Vzdělání ve vládním programu ČSSD
V Hospodářských novinách 10.8. (i jinde) čteme programové prohlášení, zejména kapitoly 2. Cíle, kapitolu 4. Navrhovaná opatření vlády a kap. 4.3.2 Vzdělání. Na první pohled je potěšující, že jako integrální cíl vyhlašuje vláda ČSSD "přispět k tomu, aby se česká společnost stala společností vzdělání, spoluúčasti a solidarity" (zvýraznil O.H.). Další libé výrazy jsou "Jen taková společnost bude dlouhodobě úspěšná, která dokáže investovat do celoživotního vzdělávání svých občanů...", "můžeme prorazit efektivním využíváním kvalifikované a dobře placené pracovní síly s vysokou produktivitou práce", "...investice do lidského kapitálu či do rozvoje lidského potenciálu považuje vláda za neúčinnější formu vládních investic". Bravo! To jsou hesla ražená ve vzdělávací politice EU, a u nás nalezla takto poprvé vládního sluchu a hlasu. Kritický rozum ovšem velí nepřehlédnout slůvka přispět k tomu; považuje vláda. Jistě by bylo upřílišněné vyhlašovat, že takovou společnost někdo z Čechů opravdu učiní, nebo že se mu investovat dost peněz do vzdělání národa opravdu podaří, když je kasa takřka prázdná...
Ostatně první čin nového ministra ve vládě: když je kasa prázdná, netrvá na přidělení 5 miliard na školství pro rok 1999. Očekával jsem, že při uvedeném vládním prohlášení ministr nabídne své křeslo, kdyby snad vláda chtěla tuto svou prioritu prosazovat leda tehdy, na ni měla hotové peníze... Buďme realisti - ale i skromnost má své meze při setkání s bídou...
Budeme sledovat, jak se takto vyhlášená priorita v programu dál vyjevuje. Tam, kde se mluví o tom, že pro dlouhodobé zakotvení své politiky chce vláda vypracovat "koncepci bytové, energetické i dalších politiky" (na konci kap. 2. Cíle) měla být prioritní vzdělávací politika jmenována nahlas, ne jen jako další.
Musíme také bedlivě číst dále, co chce vláda udělat pro naplnění těchto cílů, co navrhuje, a musíme kalkulovat, jestli to zvládne a kde na to vezme. Čtu tedy hned v kap. 2. jednu větu: "Tuto formu (vládních investic), zejména v podobě investic do vzdělání, chce (vláda) vyjádřit i ve svých rozpočtových prioritách tak, aby se naše společnost postupně stávala znalostní společností." V oddílu 4.3.2 Vzdělání pak slibuje zvýšit do roku 2002 podíl výdajů na vzdělávání až k 6 % HDP. Už v Cílech se mluví o spoluúčasti občanů na správě veřejných věcí, ale vzdělávání jakožto pole, kde se subsidiarita (co nejspodnější možná úroveň rozhodování) musí vehementně uplatňovat, už jmenovitě uvedena není. Ve větách jsou tu obsažena jen slova o produktivitě práce, podnikatelské tradici nebo řízení politických celků. Princip solidarity do vzdělávání zasahuje ovšem také, přístup ke vzdělání musí podle programového prohlášení záviset jen a jen na schopnostech uchazeče. Bohatí tedy budou podporovat sebe i chudé.
(Hned však musím učinit poznámku: solidarita není jen platit chudším školu, ale je to také to, že akademicky nadaní respektují to, že manuálně nebo umělecky nadaní mají jiný způsob učení se, a protože akademicky nadaní jsou u nás tradičně upřednostňováni, mají tedy oni povinnost zasadit se o to, aby školství sloužilo i těm druhým - nejde jen solidaritu v penězích, ale i v pojetí cílů a obsahu vzdělávání!)
Finančních problémů je si vláda vědoma - prohlašuje, že ekonomické možnosti budou omezovat kapacitu veřejných služeb, a přesto o dva odstavce dál stanovuje, že vzdělání (vedle základního výzkumu) musí být součástí veřejného sektoru, protože je v něm výrazné časové zpoždění mezi investicí a jejím efektem. Neříká se tu naplno, jestli má být veškeré vzdělávání jen veřejným sektorem, tedy státním a nanejvýše neziskovým.
(To by mohl, ale nemusel být rozpor: půjde o konkrétní návrh zákona o vzdělání, o dotace soukromým školám ap., a tu se ukáže, jestli bude vláda chtít veřejného školství s jeho omezenou kapacitou prosazovat monopolně, nebo jestli nechá soukromé subjekty doplňovat to, na co vláda mít peníze nebude. Tady se prokáže míra "levosti" socialistické vlády: snese myšlenku, že by soukromníci mohli aspoň zčásti kompenzovat to, na co stát nemá peníze? Dokáže pro soukromníky připravit takové dotační podmínky, aby chtěli dávat stipendia i chudým studentům? Možná by se dal použít princip podobný, jaký vláda chce prosadit pro železnici. Sociální solidarita v komunistickém pojetí byla "odřezat přečnívající hlavy", solidarita humanistická by mohla být "zavázat nadané, aby pomáhali druhým". Naštěstí prohlášení hned přiznává, že se o hranici sektorů povede diskuse.)
V kapitole 3. Výchozí situace měl být stav vzdělávání určitě jasně vysloven. Sice tu tvůrci programu mnoho průzkumů k dispozici nemají, ale existují např. doporučení OECD k vývoji školství. Právě ta doporučení, která směřovala k solidaritě a rovnému přístupu ke vzdělávání, splněna nejsou. Vláda by měla o dnešním stavu české vzdělanosti hodně vědět, jestli ji chce do budoucna hodně vylepšit.
V kapitole 4. Navrhovaná opatření vlády je slovo školství jen jednou: "Změna rozpočtových priorit zvýšením výdajů na školství". To je sice zásadní krok, ale víme, jak bude těžké ho naplnit, a uvítal bych, kdyby i zde vláda dala konkrétněji najevo, že má představu, jakými obecnými opatřeními ve školství začít. Peněžní injekci by uvítal každý resort... Pokud se vláda orientuje na praxi a požadavky EU, mělo se někde v hospodářských opatřeních objevit také zvýhodnění podniků, které investují do vzdělávání zaměstnanců. Přitom na stát jako na investora vláda pamatuje: v oddílu 4.5 Veřejná správa chystá systém vzdělávání zaměstnanců státní správy.
Za smutné však považuji to, že v kap. 4.1 Demokratický právní stát je o vzdělávání jenom jedno slovo, i když se týká programů ke zvýšení vzdělanosti Romů. Ostatní opatření jsou všechna vedena v duchu toho, že se demokracie dá jaksi zařídit, a chybí tu pojetí, že k demokracii se národ, hlavně skrze děti, musí vychovat. Sám sebe vychovat, nikoli být kýmsi převychován. A programy pro vývoj k demokratickému občanství musejí začínat už ve školním věku.
Podobně jako s demokracií je to s udržitelným rozvojem. Troufám si říct, že na cestě k němu budou vlády muset často zasahovat do trhu v rozporu s ekonomickým liberalismem, a tím se dostanou do sporů se svobodnou vůlí konzumních voličů. K udržitelnosti rozvoje se společnost dobere také teprve přes výchovu budoucích generací. A přesto se programové prohlášení sociálních demokratů omezuje právě jen na úlohu ústředních orgánů, o souvislosti se vzděláváním ani zmínky. (Ekologická výchova dnes běžná i ve škole je něco jiného.)
A v oddílu 4.4.2 Obrana se také nechystá žádné vzdělávací či osvětové opatření, přestože průzkumy veřejného mínění ukazují jen malou převahu přívrženců vstupu do NATO. S brannou ochotou občanů bude v budoucnu vůbec problém, jakkoliv působení školy tu může být víc než ošemetné, jak si pamatujeme.
Oddíl 4.3.2 Vzdělání je o málo kratší než Sociální politika i než Zdravotnictví. Obsahuje však onu zlatou větu "Péči o vzdělávání považuje vláda za svou prioritu." Dobře se tu spojuje úsilí osobní s úsilím institucí, správně je stát považován za garanta rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny. Za poněkud problematické bych považoval tvrzení, že se vláda "plně hlásí k odpovědnosti za školskou a vzdělávací politiku i za její výsledky". Takové braní plné zodpovědnosti implikuje také to, že chce mít výlučná práva. Jestli se "politikou" míní strategický plán a jeho realizace, pak souhlasím, jestli však se tím myslí celkový budoucí stav v této oblasti - ty "její výsledky" to naznačují -, pak musím upozornit naše vládce, že ne vše ve vzdělávání rozhodují a ovlivňují oni, že naopak maximální autonomie vzdělavatelů i vzdělávaných je jedním z pilířů občanské svobody a klíčem k efektivnímu vzdělávání.
Rozumím tomu, že vzdělávací problematika je mnohem složitější než třeba bytová politika - do vzdělávání zahrává mnohem víc partnerů (dítě, rodiče, učitelé, školský management, zaměstnavatelé, kulturní tradice, také okamžité a stále proměnlivé poměry mezi vlivy těchto partnerů). Přesto bych uvítal v tomto oddílu výroky blízké svou konkrétností např. bytovému slibu "podporu vlastníkům zdevastovaných bytových domů". Sliby zvýšených financí pro vědu a vysoké školy, pro motivaci a mzdy pedagogů, pro provoz škol, pro investice do infrastruktury budou totiž přímo závislé na výši HDP - vláda sice slibuje v budoucnu 6% HDP na vzdělávání, jenže jak velký ten domácí produkt bude, a bude tu ještě tahle vláda...? A bude--li malý, bude snadné ony nekonkretizované sliby tiše ořezávat. Jako bod programu mi nestačí číst, že vláda "předloží zákon o vzdělávání, kterým bude řešit problematiku regionálního vzdělávání komplexně". Chtěl bych spíš číst prohlášení zásad, kterými se takový návrh bude řídit. (A úřednický slang by do veřejného politického prohlášení přijít neměl vůbec: regionální školství je to, které se zakládá a řídí místně, tedy školství základní, ale už ne např. gymnázia, protože jejich zakladatelem je ministerstvo - jenže kdo z čtenářů tomuhle rozuměl?)
Slib provést změny v síti škol "které odpovídají reálným požadavkům s důrazem na rozvoj technického a učňovského školství a potřebám trhu práce" mi zní hodně dirigisticky. Není řečeno, co jsou reálné požadavky, kdo jejich reálnost posuzuje, a ten důraz na nevšeobecné vzdělávání sice jistě vychází z naléhavé okamžité situace, ale stejně naléhavé budou trendy evropské, k nimž se program vlády o pár řádek nad tím také hlásí, ale které předpokládají posílení všeobecné složky středního vzdělávání a posouvání specifických znalostí a dovedností odborných do školství vyššího.
Podstatou vzdělávání je sebeopravování. Jestliže se konečně stalo, že se vláda hlásí ke konceptu informační a učící se společnosti, pak mohla uvažovat i o jednom velmi netradičním, dalo by se říct nepolitickém kroku, na jaký rozhodně v politice nebo zákonodárství zvyklí nejsme: dát si závazek, že politika, zákon, strategie budou v průběhu realizace zodpovědně zhodnocovány a opravovány. V dnešním světě (a asi v žádném předchozím) to asi vůbec není tak, že jsou nějaké ekonomické nebo politické a tím méně kulturní pravdy, že podle nich se udělá plán a ten se bude věrně plnit. Jenže průběžné přehodnocování a změny strategie bychom v politice nazvali oportunismem, kdežto ve vzdělávání je to základní postup rozvoje. Ejhle: s informační a učící se společností možná skončí politikářská politika. (Jestlipak to jednou nebude důvod, aby se ti méně vzdělaní mezi politiky proti vzdělanosti národa bránili?)
Ondřej Hausenblas pro Sdružení pro vzdělávací politiku
