Dubček "se stal obětí vrahů z KGB"
The Times, 19. srpna 1998
Alexander Dubček, československý vedoucí představitel, který se pokusil zavést socialismus s lidskou tváří, byl možná zavražděn na příkaz zkorumpovaných agentů KGB.
Tato teorie, přesvědčivě vyložená v nové české knize, byla zveřejněna v dojemnou chvílí: při třicátém výročí invaze Varšavského paktu do Československa. Invaze zlikvidovala ve Východní Evropě naděje na volnější formu komunismu, které vyvolalo Dubčekovo Pražské jaro.
Dubčekovi, kterého odvezli v roce 1968 do Moskvy, četl levity Leonid Brežněv, který mu jasně sdělil, že Kreml nebude tolerovat žádnou "nezávislou" cestu k socialismu. Tanky na Václavském náměstí ten argument ještě podtrhly.
Poté, co byl vypuzen z nejvyšší státní funkce, pracoval Dubček po dlouhá desetiletí jako úředník lesní správy. Ale po sametové revoluci v roce 1989 promluvili Dubček a Václav Havel k davu 750 000 protestujících osob a koncem toho roku se Dubček stal předsedou parlamentu a Havel byl zvolen prezidentem.
Ale 1. září 1992 byl Dubček smrtelně zraněn při automobilové nehodě. Právník Liboslav Leksa argumentuje v knize "Tragédie na 88. kilometru", že Dubček silně vadil některým složkám české tajné policie a KGB. Chystal se svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB.
Piotr Jarosewicz, bývalý polský premiér, byl ve své vile na předměstí Varšavy s manželkou zavražděn téhož dne. Také se chystal na tatáž slyšení do Moskvy. Polští vyšetřovatelé obvinili z vražd pachatele neúspěšně provedeného vloupání, existovaly však důkazy, že se dvojice stala obětí profesionálních vrahů.
Dubčekův automobil brzo po havárii zmizel. Zmizel také jeho kufřík, v němž byly dokumenty, týkající se moskevských slyšení. Formálně se nevyšetřovalo nic.
Řidič Jan Řezník utrpěl lehká zranění. Vojenský soud ho odsoudil za neodpovědnou jízdou, avšak Řezník byl propuštěn na amnestii dřív, než si odseděl trest jednoho roku. O rok předtím se Řezník podílel na likvidaci stovek svazků státní bezpečnosti. Autor jiné knihy o slovenské státní bezpečnosti tvrdí, že hovořil s agenty, kteří zosnovali Dubčekovu havárii.
Všechno jsou to nepřímé důkazy, ilustrují však jednu klíčovou skutečnost: Češi a Slováci se dosud jen velmi nervózně ohlížejí na svou nedávnou historii. Ve skříních je tolik kostlivců, že obyčejní Češi dávají přednost historii jako by to byla černobílá fotografie.
V každém případě chodí Češi ve velkém množství do galerie na pražském Starém Městě podívat se na fotografickou reportáž Vladimíra Lammera o ruské invazi. Výstava zaznamenává toto drama podrobně a Češi tam bývají dojímáni k slzám.
