Zpravodajství v České televizi
(Napsáno pro mezinárodní konferenci The Profession of Journalism in a Democratic Society: East-West Perspectives, Novinářská profese v demokratické společnosti: perspektivy Východ-Západ, Napier University, Edinburgh, Skotsko, 4.-5. září 1998)
Otázka: Jaký má význam tento rozhovor s Václavem Klausem, bývalým českým ministerským předsedou, šéfem "pravicové" Občanské demokratické strany a v současnosti předsedou dolní komory českého parlamentu? Rozhovor se vysílal v české veřejnoprávní televizi 28. července 1998, při příležitosti Klausova jmenování předsedou českého parlamentu. Povšimněte si, že moderátorka, Jana Bobošíková, na Klausovy výroky nereaguje:
Jana Bobošíková: Pane předsedo, vy chcete své funkci, jak sám říkáte, výrazný politický rozměr. Jak si takový rozměr představujete?
Václav Klaus: Tak, například si ho představuju tak, že když udělám na návrh tiskového oddělení sněmovny konferenci pro zahraniční novináře a když se tedy domluvíme, že to bude bez tlumočníka, a když tam přijdou navíc čeští novináři, tak bych skoro předpokládal, že to bude respektováno, že to je tisková konference pro zahraniční novináře a že to nebude hned Českou televizí zesměšňováno, jak jsem tady tady objevil. Protože se opravdu domnívám, že předseda parlamentu není o tom a kvůli tomu zvolen, aby řídil schůze a dával hlasovat, ale že to je významná funkce v této zemi a já ji také hodlám politicky využívat.
Jana Bobošíková: Jak? Jakým způsobem?
Václav Klaus: No tak, já myslím, že je celá řada akcí, šancí, prostoru pro politická sdělení, politickou činnost, politickou aktivitu. A určitě zase opakuji, není to jen o tom, jestli se má umožnit poslancům, aby jedním vchodem vycházeli, aniž by okamžitě naráželi na televizní kamery. Zase mám pocit, že to je o podstatnějších věcech v této zemi?
Jana Bobošíková: Pane předsedo, budete usilovat o změny pravomocí předsedy Poslanecké sněmovny, tak jak je vymezuje jednací řád?
Václav Klaus: Já myslím, že rvačka o pravomoce předsedy sněmovny mě ještě vůbec ani nenapadla a do-dokud se nemýlím, tak jsem nikdy nic takového neřekl a dokonce mě to ani nenapadlo.
Jana Bobošíková: Jak se díváte na imunitu poslanců... (...)
Václav Klaus: Hlavně bych řekl, že je potřeba jednat o fundamentálních politických věcech v této zemi. A já bych byl strašně rád, aby parlament přestal být hříčkou, jak někdy díky televiznímu zpravodajství také vidí naši občané, vaši posluchači, hříčkou interpelací, a podobně, aby se převedl v normálně dělné těleso, kde ubyde takových těch procedurálních her jednotlivých poslanců a kde přibude věcná diskuse. To se mi zdá, že to je asi to, co by parlamentu slušelo.
Jana Bobošíková: Co považujete v tuto chvíli za ty fundamentální politické věci? (...)
Jistě není třeba upozorňovat, že tisková konference, uspořádaná výlučně pro zahraniční novináře, byla nešťastnou připomínkou komunistické minulosti. Právě komunistická vláda rozdělovala informace exkluzívně, poskytovala je určitým osobám a jiným je odpírala. Kromě toho, jak se zdá, Klaus v tomto rozhovoru konstatoval, že chce zrušit parlamentní interpelace. Moderátorka České televize se nad tímto výrokem vůbec nepozastavila.
Mimochodem, český politický kontext je nestabilní. Neexistují skoro žádná všeobecně přijímaná pravidla demokratického provozu, která by byla všem okamžitě jasná. Kdyby řekl v Británii předseda parlamentu v televizi, že chce zrušit interpelace, vyvolalo by to pravděpodobně obrovský skandál, i kdyby moderátor v televizním studiu na tyto výroky nereagoval. V České republice si málokdo hned povšimne, že to byl protidemokratický výrok, pokud na to nepoukáže analýza nezávislého kritického pozorovatele. Proto jsou inteligentní nezávislí analytikové v České republice ještě mnohem důležitější než na Západě. V českých sdělovacích prostředcích však působí relativně málokdy.
Jako BBC v Británii, i česká veřejnoprávní televize trpí systematickým nátlakem politiků, kteeří se snaží ji proměnit v nástroj vlastní politické propagandy. Zatímco jak se zdá je v Británii boj mezi sdělovacími prostředky a politiky nekonečný - síly na obou stranách jsou víceméně vyrovnány - za posledního půl roku dramaticky selhal pokus české veřejnoprávní televize osvobodit se od jha politické manipulace.
Výše citovaný televizní rozhovor byl druhou příležitostí, kdy se Václav Klaus vrátil do ČT po ostrém sporu v maskérně České televize koncem května 1998, během období, kdy se zpravodajství ČT na několik dní pokusilo prosazovat redakční linii, nezávislou na politických tlacích. Bylo tehdy dohodnuto, že Klaus poskytne interview pořadu Jednadvacítka, to je půlhodinový publicistický pořad, který se vysílá každý den v 21.00 hodin. Když Klaus onoho večera dorazil do televize, zjistil, že má spolu s ním ve studiu zasednout Robert Dengler, novinář z deníku Právo. Klaus otevřeně odmítl si s Denglerem sednout do studia. Avšak produkční Jednadvacítky nátlaku neustoupil, a tak Klaus uražen odešel z budovy televize. Jednadvacítka informovala diváky o tomto incidentu ve vysílání, kamera ukázala detail prázdné židle a moderátorka Jana Bobošíková poznamenala, že je zjevně Václav Klaus neochoten čelit v předvolebním období některým svým voličům.
Podobně i Jan Ruml, bývalý blízký spolupracovník Václava Klause v Občanské demokratické straně a od podzimu 1998 Klausův úhlavní soupeř, odmítl zasednout s Klausem v onom květnovém týdnu, kdy se Česká televize chovala nezávisla, ve studiu v pořadu Jednadvacítka. Jednadvacítka o tom znovu informovala ve vysílání a Ruml byl otřesen. Vydal posléze oficiální prohlášení, že sice odmítl vystoupit v Jednadvacítce s Klausem, ale že nemínil toto odmítnutí jako definitivní (sic).
Avšak generální ředitel České televize Jakub Puchalský novou nezávislou linii svých novinářů nepodpořil. Když byl požádán v rozhlasovém rozhovoru, který se vysílal 27. května 1998, několik dní po výše zmíněných událostech, aby veřejně podpořil nový, odvážný přístup zpravodajských pořadů České televize, reagoval vyhýbavě: "Pakliže bude potřeba a prostor, budeme problémy pojmenovávat." Osoby, které byly přivedeny do České televize na jaře roku 1998, aby dosáhlo zpravodajství České televize profesionální úrovně, aby se stalo kritickým a nezávislým, byly z televize do několika málo týdnů zase vypuzeny. Pracovník, odpovědný za Jednadvacítku, byl okamžitě zbaven pravomoci rozhodovat o tomto pořadu a brzo poté byl donucen z České televize odejít. Výše citovaný rozhovor s Václavem Klausem v nové funkci předsedy parlamentu, kteerý se vysílal koncem července 1998, byl potvrzením, že jsou věci opět "znormalizovány" a že se už politikové nemusejí obávat nepříjemných otázek od moderátorů České televize. V červencovém rozhovoru překypoval Václav Klaus arogantním sebevědomím, že byla Jana Bobošíková, která ve vysílání Jednadvacítky koncem května odhalila jeho manipulační praktiky, je nyní opět spolehlivě zkrocena.
Politické protekcionářství je pro Českou televizi problém. Ovšem, na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemí nebyla poslední dobou Česká televize propagandistickým nástrojem jediné politické strany, i když se ČT některé zásadní otázky neodváží zpochybňovat.
Například vysílá Česká televize systematicky pochvalné reportáže o NATO a o Evropské unii - její reportáže z Bruselu dokonce částečně Evropská unie financuje (to bylo potvrzeno ze dvou nezávislých zdrojů), i když Česká televize to oficiálně nepřiznává. Statut České televize konstatuje, že posláním České televize je sloužit veřejnému zájmu, přispívat k utváření demokratické společnosti a podporovat začleňování České republiky do evropských struktur. (sic!) Zdá se, že by Česká televize nesměla odvysílat rozhovor s britskými euroskeptiky, kteří se stavějí ostře kriticky vůči evropské integraci.
Čeští politikové si zvykli využívat slabý zpravodajský tým v České televizi jako poslušný nástroj pro šíření svých názorů a výroků. Tyto názory a výroky nikdo nezpochybňuje a neanalyzuje.
Jak tento mechanismus funguje? Každý den přibližně kolem poledne je dohodnuto, který politik má večer vystoupit v živém publicistickém vysílání. V poledne sice politikové přislíbí účast, ale během odpoledne, jak se přibližuje večer a začíná být už obtížné získat na poslední chvíli někoho jiného, mluvčí politikové začnou telefonovat do televize a vymlouvat se, že politik vlastně dnes večer nemá čas a nemůže přijít, pokud nebudou splněny určité podmínky, jak má být televizní rozhovor prováděn.
Ota Černý, který byl po dobu sedmi let moderátorem nejvýznamnějšího diskusního pořadu České televize Debata, který se vysílal v neděli v poledne, maně prozradil ve svých nedávno vydaných memoárech (viz též jejich knižní formu) celou řadu případů, kdy politikové vyvíjeli na pořady, v nichž měli vystoupit, nátlak. Černý dokonce přímo cituje výrok bývalého tiskového mluvčího Václava Klause. "Oťas, neblbni, nebo Klaus nepřijde!"
Martin Fendrych, náměstek českého ministra vnitra v letech 1993 - 1997 svědčí ve svých memoárech Jako pták na drátě (Torst, Praha, 1998, pp. 129 - 131), že když se měl jeho šéf, ministr vnitra Jan Ruml, utkat v debatě s oponenty v pořadu ČT Aréna, otázky, na něž Ruml posléze odpovídal ve vysílání, formulovali samotní Rumlovi poradci na ministerstvu vnitra. Fendrych dodal, "Bylo mi řečeno, že dokonce můžem do jisté míry ovlivnit, kdo tam bude jako odpůrce."
Dosud nebyly vytvořeny žádné oficiální struktury na ochranu České televize před politickým nátlakem. Vzhledem k tomu, že uvedl Ota Černý ve svých memoárech otevřeně, že si v minulosti určovali vedoucí čeští politikové témata pro debatní pořady, jichž se měli účastnit a dokonce rozhodovali o tom, kdo má být ve studiu jejich oponentem, zeptali jsme se Zdeňka Šámala, nynějšího šéfa zpravodajství ČT, jaká opatření zavedl proti této koruptivní praxi. Šámal odpověděl, že na takové otázky nehodlá reagovat, neboť jsou prý zjevně "motivovány předpojatým, hrubě urážlivým a bezdůvodně nenávistným, až geobbelsovským přístupem".
Václav Klaus byl premiérem v letech 1992-1997. Během jeho vlády, zejména v prvních letech, bylo možno charakterizovat atmosféru v Československu/České republice, jen s mírným přeháněním jako "komunismus naruby". Klaus se prezentoval Čechům i mezinárodní veřejnosti jako vysoce zkušený ekonom se spolehlivým a účinným plánem, jak zprivatizovat státní majetek a jak rychle přivodit v České republice hospodářskou prosperitu.
Klaus se považoval za pravicového politika, stoupence Margaret Thatcherové. Přesvědčil velkou část české veřejnosti a téměř veškeré české sdělovací prostředky, že k jeho vlastnímu hospodářskému reformnímu programu neexistuje jiná alternativa. Ten, kdo se to pokusil zpochybnit, byl nepřítel, nereformovaný komunista nebo socialista, který "ohrožoval křehkou československou demokracii a přál si návrat před rok 1989". Po většinu Klausova funkčního období ho většina českých sdělovacích prostředky otrocky podporovala. Svobodná veřejná debata se v podstatě nekonala. Česká veřejnost byla ráda, že v čele společnosti stojí osoba, kterou považovali za silného, schopného a sebevědomého vůdce, který vyřeší všechny jejich problémy a odvede je do ráje.
Tento nesnášenlivý postkomunistický model se začal rozkládat po všeobecných volbách v červnu 1996, kdy Klausova vláda nezískala v parlamentě většinu. V roce 1997 vyšly najevo vážné hospodářské problémy a celý Klausův program byl zdiskreditován absencí zákonnosti a bankovními a finančními skandály. Poslední dobou zaznamenalo české hospodářství záporný růst. Český hrubý domácí produkt nedávno poklesl asi o jedno procento.
Klausova vláda padla v listopadu 1997 v důsledku finančního skandálu. Bylo rozhodnuto, že se mají v červnu 1998 konat předčasné volby. Obě největší české politické strany, Klausova "pravicová" Občanská demokratická strana a Zemanovi sociální demokraté uspořádaly silně konfrontační volební kampaň. Klaus varoval české voliče, že je Zeman "bolševik" a že mají na vybranou: buď hlasovat pro návrat ke komunismu (totiž hlasovat pro Zemanovy sociální demokraty) anebo hlasovat pro Václava Klause. Zeman obvinil Klause a jeho stranu, že v posledních letech v České republice praktikuje "hospodářskou politiku spálené země". Zemanovi sociální demokraté zvítězili ve volbách. Klausova ODS byla druhá. Ani jedna strana však nebyla sama schopna utvořit vládu. Takže dospěli Zeman a Klaus k vzájemné dohodě, v jejímž rámci vyloučili z vlády všechny ostatní menší strany. Zeman utvořil s Klausovým souhlasem sociálně demokratickou vládu. Klaus se stal předsedou českého parlamentu.
Česká veřejnoprávní televize je financována z koncesionářského poplatku, který určuje parlament. Na vysílání ČT dohlíží Rada České televize, nadstranické devítičlenné těleso, které volí český parlament. Nynější Rada ČT byla zvolena v únoru a v dubnu 1997. Rada České televize jmenuje generálního ředitele ČT na šestileté funkční období.
4. února 1998 vyjádřila Rada České televize přání skoncovat s postkomunistickým etosem ČT tím, že jmenovala generálním ředitelem ČT úplně nového člověka, tehdy osmadvacetiletého Jakuba Puchalského, bývalého vedoucího pražského byra české redakce BBC. Puchalského plán, jak reformovat Českou televizi, byl inspirován praxí BBC. Zdálo se, že se Puchalský především zajímá o to, jak zlepšit zpravodajství České televize.
19. března 1998 silně kritizovala parlamentní komise pro sdělovací prostředky odcházejícího generálního ředitele ČT Ivo Mathého za nízkou profesionalitu a objektivnost České televize. Zejména debatní pořady České televize prý trpěly zaujatostí. Hlavní večerní zprávy ČT projevovaly provládní tendenci, i když pravděpodobně jen podvědomě. Vyšlo několik analýz zpravodajských a publicistických relací ČT, všechny velmi kritické. Usuzovalo se, že je zapotřebí naléhavých změn.
Od Jakuba Puchalského, nového generálního ředitele ČT, se očekávalo, že zavede zásady objektivnosti, otevřenosti a profesionalismu do vysílacího schématu České televize. Jeden z nejváženějších českých novinářů, Ivan Kytka, do té doby šest let londýnský korespondent ČTK a České televize, byl jmenován od 1. dubna 1998 šéfem zpravodajství ČT. Od 1. května 1998 si Kytka do Prahy přivedl Andrewa Stroehleina, třicetiletého amerického politického analytika a odborníka na české záležitosti. Stroehlein měl spoluredigovat Jednadvacítku, a naplnit ji duchem kritické nezávislosti. Kytka začal bod po bodu realizovat v redakci zpravodajství ČT Puchalského reformní program.
Andrew Stroehlein zpevnil páteř Jednadvacítky a zveřejnil několik příkladů politického nátlaku, vyvíjeného na Českou televizi, v jednom případě americkým velvyslanectvím, jehož někteří činitelé se jak se zdá domnívají, že když přicestují do ČR američtí politikové, měli by mít automaticky právo vystoupit v České televizi.
Kytka si byl vědom celé řady vážných věcných a profesionálních nedostatků ve zpravodajském vysílání ČT. Zpravodajství ČT nerespektovalo zásady přesnosti. Využívalo pochybných zdrojů a bylo podlézavé vůči vládě. Redaktoři potlačovali zprávy kritické vůči Václavu Klausovi.
Zpravodajská redakce ČT neměla jasně definovanou řídící strukturu. Předchozí šéf zpravodajství Petr Studenovský redakci neřídil. Trávil svůj čas styky s vnějším světem, obědy a večeřemi s politiky. Tak, jak jsou často řízeny české podniky, i zpravodajskou redakci ČT řídila neformální skupina pěti - šesti osob, vzájemných přátel, kteří se scházeli v kantýně, na chodbě či v kuřárně a při tom rozhodovali, co se bude vysílat a jakou by ČT měla zaujmout k dané věci linii. Toto neformální uspořádání fungovalo tak, aby nikdo nenesl konkrétní odpovědnost za chyby. Redakce působila trochu jako tajná polovojenská organizace: určité osoby na sebe strhly velké množství rozhodovacích pravomocí, aby se učinily nepostradatelnými. Kytka se pokusil rozbít tyto neformální rozhodovací struktury a utvořit průhlednou rozhodovací hierarchii, která by byla za své rozhodování plně odpovědná. Tím se stal nepopulární u jednotlivců, jimž odebral jejich neformální moc.
Zpravodajství ČT vyrábělo asi 7 různých pořadů. Tyto pořady neměly samostatnou identitu. Přibližně 70 novinářů kolovalo neustále mezi jednotlivými pořady a přispívalo reportážemi do všech. Kytka zamýšlel dát každému pořadu pevný reportérský tým a konkrétní redakční politiky. Jednotliví šéfredaktoři měli nést odpovědnost za kvalitu odvysílaných programů.
Kytka chtěl zostřit techniky interviewů v České televizi a vytvořit nezávislé zpravodajské a výzkumné struktury. Zrušil téměř povinné vysílání reportáží z pravidelných tiskových konferencí politických stran.
"Účelem Kytkových reforem bylo proměnit propagandistický systém, jehož využívaly politické strany, v nezávislý informační systém, kterého by nemohla využívat žádná politická strana. Kytkovým největším úspěchem bylo, že se mu podařilo na několik týdnů tento propagandistický systém rozbít, napsal Andrew Stroehlein.
Cílem bylo, aby byla Česká televize schopna pomáhat lidem orientovat se ve vlastní zemi a v dnešním světě a předvídat a analyzovat důležité směry budoucího vývoje.
Ale kulturní rozdíly byly příliš silné. Když odstranil Ivan Kytka z Jednadvacítky neschopného moderátora, tento muž si stěžoval v parlamentě svému oblíbenému poslanci a poslanec svolal mimořádnou schůzi parlamentní komise pro sdělovací prostředky. Mladý generální ředitel Jakub Puchalský se začal bát a donutil 21. května 1998 Ivana Kytku k rezignaci, jednapadesát dní od doby jeho nástupu do funkce. Andrew Stroehlein byl donucen odejít z České televize do dvou měsíců po svém příchodu.
Někteří kritikové poukazují na to, že Kytka možná zaváděl své reformy příliš rychle.Avšak Kytka argumentuje, že si nemohl dovolit realizovat reformy pozvolně, protože podle českého zákona byl jako šéf zpravodajství osobně odpovědný za obsah zpravodajských pořadů ČT a tedy i za veškeré nepřesnosti. Nemohl tolerovat hrubé chyby. Když převzal funkci šéfa zpravodajství, měl na stole hromadu závažných stížnosti na nedostatky zpravodajství ČT. Také byla proti zpravodajství ČT vznesena jedna žaloba. Rada České televize požadovala, aby byly reformy provedeny co nejrychleji.
Reformní projekt Jakuba Puchalského, na jehož základě byl jmenován v únoru 1998 generálním ředitelem ČT, obsahuje celou řadu konkrétních kritických připomínek ke kvalitě zpravodajství ČT. Například, Puchalský si v projektu stěžuje, že
natočené rozhovory bývají nedokonale parafrázovány redaktory následným komentářem.
obraz a čtený komentář spolu často vůbec nesouvisejí. To vážně ztěžuje schopnost diváků vnímat, co se jim z obrazovky komunikuje.
zpravodajství ČT postrádá prvek analytičnosti.
Je možná významné, že pět měsíců po nástupu do funkce generálního ředitele ČT se Puchalskému ještě pořád v podstatě nepodařilo napravit ani těchto několik nedostatků. Nadto, když byla vznesena žádost, aby Puchalský zveřejnil svůj reformní projekt, na jehož základě byl jmenován šéfem této veřejnoprávní organizace, aby mohlo být nezávisle posouzeno, jak jeho reformy pokračují, Puchalský to odmítl učinit. Rada České televize ho v tomto ohledu podpořila. Podle jejího názoru totiž je Puchalský vlastníkem autorských práv pro tento reformní projekt a není povinován ho zveřejnit. Tak není možno vyloučit podezření, že reforma selhala, byla dána k ledu a projekt je nyní utajován, aby se na to nepřišlo.
Bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé, nyní kancléř v prezidentské kanceláři Václava Havla, argumentuje, že pod jeho vedením byla Česká televize daleko politicky nezávislejší než je nyní. Podle jeho názoru jmenovala Rada České televize osmadvacetiletého Puchalského generálním ředitelem ("je to jen dítě", podle názoru jednoho bývalého spolupracovníka v české redakci BBC, který Puchalského dobře zná), aby mohli politikové Českou televizi přímo manipulovat.
Jaké jsou hlavní nedostatky zpravodajství České televize?
1. Zpravodajství ČT je téměř absolutně závislé na České tiskové kanceláři. Za komunismu byla ČTK hlavním zdrojem zpravodajství pro všechny sdělovací prostředky. Zvyk opisovat zprávy doslova ze zpravodajství ČTK přežívá dodneška, natolik, že různé české deníky občas otisknou články, v nichž jsou doslova totožné celé odstavce. Česká televize nepodniká téměř žádnou samostatnou investigativní novinářskou práci. Někdy to vypadá, jako by se Česká televize obávala přinést jako první důležitou zprávu. Česká televize má tendenci počkat, až se kontroverzní zpráva nejprve objeví někde jinde. Existuje několik výjimek z tohoto pravidla, ale redaktorům ČT chybí profesionální soudnost. Když Česká televize odvysílá originální informaci, je většinou buď nedokonale zpracována, založena na nespolehlivých zdrojích, anebo jde o irelevantní zprávu. (Příklad z poloviny srpna 1998: výstřední český exulat v Oxfordu zahájil hladovku na protest proti jmenování sociálně demokratického ministra zahraničních věcí.) Je symptomatické, že politické skandály jsou svěřovány nejvýznamnějším deníkům a většinou nikoliv zpravodajství České televize.
2. Zpravodajství je pasivní, bez představivosti a bez samostatného kritického myšlení. Česká televize se pyšní tím, že mechanicky zprostředkovává informace, aniž by je umístila v relevantním kontextu, aniž by je zpochybňovala nebo analyzovala. ČT vidí svou veřejnoprávní roli v tom smyslu, že má být pasivním zprostředkovatelem informací. ČT neprovádí analýzu a divákům neposkytuje profesionální úsudek zkušených reportérů.
3. Ve zpravodajských relacích je příliš mnoho jednotlivých zpráv. Jednotlivé zprávy jsou proto neobyčejné krátké a povrchní. Reportéři čtou často své komentáře obrovskou rychlostí, nezřídka se špatnou, neprofesionální výslovností. Mnoha reportérům ČT není o moc víc než dvacet let. Vnucují svůj "diskotékový" postoj celé české společnosti. (Jeden vedoucí směny pořadu Události je student třetího, nyní čtvrtého ročníku filozofické fakulty Karlovy univerzity. Po návštěvě přednášek a seminářů ve škole odchází do České televize a rediguje tam celostátní hlavní večerní zprávy.)
4. Zpravodajské příspěvky a rozhovory mají často špatnou strukturu. Málokdy se pokusí proniknout pod povrch problému. Česká televize nemá řádné profesionální výzkumné oddělení, a tak zpravodajství ČT nevysvětluje problémy jasně a přesvědčivě, neukazuje, jak problém vznikl a jaká byla jeho historie.Omezený časový prostor, věnovaný jednotlivým zpravodajským příspěvkům, často znamená, že informace je matoucí. zahraniční zpravodajství je rutinně automatické, nezajímavé a neživotné. Silně využívá materiály zahraničních tiskových agentur. Česká televize se málokdy snaží ukázat divákovi na základě individuální lidské zkušenosti, co se děje ve vnějším světě. Události, k nimž dochází mimo území České republiky, jsou zprostředkovávány českému divákovi jakoby skrze zamlžené sklo, jako něco, co se ČR vlastně netýká, navzdory tomu, že v tomto globalizovaném světě mají události ze zahraničí často přímý dopad na vývoj v České republice. I domácí zpravodajství ČT často vytváří dojem, že ČT neví, co se děje v české společnosti, že "život je jinde".
5. Je-li využívána k vysvětlení nějaké informace grafika, text na obrazovce se obyčejně odlišuje od zároveň vysílaného komentáře. To je pro diváka neobyčejně matoucí, protože se musí soustředit na simultánní vnímání dvou rozdílných informačních zdrojů. I při reportážních záběrech často hovoří komentář o něčem jiném, než co vidíme na obrazovce.
6. Česká televize se málokdy snaží hledat paralely mimo Českou republiku. Téměř nikdy neukazuje podrobně, jak se jinde řeší problémy, s nimiž se v současnosti potýká Česká republika. Málokdy informuje o veřejných debatách o důležitých otázkách v jiných zemích, čímž by stimulovala obdobnou debatu v České republice. Informuje o životě v jiných zemích jen prostřednictvím krátkých, nejdůležitějších zpráv. Nesnaží se vysvětlovat, jak jiné země fungují uvnitř. Jak poznamenal jeden komentátor, parafrázuji: "Vidíme ulice v cizích městech a lidi v těchto ulicích, ale nevíme, co motivuje jejich jednání, jak je strukturován jejich život, čím se zabývají, co je stimuluje." Tak přežívá Česká republika ve spokojené izolaci. Česká televize často interviewuje hrstku domácích "expertů", zejména z oblasti finančnictví a ekonomiky. Mnozí jsou velmi mladí a z mezinárodního hlediska to jsou odborníci velmi nízkého kalibru. Tito "experti" znovu a znovu opakují konvenční myšlenky, které kolují Českou republikou, aniž by je korigovala intelektuální konkurence z vnějšího světa.
7. V delších rozhovorech a v diskusních pořadech si moderátoři většinou předem před vysíláním připraví soubor nepříliš nápaditých otázek. Moderátoři většinou nejsou schopni poslouchat a sledovat, o čem se ve studiu mluví a citlivě debatu usměrňovat. Nepřerušují politika, když se začne vyhýbat otázce anebo změní téma hovoru. Jejich mozek nefunguje dostatečně rychle na to, aby byli schopni rychle reagovat aktuálními doplňujícími otázkami. Někteří moderátoři mají pocit, že by se měli vůči politikům chovat tvrdě, ale jsou necitliví a přerušují politiky na nesprávných místech. Jiní moderátoři jsou měkcí a dovolují politikům, aby žvanili bez přerušení po mnoho dlouhých minut.
8. V pořadu Aréna využívá Česká televize během živého vysílání politické debaty telefonního hlasování. Výsledky tohoto hlasování jsou zavádějící, protože nejsou založeny na pevném, reprezentativním sociologickém vzorku populace. Kromě toho je možno při hlasování podvádět. (Můžete telefonovat, kolikrát chcete.) Česká televize ví, že je tato praxe manipulativní, ale dál ji využívá jako prostředek ke zvýšení sledovanosti tohoto pořadu. Dvojakým způsobem vysílá ČT před pořadem Aréna varování, že nemají diváci hlasování brát vážně, avšak mnoho občanů, včetně politiků, ho za vážné považuje.
9: Editoři pořadů nemají správný instinkt pro to, co je hlavní zprávou dne. Za komunismu začínaly televizní zprávy formálními informacemi o tom, že zasedá ÚV KSČ, atd. Tento postoj přežívá dodneška. Česká televize je přesvědčena, že nejprve musí ve večerních zprávách ukázat, že parlament a vláda zasedá. Teprve po těchto formálních informacích dostane prostor to, co mělo být hlavní zprávou dne.
10. Stereotypizace. Jak na to poukázal Tomáš Pecina, ČT neanalyzuje, co se děje ve společnosti, ale raději vytváří povrchní mýty. Politikům dává trvalé jednoduché charakteristiky, které málokdy odpovídají skutečnosti.
12. Výběr hostů k diskusím a rozhovorům je často neobratný, nenápaditý a chybný. Například, po kontroverzním, neúměrně silném zásahu policie proti ekologické demonstraci letos v květnu v Praze konečně pozvala 15. července 1998 Česká televize určitého policejního pracovníka, aby záležitost vysvětlil. Interview se proměnil v komedii, neboť kdykoliv se moderátorka policisty na něco zeptala, uvedl, že on není od toho, aby na takovéto otázky odpovídal, a nemůže tedy odpovědět. Česká televize často opakovaně zve do studia "specialisty", kteří se neumějí vyjadřovat. Zde je příklad jednoho takového experta:
Moderátorka Daniela Drtinová: Pane inženýre, o čem vypovídají ekonomická čísla, ekonomické ukazatele? Je česká ekonomika v recesi?
Petr Zahradník, makroekonom, Prague Securities: Já se domnívám, že ty ekonomické ukazatele jsou dva velmi pozitivní, míra inflace a vývoj průmyslu, zbývající dva, stavební výroba a nezaměstnanost, to jsou spojeny s vykřičníkem. O tom, zda česká ekonomika je v recesi či nikoliv, je složité - - vypovídat. Recese je - - jev, který je charakteristický pro stabilizované tržní ekonomiky a je charakterizován tím, že hrubý domácí produkt řekněme klesá či stagnuje po dvě - - či tři čtvrtletní období po sobě. To je možné v české ekonomice možná vypozorovat, nicméně spíše než v recesi bych řekl, že česká ekonomika se potýká s některými transformačními resty zděděnými z minulého období a že spíše než v recesi jsou zde prostě závazky zděděné z transformace.
Jednadvacítka 10. srpna 1998
12. Při debatních pořadech zve Česká televize do studia příliš mnoho účastníků. Nynějšího hlavního debatního pořadu ČT V pravé poledne se účastní čtyři politikové a moderátor. (Výjimkou byl až duel Zeman - Klaus v neděli 16.8. 1998, teprve nyní hodlá možná ČT počet účastníků pořadu V pravé poledne omezit. Naznačil to v pondělí 17.8. Jakub Puchalský, avšak jeho výroky byly mlhavé. Ovšem nový moderátor Roman Prorok příliš výrazný v neděli nebyl. Vyskytly se stížnosti, že Zeman a Klaus hovořili bez jakékoliv opozice.) V důsledku příliš velkého počtu účastníků ztrácejí moderátoři, kteří jsou obyčejně slabí, pomalí a nedostatečně informovaní, kontrolu nad diskusí, která degeneruje v nestrukturované blábolení, kterou jen občas přerušuje moderátor ve snaze vrátit debatu k původně zamýšlené struktuře. Někdy jsou čeští politikové schopni vyprodukovat takový spontánní proud vědomí, že by jim záviděl James Joyce. Zde je příklad z pořadu V pravé poledne z 19. července 1998: Odpovídajícím politikem je Ivan Langer, místopředseda parlamentu za Klausovu ODS. Nejprve poněkud mlhavě formulovaná otázka od moderátora:
Miroslav Dittrich: Pane... místopředsedo, vy jste éé členem strany, která měla dominantní postavení ve vládě, v té době, když éé byly povodně a poté. Jaký je váš názor na to, co říkal pan rektor, na tu roli státu? Ééé. Má se ten - měl se ten stát více nn- myšleno nejenom penězmi, ale nějakým dalším způsobem, třeba organizačním, více postarat o ty oblasti, konkrétní?
Ivan Langer: Já si já se jsem téměř stoprocentně jistý, že ať by stát konal ještě víc, tak stoprocentně by se nepodařilo veškeré ty následky škod, které byly způsobeny, odstranit, způsobem, že by všichni občané na na severní Moravě, ve Slezsku řekli, jsme spokojeni s tím, co se stalo. A opravdu bych moc prosil, abysme ten problém strukturovali na úroveň vlády, o obecních, městských zastupitelstev, a potom i tu o-osobní odpovědnost jednotlivých těch - těch osob, které žijí v těch oblastech, které byly postiženy. A já se nedomnívám, že to jakoby tvrdé nebo že jednání vlády bylo příliš tvrdé a že bylo příliš liberální v tom, že zdůrazňovalo osobní odpovědnost těch osob. Já si myslím, že u každého z nás to začíná, samozřejmě, a jestliže mám nějaký majetek, je mojí, vlastně asi logickou povinností, se pokusit o něj v mezích možností, které mám, postarat, to jest například to pojištění. Ale jestli se můžu vrátit k té k té vládě. Myslím, že vláda, a v tom v tom souhlasím s panem rektorem, velmi operativně za-zareagovala v těch v těch prvních dnech, myslím si, že také ta pomoc plynula v té v té úvodní fázi velmi rychle. Problém nastal potom i v důsledku ani ne tak vlády, ale parlamentu, v tom následujícím období, kdy kdy se hledaly další prostředky k uvol- ééé k uvolnění a k sanaci těch škod a jestliže jsme si slibovali s panem kolegou Zaorálkem nějaký střet v této této debatě, tak myslím, že nastává i tady, protože to bylo já si pamatuju na jednání poslanecké sněmovny, tady se jednalo o uvolnění zhruba pět miliard korun, čtyř miliard korun, z Fondu národ - z prostředků Fondu národního majetku a byla to tehdy právě sociální demokracie, která z různých důvodů vlastně zablokovala toto rozhodnutí, ke kterému se sněmovna potom vrátila později, ale tak, jak já jsem si dělal průzkum v těch poškozených obcích, tak opravdu tam v roce devadesát osum nastal útlum přísunu peněz a a věci, které byly rozdělány, tak nebyly dokončeny právě proto, že ty peníze nedoputovaly tam, kam měly.
Není divu, že sledovanost zpravodajství veřejnoprávní televize jak se zdá stále v těchto dnech nezadržitelně klesá. Jak vidíte, je velmi obtížné pořady jako V pravé poledne vůbec sledovat. Diváci považují zpravodajství ČT za poslušné, bojácné, nepůvodní a nudné.
Vzhledem k tomu, že na ČT neexistuje strukturovaná, ostrá a smysluplná debata, diváci přepínají ve velkém počtu na Američany vlastněnou komerční stanici TV Nova, kterou řídí podnik Central European Media Enterprises, registrovaný na Bermudských ostrovech. Nova ovšem také nabízí jen náhražklu za inteligentní politickou debatu. Nedávno začala vysílat pořad Kotel, který považují někteří pozorovatelé za tvrdou zkoušku politiků, na něž tři čtvrtě hodiny křičí studiové obecenstvo a moderátor.
Otázky obecenstva jsou však nesmírně primitivní. Politikové rádi chodí do Kotle, protože tím vytvářejí dojem, že jsou odvážní. Ve skutečnosti je však lehké na otázky odpovědět nebo je bagatelizovat, protože jsou málokdy něčím jiným než neartikulovaným, emocionálním vytím:
Moderátorka Michaela Jílková: Kdo má tvrdou otázku?
Publikum: Já! Já! Já! Já!
Žena z publika: Prosím vás, pane předsedo, já bych se vás chtěla zeptat, kde hodláte vzít miliardy peněz na to, co jste občanům a voličům této země slíbil, tím myslím například sociální dávky, bytová výstavba, podpora, prostě, snííženííí nezaměstnanosti, pokud se nemýlím, Česká republika je... (pískání)
Michaela Jílková: Ale máte nějaký argument, proč si myslíte, že pan předseda neví, kde ty peníze - -
Miloš Zeman: Já vám rád demokraticky odpovím, když dovolíte, abych vám odpověděl - -
Michaela Jílková: Počkejte, víte -
Žena z publika: Vy hodláte zadlužit naši zemi, jo. (Smích. Pískání. Řev.) A to jéééé - (Pískání, řev - Fůůůj) A to budou splácet nejméně další čtyři generacééé. A myslíte na svoje děti, vnoučata a pravnoučata, prosimvááás? (Pískot, řev, potlesk)
Miloš Zeman: Vážená paní, já jsem opravdu rád, že vládním propagátorům ekonomického zázraku zůstalo alespoň několik přívrženců.
Jaké je východisko? V zájmu České republiky by měla Rada ČT odmítnout komickou stínohru, která se v současnosti odehrává v České televizi a trvat na řádné realizaci reformního programu. Česká parlamentní mediální komise by měla určit pevná kvalitativní omezení pro komerční televizní provozovatele, aby oplátkou za vydělávání zisků poskytovali společnosti vysoce kvalitní investigativní novinářskou práci. Ale, jak o tom bude dnes odpoledne hovořit Milan Šmíd, hlavní překážkou pro schválení nových mediálních zákonů v ČR je chybějící definice veřejného zájmu.
17. srpna 1998
