Případ Julia Tomina

Bouře ve sklenici vody: Další případ špatného novinářského úsudku České televize. ČT zbytečně vyhodila větší množství finančních prostředků na nesmyslnou kauzu a zbytečně poškodila pověst božího člověka, který "není z tohoto světa"

Někteří čeští novináři jezdí po Británii jako zběsilci a shánějí špínu, kterou by mohli pomazat Jana Kavana. Jestlipak je úsilí České televize vytahovat proti Kavanovi kdejakou hloupost motivováno skutečností, že ČT čelí soudnímu procesu pro pořad Nadoraz, který před nedávnem znovu zveřejnil o Kavanovi různé nepodložené insinuace.

Jak mi řekl jeden nezávislý pozorovatel: Vztahy mezi Českou republikou a Německem se dostaly na rekordně nejhorší úroveň. Česká televize však vydává finanční prostředky a drahocenné minuty vysílacího času hlavně zdá se na to, že jakýsi český exulant v Oxfordu zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana.

Tuto hladovku zahájil Julius Tomin. Když ho Česká televize koncem minulého týdne interviewovala pomocí satelitního telemostu z britského Oxfordu (takový telemost zdaleka není nejlevnější záležitostí, kromě toho si dva reportéři ČT v Londýně, kteří jen kvůli tomu z Prahy přijeli, najali auto a hotel a utratili majlant) Tomin nebyl schopen řádně vysvětlit, proč hladovku vlastně proti Kavanovi drží,. Zapůsobil dojmem nevyrovnaného výstředníka.

Pořady České televize o Kavanových "prohřešcích" jsou neumělé a povrchní. Třeba případ Kavanova kamiónu, zadrženého v Československu začátkem osmdesátých let, je velmi složitý a nedá se jasně vysvětlit na prostoru několika málo minut. Není pak divu, že telefonují a e-mailují čtenáři, že - navzdory velkým výdajům - Česká televize prezentovala v tomto případě znovu jen galimatyáš. Z diskuse Tomin - Kavan nebylo jasné, o co jde, avšak Kavan podle názoru diváků, kteří se ozvali, působil v televizi suverénněji a věrohodněji než Tomin. Záležitost však nebyla uspokojivě vysvětlena, takže pochybnosti u diváků zůstaly.

Kdo je Julius Tomin

Milan Kundera si kdysi postěžoval v jednom ze svých románů, že lidé na Západě žijí čistě v přítomnosti. O tom, co bylo před současným momentem, nemají ponětí a historické souvislosti hned zapomínají. Na Kunderu jsem si vzpomněl v souvislosti s tím, že se žádná české televizní stanice, která informovala o Tominově protikavanovské hladovce, neobtěžovala zabývat se tím, kdo je vlastně Julius Tomin, co dělá v Oxfordu a jak se tam octl. Češi také nyní mnohdy žijí jen v přítomném momentu.

Julius Tomin

Julius a Zdena Tominovi podepsali koncem sedmdesátých let v Praze dokument na obranu lidských práv Charta 77. V roce 1968 jim bylo kolem třiceti, takže patřili ke generaci, která se začala v liberálním období v Československu svobodně projevovat. Tim se v očích normalizačního komunistického režimu, který byl nastolen po sovětské invazi, charakterizovala tato generace jako podvratná a nebezpečná a musela být zlikvidována. Tominová začala v roce 1959 psát surrealistickou poezii. Studovala filozofii a sociologii a publikovala v šedesátých letech povídky a eseje. Po pádu Dubčekova režimu se octlo její jméno na indexu. Působila posléze v Československu jako překladatelka a tlumočnice a umí velmi dobře anglicky. V Británii v osmdesátých letech vydala v angličtině velmi dobře napsané dva romány, příznivě přijaté kritikou Stalin's Shoe, J.M. Dent and Sons, 1986 a The Coast of Bohemia: A Winter's Tale, Hutchinsons, 1987. Romány ovšem zapadly, protože se ve větším počtu výtisků na Západě neprodává nic, do čeho nakladatelství neinvestuje miliónovou reklamu a na prosazení děl neznámé východoevropské autorky by bylo riskantní investovat reklamní finance. Zdena Tominová pracovala donedávna v české redakci rozhlasové společnosti BBC. S Juliem Tominem nežije a v podstatě se s ním nestýká od roku 1982.

Julius Tomin studoval filozofii na Karlově univerzitě a získal tam doktorát. Posléze tam několik let pracoval v postgraduální funkci , jako aspirant (studium starořeckých filozofů bylo zcela nepolitické), ale trvalého univerzitního místa nedosáhl. Když se vrátil začátekm sedmdesátých let z pobytu v Americe, dobrovolně - ač nebyl disidentem - přijal práci strojníka v holešovické elektrárně. Byla to chyba, neboť ho úřady začaly považovat za disidenta. Proč jinak by šel dělat manuální práci? Pro úřady bylo nepochopitelné, že mohlo být rozhodnutí jít dělat v elektrárně filozofickým rozhodnutím.

V sedmdesátých letech začal organizovat neformální bytové filozofické semináře pro mladé lidi. První z mnoha svých hladovek uspořádal, když mu chtěla Stb bytový filozofický seminář zakázat. Podle dobového svědka tato první hladovka české komunistické úřady velmi překvapila. Při ní totiž skutečně šlo o významnou záležitost. Překvapující pro komunistické úřady byla ta hladovka proto, jak mi bylo řečeno, že "v českých končinách nebývá zvykem že by se hned tak někdo zřekl knedlíku". Po této první hladovce pak české úřady Tominův bytový seminář rok tolerovaly.

Koncem sedmdesátých let dosáhl Julius Tomin a jeho seminář mezinárodní proslulosti. Pozval totiž na své bytové semináře univerzitní učitele filozofie ze západních univerzit. Reagovala oxfordská univerzita, z níž do Prahy na Tominův seminář přijeli někteří učitelé. Byli fascinováni tím, jak v atmosféře útlaku v komunistickém Československu nabývaly texty starořeckých myslitelů obrovské aktuálnosti. Neformální studenti, frekventanti Tominova bytového semináře, hovořili o starořeckých filozofických textech s daleko větším nadšením a nasazením, než studenti britských univerzit.

Česká Stb si ovšem nemohla nechat líbit, aby Tomin rozšiřoval věhlas svých seminářů do zahraničí, a tak začala britským akademickým návštěvníkům dělat potíže, tahat je na výslechy a vypovídat je ze země.

Hrdí britští intelektuálové si to ovšem nesnesli. V Británii se stalo načas hlavní zprávou dne, že v jakémsi Československu popotahuje policie lidi za to, že rozbírají v soukromých bytech Platónovy dialogy. Učitelé filozofie z Oxfordské univerzity nebylo přitom možno podezírat z politické zaujatosti, ať pravicové či levicové.

Kolem roku 1980 se stal Julius Tomin v Británii mediální hvězdou. Urputnost, s níž se stavěl proti komunistickému režimu, britské sdělovací prostředky fascinovala. Případ Tominových bytových seminářů výrazně přispěl ke zvýšení britského povědomí o Československu a široce medializoval v Británii československé hnutí za lidská práva Charta 77.

Žil jsem tehdy v Británii teprve asi dva roky a pracoval jsem tehdy na Glasgowské univerzitě. Tomin vystupoval v britské televizi v živém vysílání ve zprávách i  v prestižních publicistických pořadech Newsnight. Telefonoval v pořadu živě z Prahy, že se právě vrátil z výslechu, co mu tam dělali, a jak vypadá situace. Jeho svědectví z Británie podporovali věhlasní učitelé filozofie z Oxfordu. Významně se v Tominově případě angažovala pokud vím profesorka Kathleen Wilkesová, která - pokud se pamatuji - byla z Československa tehdy vypovězena jako nežádoucí osoba.

I Tominově rodině, jako mnohým disidentům, ztěžovala tehdy vážně život československá policie. I u nich v domě seděli policisté před dveřmi jejich bytu a odmítali pouštět lidi dovnitř a zevnitř lidi ven. Britská televize o případu Tominových natočila a odvysílala celovečerní film.

Nakonec byla i celá Tominova rodina z Československa vyhoštěna do Británie. Byla zbavena československého občanství. Příslušníci Stb udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby přesvědčili oxfordské filozofy, že Tomin není žádný univerzitní vědec, ale diletant. Když nakonec přejížděli Tominovi hranice mezi Československem a západním Německem, policie je nechtěla pustit, pokud jí Tomin neodevzdá svůj doktorský diplom z Karlovy univerzity.

Tomin se ale zapřel a diplom odmítl odevzdat. Rodina se na hranici zamkla v autě a trvala na svém tak dlouho, až je pustili do zahraničí i s diplomem.

I po příchodu do Británie byl Julius Tomin stále ještě mediální hvězdou. Oxfordská univerzita Tomina pozvala na několik let jako tzv. Visiting Fellow. Zorganizovaly to společně koleje Balliol College a Kings College. Bylo to od oxfordských akademiků jakýmsi gestem: my vám, čeští estébáci, kteří jste nás v Praze tahali na výslechy, ještě ukážeme, že si jen tak nemůžete dovolit pronásledovat mezinárodně uznávaného odborníka na filozofii. Pozváním do Oxfordu dala Tominovi oxfordská univerzita pečeť legitimity.

Jenže ono se posléze ukázalo, že to pozvání nakonec bylo poněkud vlažné - že je oxfordští učitelé zamýšleli jaksi poněkud napůl. Tomin se svou urputností do ležérního, sofistikovaného, relaxovaného Oxfordu nehodil. Ukázalo se, že Tominovi platí oxfordská univerzita na 2 - 3 roky stipendium, stipendium však nebylo spojeno s žádným akademickým místem.

Každoročně pořádá Glasgowská univerzita prestižní výroční přednášku. Tuším, že to bylo v roce 1980 nebo 1981, kdy se rozhodla pozvat na tuto výroční přednášku právě mediální akademickou hvězdu Julia Tomina.

Kdosi mi tehdy říkal, že předchozího roku přednesl tuto přednášku jakýsi mikrobiolog, přišlo na ni celkem asi šest lidí. Televize je ovšem mocná: televizní sláva Julia Tomia způsobila, že na jeho přednášku přišlo na Glasgow University snad několik stovek lidí.

Přednáška byl trapas. Tomin neměl nic napsaného a po celou hodinu špatnou angličtinou improvizoval, asi tak, jak byl zvyklý z Prahy. Jeho řeč neměla strukturu, neměla hlavu ani patu. To se v Británii obyčejně nedělá. Prezentace je neobyčejně důležitá. Veřejné přednášky bývají sevřené a dokonale strukturované.

Byl jsem tehdy několik dní Tominovým hostitelem. Vyvezli jsme ho naším starým fiatem do severoskotské pustiny. Bylo to už někdy v listopadu, možná že v prosinci. Moje žena vzpomíná, jak v jednom momentě uprostřed skotských blat Tomin prohlásil, že potřebuje tuto pustinu zažít na vlastní kůži, požádal, abychom zastavili, sundal si boty a ponožky a vyběhl do vřesoviště na pár minut bos.

Existence bohemistických studií byla tehdy v důsledku útoku nově zvolené Margaret Thatcherové na univerzity v Glasgowě vážně ohrožena. Snažili jsme se dělat, co je v našich silách, abychom bohemistické oddělení udrželi. Vysvětloval jsem během cesty po severním Skotsku Tominovi, jaké vážné potíže mají britské univerzity a naše katedra. Říkal jsem, že mám Thatcherové především za zlé, že jako zastánce pravicové ideologie by snad měla podporovat nezávislá studijní střediska o komunistických zemích, kde jedině se soustřeďují necenzurované informace o civilizačním vývoji komunistického impéria. Místo, aby však Thatcherová tento výzkum podporovala, likviduje ho.

Taky jsme myslím hovořili o tom, kde je hranice mezi osobní integritou a tolerancí vůči druhým lidem, kteří jsou často prostě jiní. Zmínil jsem se o tom, že má-li člověk s druhými vyjít, musí do určité míry jejich "jinakost" tolerovat, jinak se od lidského společenství izoluje. A taky, že by měl člověk mít určitou míru strategického myšlení.

Při semináři u nás na katedře se Julius Tomin začal o těchto věcech hned zmiňovat: "Slyšel jsem, že tady na univerzitách taky není úplná svoboda projevu a člověk může narazit." Zatrnulo mi, bylo to neporozumění tomu, co jsem se snažil komunikovat. Milý Julie, budeš to mít asi tady v Británii taky velmi těžké, pomyslel jsem si.

A k tomu také došlo. Julius Tomin se nakonec pohádal i s učiteli filozofie na Oxfordské univerzitě. Jeho stipendium vypršelo a nebylo obnoveno. Od roku 1982 až do současnosti, tedy šestnáct let, žije Julius Tomin v Oxfordu z podpory v nezaměstnanosti. Nadále se intenzívně zabývá Platónem. Jako samouk se už v Praze naučil starořecky. Oxfordské filozofy obviňuje z toho, že nečtou starořeckou filozofii v originále, ale že je vykládají z anglického překladu. Obviňuje je, že starou řečtinu řádně neumějí a nezvládají. Možná je to to pravda. Kdesi v novinách se před časem vyskytla taky jakási zprávička, že se Tominovi zdá oxfordský výklad starořeckých filozofů příliš objektivistický.

Tomin vede v Oxfordu léta úporný boj ohledně toho, zda je Platónův dialog Phaedo rané nebo naopak pozdní dílo. Univerzitní pracovníci však tento boj v podstatě ignorují. Hladovek za svůj život uspořádal už několik. Jednou tuším uspořádal i hladovku proti oxfordské univerzitě.

Na sklonku osmdesátých let prošla britskými sdělovacími prostředky zpráva, že byl Julius Tomin najat majitelem jedné restaurace ve welšském městě Swindonu jako hospodský filozof. Majitel hospody platil Tominovi plat za to, že bude v hospodě štamgastům přednášet o filozofii. To se britským novinářům líbilo - it fired their imagination, stimulovalo to jejich fantazii. Na chvíli se zase stal Julius Tomin mediální hvězdou. Majitel swindonské restaurace dokonce v Tominově věci cestoval do Prahy a v osmdesátých letech rozvinul na Václavském náměstí nápis: VRAŤTE TOMINOVI JEHO ČESKOSLOVENSKÉ OBČANSTVÍ. Vydržel tam asi dvě minuty, než byl zatčen a vyhoštěn ze země.

Příliš mnoho přednášek však ve swindonské hospodě neměl, protože se nakonec Tomin pohádal i s tímto majitelem restaurace.

Po roce 1989 Julius Tomin nezažádal po pádu komunismu o návrat svého československého občanství, ani neprojevil zájem o návrat do Prahy. Dál žil dlouhá léta v Oxfordu z minimální britské podpory v nezaměstnanosti. Pohlédneme-li na internetové stránky oxfordské univerzity, zjistíme, že Tomina občas zřejmě univerzita najímá od hodiny, aby tu a tam vedl nějaký starořecký seminář. Tak loni tam zřejmě asi semestr vedl nějaký seminář o Platónovi. Trvalé zaměstnání univerzitního učitele to není.

Tomin nepronikl do vysoce preciózní civilizace oxfordské univerzity. Nenaučil se akademickému způsobu vystupování. Britská akademická komunita - možná je i ona dost vinna - ho odmítla jako podivína.

Jeden očitý svědek, který Tomina dobře zná, k tomu poznamenal: "Dobře, Julius je podivín. Ale ve své době v Československu něco znamenal. Těmi bytovými semináři dokázal něco skutečně významného. A že je zarytý do Platóna? Na to má nárok, může si přece dělat, co chce."

A jak se stalo, že Julius Tomin zahájil hladovku proti jmenování Jana Kavana ministrem zahraničních věcí?

Svědek konstatuje: "Jsem přesvědčen, že Tomina musel k té hladovce někdo zvnějšku navést. Tomin se totiž nezabývá ničím jiným než starořeckou filozofií a české domácí politice vůbec nerozumí, není s ní naprosto ve styku. Proti Kavanovi nic nemá. Z toho, že v televizní Jednadvacítce listoval při přenosu z Oxfordu papíry a  snažil se určitým způsobem argumentovat, věci však nerozuměl, je vidět, že motivace té hladovky je externí. Tomin se nyní konečně chystá k návratu do Čech. Rád vystupuje ve sdělovacích prostředcích. Je škoda, že si tímto nepromyšleným vystoupením proti Kavanovi vytvořil v Čechách pověst podivína a výstředníka. Ta nálepka s ním půjde i při jeho návratu do Prahy."

Tominovo vystoupení v České televizi zorganizoval reportér Jiří Potužník.

Když nastoupil od 1. dubna 1998 Ivan Kytka krátkodobě do funkce šéfa zpravodajství ČT, opustil svůj post londýnského zpravodaje a zamýšlel do Londýna postupně posílat na zkoušku některé členy pražské redakce, zda se osvědčí. Prvním z nich byl právě Jiří Potužník, mladík s dobrou vůlí i když s poněkud neujasněnými novinářskými hodnotami, který stejně novinářem nakonec být nechce - má velké divadelně režisérské ambice.

Potužník se zná s Tominovými už od svých dětských let. Během svého měsíčního pobytu v Londýně letos na jaře natočil Potužník o Tominovi a o jeho životní situaci v Oxfordu televizní reportáž. Život Julia Tomina je pro televizi námět určitě nosný, i když v některých ohledech poněkud tragikomický. Tominův životní příběh by mohl jistě posloužit k užitečnému zamyšlení, kde má ležet hranice zarytosti, neústupné osobní integrity a jakých kompromisů se člověk může a smí ještě dopouštět, aby vyšel se svými bližními, nevydělil se s lidské komunity a nepohádal se se všemi. Potužníkův film se dosud nevysílal - má se vysílat v ČT až někdy na podzim.

Natáčením této reportáže získal Potužník zřejmě Tominovu důvěru. Tomin, zabraný do studia řeckých klasických filozofů, nebyl ale posléze schopen uplatnit rozumnou, věcnou soudnost a nechal se pak znemožnit svým výstředním vystoupením v Jednadvacítce v konfrontaci s Janem Kavanem.

Potužník mu to neměl udělat. Kdyby bylo zpravodajství České televize seriózní institucí, odvysílalo by řekněme hodinový pořad, v němž by profesionálně analyzovalo ze všech stran celou historii Kavanova případu a ukázalo by, jak nesmyslně Kavana české sdělovací prostředky vláčejí bahnem. Velmi užitečné by bylo také analyzovat motivaci tohoto Kavanova pronásledování. Stejně se měl Potužník ptát, jaká motivace vedla Julia Tomina, božího, dětského zarytce, k náhlému rozhodnutí proti Kavanovi zahájit hladovku.

Rozbor motivace české nenávisti proti Kavanovi je vlastně daleko zajímavější než veškeré chyby, jichž se Kavan dopustil v boji proti komunismu. Možná, že bychom se o sobě tímto rozborem mohli mnohé naučit.

Mimochodem, ptal jsem se v Londýně v neděli jednoho svědka, který Kavana léta dobře zná a byl také členem Evropské kampaně za jaderné odzbrojení. Myslíte si, že byl Kavan u Stb?

Odpověď zněla: Ne, nikdy. Kavan byl vždycky antikomunista. Usilovně bojoval proti komunismu. Je pravda, že z jeho trockistického mládí mu dlouho zůstalo přesvědčení, že účel světí prostředky. Často používal různé dobrodružné metody, aby se komunistům dostal na kobylku. Byl si poněkud arogantně jist, že nad nimi vždycky vyhraje. Hrál s nimi různé manipulační hrátky. Oni ovšem nebyli vždycky tak blbí, jak se Kavan domníval. Jediným účelem veškerého Kavanova snažení bylo vždycky zničit komunistický režim v Československu. Dnes zastává velmi mírně levicově centristické postoje.

Jan Čulík