Povrchnost Lidových novin
Deník Lidové noviny nabízí čtenářům svým žurnalismem nekvalitní, druhořadé zboží. Z všeobecně velmi nízké úrovně Lidových novin se jen občas vymykají jejich názorové stránky.
Celkově jsou Lidové noviny hájemstvím banality, kterou nedokáže zastřít ani vytváření "Témat dne" či různých příloh, jako třeba "Media a komunikace".
V pondělním vydání Lidové noviny oznamují, že se hodlají věnovat třicátému výročí Pražského jara "jinak": dosud prý byl medializován jen spor mezi reformními komunisty a jejich odpůrci, a ostatní tehdejší proudy ve společnosti zůstávají nepovšimnuty, a proto prý Pražské jaro dnes lidi už nudí. (To opakuje redakce z rozhovoru s francouzskou historičkou Muriel Blaivovou, který otiskly LN v sobotu.)
Tak se Lidové noviny od nynějška až do 21. srpna rozhodly tisknout portréty "lidí roku 1968" s cílem "dokumentovat na aktérech roku 1968 množství různorodých procesů", které "nebyly v žádném případě pouhým mocenským bojem uvnitř KSČ."
To je jistě záslužné rozhodnutí, jenže jak ho Lidové noviny plní? Jako první byl otištěn portrét studentského favorita na funkci československého prezidenta v roce 1968 Čestmíra Císaře. Je to však bohužel jen několik neživotných, životopisných odstavců, vybraných z příruček a historických knih. Článek je nadepsán titulkem "Dvojitý prezidentský kandidát stále věří v socialismus" - tak, aby byl Císař v očích čtenářů předem zdiskreditován. V posledním odstavci článku pak autor Petr Zídek cituje stereotypně z Císařových pamětí pár řádek na dokumentaci toho, jak "záporný postoj" má nyní Císař k polistopadové československé historii.
Nevím, do jaké míry informace o Čestmíru Císařovi dokumentují množství názorových proudů ve společnosti roku 1968, vzhledem k tomu, že byl Císař komunistický aparátčík a žádný speciální program neměl, kromě toho, že si ho před volbou Ludvíka Svobody za prezidenta dočasně oblíbili studenti jako kandidáta v první, ještě dosti pasívní fázi Pražského jara, snad protože býval relativně reformistickým ministrem školství.
Bylo by přece daleko zajímavější než sepisovat částečně pohrdlivý životopis z příruček si za Čestmírem Císařem zajít, zeptat se ho, v co věřil před třiceti lety a proč a v co věří dnes a v přímém rozhovoru přijít na kloub postojům tohoto představitele "jednoho z proudů roku osmašedesátého". Raději než znemožňovat líčeného protagonistu Pražského jara citáty z druhé ruky (Zídek píše, že podle Zdeňka Mlynáře prý Cisařovi vždycky pomohla vrátit se na výsluní "směs komunistické ideologické víry a kariérismu") je lepší poskytnout mu slovo, ať se případně znemožní sám, nebo ať dokáže, že je to zajímavý člověk, pokud má něco zajímavého co říci.
Je-li tento člověk dosud naživu, a je-li mu nyní osmasedmdesát let, měli mu novináři Lidových novin nastrčit mikrofon, a ne psát o něm ironické články. Lidovým novinám totiž v tomto směru chybí objektivita.
Jinde ve světě jsou novináři zabíjeni, v ČR mají klid, až nato, že Kytkova "globalizace" byla chybou a Rada pro rozhlasové a TV vysílání nemá strašit Novu odebráním licence
V příloze "Média a komunikace" se píše o tom, že na celém světě umírají novináři, ale v ČR mají žurnalisté "víceméně klid". Škoda, že autorka článku kromě povrchní zmínky o dvou třech dramatických případech trochu více nerozebrala situaci dnešního českého novináře. Jak je třeba zajištěna jeho svoboda projevu, nezávislost a kritičnost? Smí psát, podle svého vědomí a svědomí, aniž by byla ohrožena jeho existence?
Na stránce 21 v příloze Média a komunikace poněkud kope Jiří Maštera do otevřených dveří, když kritizuje Radu pro rozhlasové a televizní vysílání za to, že kritizovala "nevyváženost pořadu Volejte řediteli" od Vladimíra Železného.
Proč píší lidi články a nezjistí si, jak celá záležitost ve skutečnosti je. Snad není tak těžké zavolat do té Rady. V Britských listech jsme 7.7. zveřejnili rozhovor s mluvčím Rady Petrem Štěpánkem, který už před časem dosti podrobně vysvětlil některé otázky, které zcela nevědomě Maštera znovu nastoluje.
Milan Brunclík, ředitele veřejnoprávní Regionální TV Turnov, kritizuje v mediální příloze LN situaci v České televizi.
Brunclík bohužel naprosto netuší, která bije. Vysmívá se "kytkovské globalizaci" (člověk, který si v dnešní době dělá legraci z globalizace, má skutečně hlavu velmi hluboko v písku) neví však, o co mělo v kytkovské reformě jít, ani že nebyla v podstatě vůbec realizována. Proč si Brunclík nepřečetl zveřejněný projekt Kytkovy reformy?
Kytka přirozeně neviděl globalizaci tak, jak píše Brunclík, totiž že by měl v Událostech ČT informovat veřejnost "dva měsíce před volbami" "prostřednictvím vleklých zpravodajských příspěvků z Balkánu a třetího světa". Kytka naopak usiloval zvýraznit prezentaci domácích českých problémů prostřednictvím vytvoření nezávislých, samostatně kriticky myslících zpravodajských struktur. Kromě toho chtěl vytvářet paralely mezi situací doma v zahraničí a ukazovat, jak se problémy, s nimiž zápolí Česká republika, řeší jinde.
Dobré reportéry a moderátory je třeba dlouhodobě pěstovat. Je-li ochoten Milan Brunclík hodnotit nosnost projektu reformy televize po pouhých jednapadesáti dnech (což je doba, po niž zastával Ivan Kytka funkci šéfa zpravodajství) prokazuje tím, obávám se, dosti hlubokou neznalost problematiky.
Stejně naivní je Brunclíkova formulace, že protože většina české populace sleduje zpravodajství TV Nova, "naplnila se moje vize [ podtrhl JČ], uveřejněná v LN před rokem, že si tento gigant může dovolit postupný přerod Televizních novin od bulváru ke službě hodné veřejnoprávního média.")
Nevíme, na které planetě pan Brunclík pobývá. "Zpravodajství" televize Nova je ve všech ohledech strašlivé. Vlastně se zpravodajstvím nemá relace, vysílaná na Nově od 19.30, vůbec nic společného: jde o jakési zábavné show, skládající se většinou z voajeristického ukazování různých vražd a násilností. Televize Nova nehraje ani náhodou v České republice - a nikdy nebude hrát - veřejnoprávní funkci.
Jan Čulík
