|
|
Jan Kavan: Důvod k hrdosti?Tomáš PecinaPři studiu materiálů, které jsem shromáždil k případu zabavené zásilky knih Jana Kavana, jsem si znovu a znovu kladl otázku, proč Kavan tak zatvrzele usiloval dokázat svou pravdu, když bylo jasné, že konstrukce, již se pokoušel prosadit před mediální komisí i před soudem, měla ve svém základu podstatnou trhlinu. Copak nevěděl, že jednou vyjde pravda najevo a on bude čelit katastrofálním důsledkům revidovaných verdiktů?Pak mě napadlo, že se při hodnocení Kavanova případu dopouštím chyby, totiž že do jeho tehdejších úvah jaksi mimoděk promítám sám sebe, jak bych reagoval, co bych dělal a čemu bych se pokoušel vyhnout. Jenže Kavan je jiný než většina z nás, představuje typologicky cosi, co se v podmínkách totalitního Československa nemohlo vyvinout, životními podmínkami vyloučený specimen - levicového antikomunistu. A to mi, myslím si, pomohlo najít klíč k porozumění celému případu. Když Kavan zaslal BCC svou stížnost, Thames TV vypracovala odpověď, velmi obsáhlou, sofistikovanou a těžko zdolatelnou. Kavanův přítel Bruce Page říká doslova: "He [Kavan] showed me this very long document which I could see at once contained a large number of gross mis-statements." ([Kavan] mi ukázal ten velice dlouhý dokument. Ihned jsem viděl, že obsahuje řadu zcela nepravdivých výroků.) Kavan se Page zeptal, co by měl v takové situaci dělat. Page píše: "Bluntly, I did not think that Jan Kavan stood a chance in a lying match against Julian Manyon in front of the BCC - which in the nature of things would have absolutely no way of intependently examining the facts." (Když to řeknu na rovinu, nedomníval jsem se, že by Jan Kavan proti Julianu Manyonovi před BCC, která z povahy věci nebude disponovat naprosto žádnou možností nezávisle přezkoumat fakta, měl šanci uspět v souboji, kdo umí lépe lhát.) Stop, to je přece vrchol absurdity, chce se mi vykřiknout. Copak si Kavan s Pagem mysleli, že Thames TV přijme pokorně svůj úděl a nevyužije všech prostředků k obraně? A nemohli snad předvídat, že BCC bude spor posuzovat na kontradiktorním principu, jen na základě důkazů, které jí strany předloží? Uvědomil jsem si, že právě tady do Kavanova případu nepřiměřeně promítám vlastní způsob uvažování. Kavan byl přesvědčený labourista, idealista, romantik, nadšenec, snílek, člověk zpochybňující legitimitu institutů, které mnozí vnímají jako posvátný základ demokracie a státu. Konzervativně založení lidé jsou pesimisty, pokud jde o existenci jediné univerzální - té jejich - pravdy. Pokud prohraju soudní při, budu vinit sebe sama, svého právního zástupce, soudce, ale nikdy ne soudní systém jako celek, jako by to zcela přirozeně udělal levičák, "destruktor," jenž je svým idealistickým zaměřením hluboce a nezvatně přesvědčen, že pravdu má on a chyba musí být vždy v systému, soudním, státním, světovém... Kavan měl svůj cíl, porážku komunismu, a snažil se přimět všechny kolem sebe, přátele, novináře, politiky, soudy, orgány veřejné správy, aby mu v jeho svatém boji pomáhali. Vidím dokonce jistou analogii mezi osudem Jana Kavana a Salmana Rushdieho, jemuž také Británie poskytla ochranu, avšak nebyla ochotna bojovat jeho svatý boj s ním. Povšimněme si, s jakou obstinencí prosazuje Kavan dál svou pravdu. Když se zdálo, že pře před mediální komisí je ztracena, spojil se Kavan s redaktorem Sunday Times a nechal otisknout článek na podporu své kauzy. A i když mu muselo být jasné, na jak vratkých základech jeho interpretace stojí, neváhal kritizovat Manyona a Thames TV i v doslovu ke knize své matky. Zajímavý je i způsob, jak ke Kavanově "křivě přísaze" došlo. Stížnost vytýkala filmu nevhodné spojení informace o štítcích se slovním obratem "tajná organizace Jana Kavana." Kdyby Kavan přiznal, že zásilka obsahovala štítky, třebaže určené pro jiný účel, komise by zřejmě jeho námitku uznala, i když její dosah by byl daleko omezenější. Kavan ovšem informaci o štítcích zatajil a tím přivodil dvojí následek: spravedlivý hněv Juliana Manyona (nedivme se mu, v takové situaci by zuřil každý novinář) a verdikt v Kavanův prospěch, přičemž závažnost Manyonova pochybení se sub species této informace musela zdát značně větší, než ve skutečnosti byla. Jan Kavan své rozhodnutí zatajit před komisí štítky omlouvá ochranou zájmu vězněných českých disidentů. Ale copak britský Parlament zřídil mediální komisi proto, aby chránila odpůrce diktátorských režimů v zahraničí? Je tu patrný střet zájmu, přičemž je zřejmé, že Kavan měl a musel vědět, na jak tenký led se pouští. Jaký závěr tedy můžeme v celé kauze učinit? Měli bychom se postavit na stranu Manyona, jenž byl Kavanovým nerozumným postupem vystaven nespravedlivým následkům? Nebo bychom měli akceptovat se vším všudy Kavanovo zdůvodnění a mít za to, že Manyon byl postižen po právu? Ale co potom Kavanovy neúspěchy po roce 1989? Zdá se mi, že Jan Kavan se dopustil řady závažných chyb při volbě taktiky. Zřejmě nebylo vůbec rozumné pokoušet se natočit film s Thames TV a když už došlo k fiasku, rozhodně nebyl šťastný nápad stěžovat si k BCC, jestliže bylo jasné, že musí padnout otázka "Byly nebo nebyly v zásilce štítky?" a Kavan nebyl ochoten zodpovědět ji pravdivě. Možná mohl Kavan bod o štítcích vynechat, ovšem s tím, že nebylo vůbec jisté, zda by takto oslabená stížnost uspěla. Uvědomme si, že ostatní námitky byly víceméně kosmetické, stížnost Manyonovi vyčítala věci, které mohly být docela dobře způsobeny nedbalostí obvyklou v novinářské rutině. Nyní je také jasnější, proč Kavan nevysvětlil Komisi hned po roce 1989, jak to bylo se štítky: důsledky by pro něj totiž byly katastrofální - Komise nemohla své rozhodnutí neodvolat, teze o pouhém nesprávném použití informace o štítcích ztratila Kavanovou argumentační neobratností udržitelnost. Je však důvod nazývat Kavana lhářem a pohoršovat se nad jeho činem? Jsem přesvědčen, že takový důvod neexistuje. Jan Kavan v žádném případě nemůže být na svůj postup v kauze "kamion" hrdý, ale houževnatost a zásadovost, s nimiž šel za svým přesvědčením, musejí imponovat každému, kdo je schopen podívat se na fakta nezaujatě. Nezastírejme si, že kdyby bylo v 70. a 80. letech víc takových "lhářů," komunistický režim mohl padnout daleko dřív. A jedna poznámka zcela na závěr: Pro Kavanův případ je asi příznačné, že nejvíc mají Kavanovi jeho činy za zlé ti, kdo v době, kdy Kavan organizoval zásilky zakázaných knih a bojoval za osvobození disidentů, projevili minimum statečnosti a vesměs přežívali v redakcích komunistických deníků nebo dokonce na nejrůznějších úrovních stranických a svazáckých hierarchií. Praha, 16.8.1998
Tomáš Pecina
|
|