví asi o práci především ty druhé). Není jasno jak dále v rekvalifikacích. Domnívám se, že se řemeslník rekvalifikuje možná snáze než nezaměstnaný s maturitou z managementu.
Zásadním ideologickým bludem je představa, že vzdělání je především individuální investice. Ty státy, které v historii tento omyl včas neprohlédly, mnohé ztratily. Příkladem může být Rakousko v 18. století.
V USA je kvalita vzdělání dnes téma č. 1. Politika Thatcherové před 15 léty vedla pravděpodobně k současnému výprodeji britského průmyslu a určitě se podepsala na dnešních problémech s gramotností anglických školáků. Nedostatečná podpora školství a vědy je dluh splatný s vysokymi úroky budoucími generacemi.
Pseudopravicová rozhodnutí zavedla naše školy do bahna stejně jako naši ekonomiku. Aby byla situace ještě horší, zavádějí se do školství experimenty, které nemohou být podle mého pedagogického vzdělání a zdravého rozumu správné. Na některých školách se učí v kraválu a děti nejsou vedeny k tomu, aby udržely pozornost po delší dobu. Jak pak budou moci řídit např. auta. I to je ukázka nedostatečné kontroly ze strany státu. Možná, že se mýlím, nejsou ale k dispozici údaje, které by mé přesvědčení vyvrátily. Nejhorší na tom je, že jen nenapravitelný optimista vidí světlo na konci tunelu.
(Na negramotnosti britských školáků a na nízké úrovni některých britských škol se podepsaly také už v šedesátých a v sedmdesátých letech extrémně liberální, labouristické školské experimenty, kdy se např. mimo jiné v podstatě přestalo vyučovat spisovnému jazyku, aby se žáci jeho tlakem "neznásilňovali", a přestal se vyžadovat věcný vědomostní, faktický základ, uložený u žáka v paměti. JČ)
