Podle odstupujícího ministra financí Pilipa spěje vývoj státního rozpočtu ke krizi. Je nezbytné neprodleně zahájit reformy důchodového, zdravotního, sociálního a
daňového systému. Schodek rozpočtu vzniká především v důsledku růstu sociálních dávek, nyní už představují téměř polovinu výdajů státního rozpočtu a v důsledku klesajících příjmů z daní.
Zajímavý text otiskl v dnešním listě Slovo velmi dobrý dlouholetý komentátor Svobodné Evropy Milan Schulz:
Do rachoty zvesela!
Sotvakdy se zjistí, kolik voličů z oněch šedesáti procent, které ve volbách získaly strany "opoziční
smlouvy", počítalo s tím, že volí dlouhodobou spolupráci těchto stran. Spíše lze předpokládat, že to nebyl
nikdo kromě autora této akce. Záměrně říkám: autora. Druhý signatář nevládne takovou politikářskou
představivostí a nevelí svým podřízeným s takovou jednoznačností jako - řekněme to rovnou - Václav
Klaus. Není jistě divu, že na jeho povel scvaklo kufry vedení jeho strany, složené z lidí neznámé, až
pochybné kvality. Méně jasné je podobné chování vedení sociálně-demokratického, které pouze dokázalo,
že má nezkrotnou touhu vládnout za každou cenu. I za cenu klausovského obojku. Těžko očekávat, že z
tohoto otrockého (otrokářského) svazku vzejde něco dobrého. Je-li něco falešně založeno, nemůže se
tohoto zhoubného ložiska jen tak zbavit. A základ tohoto svazku je věru falešný.
"Opoziční smlouvu" nazval jeden nadějný mladý komentátor "lekcí z politické fantazie". Ve skutečnosti je
to křivárna. U něho je to "odpověď politickým hokynářům", u mne kálení na dané slovo. Celá historka se
přece odehrála velmi jednoduše. Klaus i Zeman postavili předvolební agitaci na zásadním nepřátelství,
které ovšem předváděli už léta předtím: odlišností programů, zcela rozdílnými prioritami i útoky zcela
osobními. Oba na tomto základě ve volbách vyhráli. Klaus přímo triumfálně, neboť postavil na nohy
padlého obra a voliči jeho vytrvalost velkoryse honorovali u představy, že tak zabrání, aby přišla k lize
sociální demokracie. To se mohlo stát: někdejší koalice mohla dát dohromady parlamentní většinu.
Nestalo se tak. Nestalo se tak proto, že nejpřednější není starat se o plnění slibů vůči svým voličům.
Nejpřednější ze všeho je prestiž Václava Klause. Mně osobně zaskočila bezostyšnost, s jakou se vyzul z
odporu vůči Zemanovi, aby uskutečnil svou pomstu na odpůrcích ještě nenáviděnějších - na Rumlovi, na
Luxovi a na Havlovi. A Miloši Zemanovi se ještě vymstí vypočítavá nevšímavost k tomuto způsobu
politikaření. Klaus je teprve na počátku své nové válečné stezky. Ale kde to jsme, může-li jednotlivcova
ješitnost tak snadno převálcovat racionální úvahy mnoha jiných hlav?
Odpověď je tak jednoduchá, jako ona povolební maškaráda. Česká politická scéna se ještě řádně
neustavila. Stále ještě nesoutěží politické koncepce, ale osobní nenávisti a prestiže. Zásadovost - jak se to
stalo Janu Rumlovi - se v takových okolnostech jeví jako slabost. Kdo není schopen změnit na obrtlíku
stanoviska, je pokládán za beznadějně naivního. Politikářskou bezostyšností se ovšem podporují ty
nejhorší lidské vlastnosti, které na nás dnes a denně dorážejí. Proč by se měl obchodník řídit nějakými
závazky, když mu politici předvádějí, že vlastní účel světí jakýkoli prostředek? Proč by pěšák dodržoval
nějaká pravidla, když to generála ani nenapadne a ještě za to sklízí veřejné pochvaly? Opoziční smlouva -
už ten pokrytecký název! - je jen otisk mafiózních dohod o rozdělení činnosti v zájmu likvidace protivníků
obou zainteresovaných band.
Jedny slovenské noviny bystře rozpoznaly, že v osobní koncepci Václava Klause jde jen o pokračování
dávno započaté akce: zbavovat se obtížných partnerů vahou většiny. Tak jsme se zbavili Slováků. A tak se
dnes zbavujeme menších politických uskupení, která jen překážejí mocenskému nájezdu těch větších.
Systém dvou velkých politických stran je samozřejmě schůdnější, než širší stranická paleta. Ale takové
velké strany se ustavují politickým tříbením, obecnými zkušenostmi s plněním či neplněním toho či onoho
programu, jeho úspěchem nebo debaklem. Sotva ovšem furiantskou dohodou dvou arcirivalů přes hlavy
jejich voličů. Pakt Klaus-Zeman je první drsná kontrarevoluce po listopadovém sametu. Pro další
směřování české demokracie může mít pozitivní význam jen v tom případě, že občané-voliči rychle
rozeznají, jak se s nimi zatočilo, a při nejbližší příležitosti to dají najevo. Nejsme-li tak daleko, mávneme-li
nad politikou rukou a budeme se věnovat svým intrikám, pak nám není pomoci. Pak máme, co jsme
chtěli. Ale sotva s tím půjdeme do rachoty zvesela.
Milan SCHULZ, publicista
