Vratislavu Kuškovi není pomoci
Vratislav Kuška ve svém článku v Britských listech (24.8. 1998) uhodil hřebík na hlavičku. V podstatě totiž řekl, že zjednodušíme-li dějiny na úroveň myšlení třináctiletého synovce, pak se (na této úrovni) zdá vše jasné, argumenty neotřesitelné a logika pevná. Začneme-li však dějinné události stavět do širších souvislostí, zjistíme že věci jsou složitější, takže vynášet jednoznačné soudy je při nejmenším velmi obtížné pokud ne nemožné.
Není žádný důvod, proč by právě toto nemohl svému synovcovi (ať již skutečnému nebo fiktivnímu) říct.
Srovnání nacistického a komunistického režimu se samozřejmě nabízí a to na základě jednoduché logiky. Nacistický režim byl odsouzen jako zločinný a protože řada projevů obou režimů byla podobná je tudíž i komunistický režim zločinný.
VK píše, že "obě zřízení, jak nacismus v Německu, tak komunismus v Československu byla odsouzena morálně i legálně jako zločinná." Jenže kým a proč?
Nacismus byl odsouzen vítěznými velmocemi po roce 1945. Formální záminkou byly rasové zákony, které vedly k persekuci Židů a posléze k jejich masovému vyhlazováni v koncentračních táborech. K Norimberskému procesu nejspíš vedl pocit viny velmocí, kterým (stejně tak jako valné části jejich občanů) antisemitismus nijak nevadil a Hitlera tolerovali nebo s ním spolupracovali, když se jim to hodilo. Kolik našich synovců dnes ví třeba to, že Velká Britanie, blokovala emigraci Židů do Palestiny, protože to tak vyhovovalo jejím mocenským zájmům nebo že mnozí čeští pravicoví politikové otevřeně sympatizovali s Hitlerem.
Komunismus, na rozdíl od nacismu neměl, jak se domnívám, žádné zákony, které by se vymykaly běžným zvyklostem. Jinými slovy, zločiny nacistického období vyplývaly z dodržování (některých) zákonů kdežto zločiny období komunismu z jejich porušování. Je dost pravděpodobné, že i takové věci jako vedoucí úloha strany (tedy víry) nebo nenarušitelnost celistvosti států dané soustavy mají svoji obdobu jinde.
Domnívám se rovněž, že pravým důvodem odporu proti komunistické ideologii nebyla lidská práva, ale její postoj k soukromému vlastnictví.
Důvod proč zločiny na obou stranách nebyly patřičně potrestány je skryt ve světovém nedostatku morální autority. Svět, který si po válce rozebral "užitečné" Němce bez ohledu na jejich minulost, svět, který oslavuje bývalého vysokého aparatčíka Jelcina jako spasitele demokracie v Rusku to ani jinak zařídit neumí. Mocní tohoto světa nemají zájem na existenci universálních morálních kriterií jimiž by mohly být poměřovány jejich vlastní činy.
Otázka třináctiletého synovce je nezodpověditelná, protože jeho dilema vzniklo vytržením dvou historických událostí z kontextu světové historie. Ale to Vratisla Kuška jistě dobře ví. Jeho vlastní dilema je v tom, jak svůj nepochybně daleko komplikovanější obraz světa synovci předložit.
