Je zapotřebí nové dohody Bretton Woods

V důsledku domácí kritiky a také kvůli obavám ze světového hospodářského kolapsu začínají někteří západní vedoucí představitelé projevovat slabé známky života, napsal v neděli v týdeníku Observer Andrew Marr. V Bílém domě, stále ještě postiženém sexuálním skandálem, se hovoří o "druhé schůzce Bretton Woods", která by měla zreformovat světové instituce. Skupina průmyslových zemí G7 oznámila, že se roznováha rizika ve světě posunula - směrem ke globální krizi.

V následujících několika týdnech se bude konat celá řada vrcholných schůzek, počínaje jednáním v New Yorku, jehož se začátkem týdne účastnil Tony Blair i Bill Clinton, a konče výročními zasedáními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve Washingtonu.

Bude všechno to luxusní cestování letadly a hovor na těchto schůzkách k něčemu? Budou politikové schopni konkrétní akce?

Je to velmi důležité, aby se k jednání rozhoupali, konstatuje komentátor týdeníku Observer. Světová ekonomika sice není v tak katastrofálním stavu jako v letech 1929 nebo 1945, přesto však hrozí obrovské riziko, protože celá třetina světa je v hospodářské recesi a mnoho dalších zemí je na pokraji recese.

Pokud budou politikové jednat bojácně, bankrotující banky, ochromení zákazníci a klesající burzy povedou světovou ekonomiku do vážné stagnace. Ochranářští politikové v Evropě a izolacionisté v Americe jen jen čekají na signál.

Jak vypadá situace doposud? Zatím kupodivu trvá atlantické spojenectví, konstatuje Marr. Navzdory Clintonovým osobním problémům zaujímají v této věci Spojené státy a Velká Británie nejaktivnější postoj. Japonsko, které Londýn a Washington poučuje, zůstává politicky zmrazené. Německo a Francie jsou téměř bez myšlenek, jsou soustředěny na svou vnitřní politiku, na zavádění jednotné společné měny a na blížící se volby.

Velký problém je, že stále využíváme globální hospodářskou architekturu, která byla vytvořena v roce 1945 - přesto, že se mezitím svět změnil k nepoznání. U kořene toho, co se stalo, jsou chyby, které učinil Mezinárodní měnový fond, který podporovalo americké ministerstvo financí a celé divize západních investičních bank. Co se udělalo špatně? Kapitálové trhy v Asii a v Rusku byly liberalizovány a otevřeny dříve, než byla tamější politická a podnikatelská kultura, vlády a banky na to řádně připraveny. Dr. Johnson řekl: "Nevědomost, madam, naprostá nevědomost." Jeden čelný poradce Blairovy vlády konstatoval: "První plán byl prostě otevřít a liberalizovat všechno. Myslím, že nyní jsme dospěli všichni k přesvědčení, že existuje ve značném množství zemí značné množství problémů, takže v jejich důsledku to nemůže fungovat. Nejsou to neoklasické volné trhy."

Je to pozoruhodné přiznání. Ale vskutku: považovat náš složitý, jemný svět za jednu velkou, plochou Ameriku bez kultury, bez tradic, beze všeho, to bylo absurdní selhání, za něž nesou vinu západní politikové, především britští konzervativci a američtí republikání a Mezinárodní měnový fond.

Pokud dokáže Blair řádně využít okamžiku, nastala teď jeho chvíle. Mezinárodní měnový fond byl po druhé světové válce velkým úspěchem, ale od té doby silně zestárl. Lze ho nyní přirovnávat k úzkoprskému, důvěřivému a zvědavému vedoucímu místní bankovní odbočky, který nikdy neopustil své malé město. Dnes jeho kvalifikace už nestačí. Bankovní aula je přeplněná rozhněvanými cizinci, ortodoxními Rusy, Hindy, Buddhisty a mnoha dalšími cizinci, kteří mu nerozumějí.

Důležitější ale je, že MMF nerozumí jim. V případě celé řady asijských zemí chválil Mezinárodní měnový fond jejich politiku do nebes těsně před krizí, pak následoval v politice MMF vůči těmto zemím dramatický obrat o 180 stupňů, ostrá kritika a drakonické požadavky - v Indonésii například vyvolalo stoupnutí cen potravin a paliva, které zemi vnutil MMF, rozsáhlou chudobu a nepokoje.

Rusko, kde budou možná nepokoje nejdivočejší, je nejhorším případem. Ekonom Keynes kdysi žertem navrhl, že ve snaze vyhnout se hospodářským recesím, vlády by měly po celé zemi na nejrůznějších místech ukrýt peníze v lahvích, kde by je mohli najít podnikaví kluci. Avšak Keynes předpokládat existenci rozvinutých ekonomik, založených na zákonnosti.

V Rusku se lahví zmocnila mafie a zlodějští kapitalisté. Peníze z lahví vybrali a utratili je v zahraničí. Podle jedné kalkulace dostalo sice Rusko dotace a půjčky v hodnotě 99 miliard dolarů. ale z Ruska do zahraničí odplynulo 103 miliard dolarů. Kolik peněz od Mezinárodního měnového fondu i od soukromých západních bank je nyní v kapsách stavitelů luxusních jacht ve Francii a v rukou majitelů realitních kanceláří v New Yorku?

Mezitím diktuje Mezinárodní měnový fond hospodářskou politiku desítkám menších, slabších zemí, které jsou závislé na politických příkazech a na analýze, kterou širší svět nesdílí. Jak uvedl Jeff Sacks, ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj: "Je to naprosto proti logice domnívat se, že by skupinka 1000 ekonomů na 19. ulici ve Washingtonu měla diktovat hospodářské životní podmínky v 75 rozvojových zemích světa, kde žije 1,4 miliarda lidí. "

Je čas pro změnu pohledu. Je možná nerealistické očekávat, že skupina G7 totálně restrukturalizuje Mezinárodní měnový fond - tato instituce totiž byla příliš dlouho užitečným tvrdým vyjednavačem pro západní vlády. Ale restrukturalizace se dá provést.